Gaylord Gladiator (1955–57): Bratrská spolupráce

Jeden z nejvíce fascinujících amerických automobilů se zapsal do automobilové historie jako první vůz se zatažitelnou střechou hardtop. V Německu bylo ale vyrobeno jen několik prototypů.

Dva bratři, synové multimilionáře, James a Edward Gaylordovi z Chicaga, si libovali v luxusních a rychlých automobilech. V polovině padesátých let minulého století si vymysleli, že postaví sportovní vůz schopný konkurovat nejdražším automobilům na světě, včetně Rolls-Royce. Výběr nejkvalitnějších materiálů a důraz na detaily hraničil až s posedlostí. K návrhu karoserie tohoto ultra luxusního vozidla si vybrali legendárního amerického designéra Brookse Stevense (1911–1995). Tento průmyslový návrhář vystudoval architekturu a proslavil se návrhy domácích spotřebičů, motocyklů (Harley-Davidson) a později také automobilů (Excalibur, Jeep Wagoneer).

Soví oči

První prototyp byl ručně a s největší péčí vyrobený u firmy Hermann Spohn z německého Ravensburgu. Vznikly zde dvě verze: dvoudveřový model s „odhalenými“ předními koly a čtyřdveřový vůz, který ale zůstal jen v modelu a nebyl nikdy vyroben. Vyrobený prototyp měl obrovské kruhové světlomety Lucas P-100 (podobné používaly nejdražší předválečné vozy) připomínající soví oči. Dvoudveřový dvoumístný sportovní vůz (foto) měl černou barvu a bílé boky (včetně prostoru za předními koly). Dlouhá příď byla zakončena svislou obdélníkovou maskou se síťovanou výplní. Přední panoramatické okno mělo silný chromovaný rám a zadní blatníky zdobily velké ploutve. 

Na obrázku z Paříže sedí za volantem Gladiatora autor designu Brooks Stevens.

Olištované chromované zadní čelo mělo v rozích dvojice kruhových koncových světel. Koncovky výfuku byly vyvedeny do svislých zakončení zadního nárazníku. Celou zadní část vozu za kabinou vyplňoval prostor k uložení pevné střechy hardtop (foto). Víko se zvedalo směrem dozadu spolu s ploutvemi a bylo opatřeno sedmi chromovanými lištami a úchyty pro případné umístění zavazadel (pod víko se už kromě střechy nic jiného nevešlo). Náhradní kolo bylo umístěno pod kufrem a mohlo být vysunuto na vozovku bez ušpinění rukou. K pohonu zadních kol byl zvolen 5,5litrový vidlicový osmiválec Chrysler HEMI 365. Tento prototyp měl světovou premiéru v roce 1955 na 42. pařížském autosalonu.

Příslušnost k americkým vozům padesátých let dokumentovaly velké ploutve na zadních blatnících.

Jim Gaylord navrhl pro Gladiatora velmi tuhé šasi z chrom-molybdenových trubek kruhového průřezu. Přední kola byla nezávisle zavěšena na trojúhelníkových ramenech a odpérována vinutými pružinami. Zadní tuhá náprava měla odpružení listovými péry. Na podvozku bylo široce použito gumové tlumení nárazů, takže do prostoru pro cestující se nepřenášely téměř žádné rázy z nerovností vozovky při zachování snadné ovladatelnosti a jízdních vlastností. Podvozek byl mazán trvanlivým disulfidem molybdenu.

Prototypy Zeppelin

Další dva prototypy (podle jiných pramenů tři) byly postaveny v roce 1957 v německé továrně na vzducholodě Zeppelin, nacházející se ve Friedrichhafenu u břehů bodamského jezera. Výroby se ujala dceřiná firma Zeppelinu FIF (Fahrzeuginstandsetzung Friedrichshafen). Aby se celý projekt zaplatil, bylo nutné získat ročně alespoň 25 objednávek. Vzhledem k vysoké ceně, stanovené na 17 500 amerických dolarů (za tuto částku se daly koupit čtyři vozy Corvette), se podařilo získat jen několik zájemců, například egyptského krále Farouka, hollywoodské hvězdy Dicka Powella a Williama Holdena a monackou kněžnu Grace Kelly.

Pro zamýšlenou „sériovou“ výrobu vznikla verze se zakrytými předními koly (foto) a konvenčně tvarovanými dvojitými světlomety (ty zrovna přicházely v USA do módy). K verzi s odkrytými předními koly byly totiž výhrady, že by kaménky z vozovky mohly poškodit boky vozu. Jim Gaylord proto požádal Brookse Stevense, aby provedl potřebné úpravy. Kromě „schování“ předních kol do podběhů došlo k úpravě mřížky chladiče a změnil se tvar nárazníků.

Další prototypy byly postaveny v roce 1957 v německé továrně na vzducholodě Zeppelin. Ty už měly zakrytá přední kola a konvenční dvojité světlomety.

Proti původnímu prototypu, vyrobeného firmou Spohn, byl u Zeppelinova prototypu použit šestilitrový motor Cadillac V8 s výkonem 290 koní, spojený s čtyřrychlostní automatickou převodovkou Hydra-Matic. Bratrům Gaylordovým to poradil generální manažer Chevroletu Ed Cole s tím, že motor od Cadillacu je menší a tišší. Gladiator s hmotností téměř 2 tuny dokázal s tímto motorem snadno dosáhnout rychlost 190 km/h a na stovku akcelerovat za 8 sekund.

Luxus zvenku i uvnitř

V luxusním interiéru (foto) se nacházela dvě samostatná sedadla potažená jemnou kůží černé a bílé barvy. Palubní deska s řadou kruhových přístrojů VDO (dva velké před volantem a 6 menších uprostřed) byla vyložena vzácným tropickým dřevem. Přístroje byly upraveny logem Gaylordu s motivem meče. Toto logo bylo také umístěno před bílým dvouramenným volantem a na kapotě motoru. Gladiator měl elektricky nastavitelná sedadla a ovládání oken ve dveřích, posilovač řízení a bubnových brzd a klimatizaci.

V luxusním interiéru se nacházela dvě samostatná sedadla potažená jemnou kůží černé a bílé barvy. Palubní deska s řadou kruhových přístrojů VDO byla vyložena vzácným tropickým dřevem.

Pouhým stiskem tlačítka na palubní desce otevřel Gaylord Gladiator zadní víko a řetězovým pohonem zasunul střechu do kufru. Střecha měla zapuštěné zadní okno s odsáváním vzduchu z kabiny. Stylisté automobilky Ford pořídili na autosalonu mnoho fotografií systému zatahování střechy Gladiatora a podobné řešení se objevilo v roce 1957 u modelu Ford Skyliner. Gladiator však používal jen jeden motor, zatímco Ford jich potřeboval sedm.

Bratři Gaylordové utratili na projektu svého luxusního sportovního vozu mnoho milionů dolarů a když chtěli další peníze na rozjezd sériové výroby, prohlásila jejich matka: Tak dost! Žádné další prachy. Celý záměr skončil výrobou několika popsaných prototypů. Dva Gladiatory byly k vidění před lety v muzeu v Silver Springs na Floridě, to je už ale zavřené. Od května 2018 je jeden prototyp vystaven v muzeu Zeppelin ve Friedrichshafenu. Jeho slavnostního odhalení v květnu 2018 se zúčastnil starosta Friedrichshafenu Andreas Brand, obchodní ředitel Zeppelinu Peter Gerstmann a ředitelka muzea Claudia Emmert. Druhý zachovaný kus je v rukách soukromého vlastníka v Arizoně.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas