Trabant 601 se neztratí ani v Jižní Americe

Trabant 601 se neztratí ani v Jižní Americe

Trabant 601 se z vysmívaného vozítka pomalu mění v kult. Ale může sloužit i jako expediční vozidlo.

Trabant, obzvláště pak nejrozšířenější typ 601 (1964-1990), byl vysmívaným produktem „první země dělníků a rolníků na německé půdě“ a po naší sametové revoluci jej čeští dovozci dostávali dokonce zadarmo. S tím je dnes konec, ceny letí prudce vzhůru obzvláště u prvních typů P50/P60 a i pozdější „šestsetjedničky“ se stávají raritami, které mizí z našich silnic. Nemá cenu rozebírat, jak moc za svou dobu výroby Trabant konstrukčně zestárl, to je samozřejmé. Totéž platí o bezpečnosti a spolehlivosti. Jenže díly jsou dnes opravdu za pakatel.

Uvědomme si také, že na počátku své kariéry se jednalo o velmi progresivně řešený lidový automobil se vzduchem chlazeným dvoudobým motorem, předním pohonem a plastovou karoserií. Není z bakelitu, jak se všeobecně traduje, nýbrž z Duroplastu, při jehož tvorbě bylo využito kromě pryskyřice též bavlněného odpadu. Během svého dlouhého života si vysloužil řadu nelichotivých přezdívek a stal se terčem mnoha vtipů. Jedná se však o extrémně jednoduchý vůz, který je vhodný pro cestovatelské účely. Bez legrace. Vždyť jde velmi snadno opravit, což se o moderně rozhodně říci nedá.

Trabantem napříč Jižní Amerikou

Expediční cesty dvou žlutých trabantů týmu vedeného Danem Přibáněm nejsou veřejnosti nikterak neznámé. Ta zatím poslední vedla z guyanského Georgetownu přes Brazílii, peruánskou Nazcu, Bolívii a Chile až do města Ushuaia v Patagonii. Jihoamerické cesty se kromě dvou žlutých trabantů zúčastnila tentokrát i polská posádka s Fiatem 126p a Slovák Marek Slobodník. Ten jel původně s Jawou 21 Pionýr, ale vzhledem k tomu, že tempu trabantů ještě na evropském kontinentu nestačil, Dan Přibáň a spol. se byli nuceni vrátit a hledat náhradu. Tou se stala Jawa 250 z roku 1958.

Po přestávce na rychlou renovaci, úpravu a přelakování jawy na žlutou barvu se parta dobrodruhů vydala zpět přes Atlantik k uskutečnění svého cíle. Srážka s guyanskou byrokracií byla sice bolestivá, ale nakonec mohla skupinka bláznů v tom nejlepším slova smyslu vyrazit po jihoamerické (ne)pevnině. Projeli brazilskou silnici BR319, která vede napříč Amazonií a je oficiálně uzavřená, obří díry a chatrné mosty zde nejsou výjimkami. V peruánských Andách se jim podařilo vystoupat až nadmořské výšky 4868 m. V Bolívii je čekalo svezení po široké solné pláni Salaru de Uyuni. Na pacifické pláži ale málem utopili veškerou techniku, příliv byl rychlejší… Panamerická dálnice končí v Chile, po jejím zdolání následovala krátká plavba a poté údajně nejkrásnější silnice Jižní Ameriky – Carretera Austral – až k argentinským hranicím.

Dále se cestovatelé vydali na nejjižnější autem dosažitelné místo kontinentu. Ushuaia se totiž nestala konečnou, dvoustopým vozidlem lze dojet ještě o 150 km dál, do radarové stanice Moat. Expedice ujela po Jižní Americe od září 2012 do ledna 2013 celkem 16.578 km, třetinu z toho po nezpevněných cestách. Z této porce ji čekají ještě tři tisícovky kilometrů do Buenos Aires. Domů se všichni vrátí 29. ledna, technika poputuje pochopitelně lodí do německého Hamburku. Jen redaktorka České televize Dana Zlatohlávková musela svou misi bohužel přerušit a přiletěla již dříve.

Nebyla to zdaleka první výprava, která dokázala, kudy všude dokáže zapáchající východoněmecký dvoutakt projet. Dan Přibáň a jeho trabant mají za sebou proslulou Hedvábnou stezku (2007) a o dva roky později, už se dvěma vozy, Afriku od severu až na její jižní cíp. Z cest pochopitelně vznikly dokumenty, film „Trabantem napříč Afrikou“ získal dokonce několik cen.

Egu a Babu

Oba žluté vozy s přezdívkami Egu a Babu nejsou nijak extrémně upraveny, vlastně se jedná o zcela sériová kombi Universal, která byla pouze modifikována pro potřeby cestovatelů-dobrodruhů. Nechybějí střešní nosiče na náhradní pneumatiky, kanystry a další výbavu. Dvoudobý řadový dvouválec má tedy objem 594,5 cm3 a nijak nezvýšený výkon 26 koní (19 kW) při 4200 otáčkách za minutu. Na přední kola se přes čtyřstupňovou převodovku dle továrních údajů přenáší točivý moment 55 Nm/3000 min-1. Podvozek disponuje rozvorem 2,02 m, standardní kombi měří 3,56 m, váží 650 kg a jede až 105 km/h. U expedičních vozů vzhledem k nutné výbavě nelze hovořit o konkrétnějších číslech. Důležité je hlavně to, že oba pocházejí z roku 1986 a mají tudíž dvanáctivoltovou elektrickou instalaci. S dřívější šestivoltovou by se parta dobrodruhů moc daleko nedostala…

Aleš Dragoun