Ferrari Berlinetta Boxer – auto pro boháče i závodníky

Ferrari dlouho váhal s uvedením dvanáctiválcového supersportu s motorem uprostřed. Až poté, co konkurenční Lamborghini přišel s modely Miura a Countach, pochlubil se Ferrari v roce 1971 prototypem Berlinetta Boxer a o dva roky později jej začal vyrábět.

Text: Karel Haas

V šedesátých letech minulého století se začaly prosazovat sportovní a závodní automobily s motorem uprostřed. U závodních vozů s tím začal už v padesátých letech britský automobilový konstruktér John Cooper a v roce 1966 vyvolal senzaci Lamborghini, velký rival značky Ferrari, svým krásným modelem Miura s dvanáctiválcem umístěným za sedadly. Enzo Ferrari však stále váhal. Byl si vědom kladů této koncepce, ke kterým patřila např. aerodynamicky výhodná nízká příď a ideální rozložení hmotnosti na nápravy, ale také nevýhod, např. malého zavazadlového prostoru a omezené viditelnosti směrem dozadu.

Svůj odmítavý přístup k vozům s motorem uprostřed začal měnit, když jeho značka ztratila koncem padesátých let svoji dominanci na závodních okruzích, hlavně zásluhou konkurence s motory uprostřed. Nejdříve si tuto koncepci vyzkoušel na závodních vozech Dino a když se osvědčila, tak v ní pokračoval u cestovních verzí tohoto modelu. Už v roce 1961 mělo motor za řidičem závodní Ferrari pro formuli 1 a vidlicové dvanáctiválce se přesunuly dozadu také u závodních vozů 250 LM (1964) a 330 P4 (1967). Na cestovní vůz Ferrari s dvanáctiválcem uprostřed si ale zájemci museli počkat až do roku 1971.

Turínská předpremiéra

Na podzimním Turínském autosalonu v roce 1971 představil Ferrari prototyp 365 GT4 BB, kde zkratka BB neznamenala Brigitte Bardotovou, ale Berlinetta Boxer, neboť vůz dostal plochý motor V12 s úhlem rozevření válců 180 stupňů a dvěma páry vačkových hřídelů. Byla to odpověď na konkurenční prototyp Countach LP 500, se kterým se Lamborghini pochlubil o několik měsíců dříve na Ženevském autosalonu.  

Karoserie byla navržena ve studiu Pininfarina, konkrétně vyšla z návrhu Leonarda Fioravantiho (foto). Na obrázku jej můžete vidět s Berlinettou Boxer a v pozadí stojící studií Ferrari P6 Berlinetta Speciale z roku 1968, ze které Fioravanti vycházel a kterou také sám navrhl. I když měl Boxer (tak se mu také zkráceně říkalo) stejné číselné označení jako legendární Daytona, jednalo se o zcela odlišný vůz s plochým dvanáctiválcovým motorem, umístěným podélně za sedadly řidiče a spolujezdce. Proto mohla být příď vozu velmi nízká, zvláště když hlavní světlomety byly výklopné. Celá přední a zadní část karoserie se dala vyklápět, což usnadňovalo přístup k motoru a malému zavazadlovému prostoru vpředu.

Leonardo Fioravanti s Berlinettou Boxer a v pozadí stojící studií Ferrari P6 Berlinetta Speciale z roku 1968, kterou Fioravanti rovněž navrhl  

Od prototypu k zahájení sériové výroby uběhly více než dva roky. Ferrari 365 GT4 BB v sériové podobě se poprvé ukázalo veřejnosti na Pařížském autosalonu na podzim 1973. Výroba se rozběhla v továrně Scaglietti v Modeně. Ferrari Berlinetta Boxer se vyráběla 11 let a postupně vznikly tři série: 365 GT4, 512 a 512i. Podívejme se na ně nyní podrobněji.

 365 GT4 BB (výroba 1973 až 1976)

 Dvanáctiválec měl podobnou konstrukci jako motor modelu Daytona, úhel rozevření válců se ale zvětšil na 180 stupňů. Šlo tedy o plochý motor neboli boxer. Vycházel také z úspěšných třílitrových motorů používaných ve formuli 1 v letech 1970 až 1974 (typy 312 B a B2). Měl objem válců 4390 cm3 a výkon 257 kW (349 k) při 7200/min. Maximum točivého momentu se pohybovalo kolem hodnoty 409 N.m při 3900/min. Směs paliva a vzduchu dodávaly do motoru čtyři trojité karburátory Weber. Pětistupňová manuální převodovka byla umístěna pod motorem. Vůz s hmotností 1550 kg akceleroval z klidu na stovku za 5,6 s a dosahoval maximální rychlosti 291 km/h.

 Typickými znaky krásné Pininfarinovy karoserie byly trojúhelníkové boční panely za svislým zadním oknem a šestice kruhových koncových světel

Ferrari 365 GT4 BB mělo tradiční žebřinový rám vyrobený ze svařovaných ocelových trubek. Vůz měl nezávislé zavěšení všech kol a pérování vinutými pružinami. Všechna kola měla větrané kotoučové brzdy a pětipaprskové disky Cromodora z lehkých slitin. Karoserie s rozvorem kol 2500 mm a vnějšími rozměry 4360 x 1800 x 1120 mm byla z ocelového plechu (kromě dveří, předního víka a krytu motoru, které byly z hliníku). Na charakteristické nízké přídi upoutávala pozornost velká obdélníková pomocná světla s kryty z průhledného bílého nebo oranžového plexiskla. Nad nimi byly umístěny výklopné světlomety a mezi nimi hliníková větrací mřížka. Vzadu měl vůz svislé zadní okno, ukryté mezi trojúhelníkovými boky, sahajícími až k useknuté zádi s dvěma trojicemi kruhových zadních světel. Karoserie prošla náročnými testy v Pininfarinově větrném tunelu. První série Boxerů se vyrobilo celkem 387 kusů.

 Oddělení služeb zákazníkům v Maranellu připravilo několik kusů modelu 365 GT4 BB v úpravě pro vytrvalostní závody a prodávalo je bohatým soukromníkům. Také dovozce vozů Ferrari do USA Luigi Chinetti se pustil do přestavby dvou vozů pro závodní tým NART (North American Racing Team), určených k vytrvalostním závodům v Daytoně a Sebringu. První z nich dosáhl nejlepšího umístění šestým místem v roce 1975 na dvanáctihodinovce v Sebringu, druhý se nekvalifikoval do závodu 24 h Le Mans a později shořel v garáži.

 512 BB (1976 až 1981)

 V roce 1976 se vozy Berlinetta Boxer dočkaly zvětšení objemu motoru na 4942 cm3, což vedlo ke zvýšení točivého momentu, maximální výkon se ale v souvislosti se zpřísněním emisních limitů snížil na 250 kW (340 k) při 6200/min. Ferrari 512 BB (foto), dostalo název připomínající závodní vůz Ferrari 512 S z roku 1970. Číslice tentokrát znamenaly objem 5 litrů a 12 válců. Zvenku se “pětsetdvanáctka” lišila od svého předchůdce předním spoilerem, otvory NACA na bocích, přivádějících vzduch k brzdám, širšími zadními pneumatikami a čtveřicí zadních koncových světel (365 GT4 BB jich měl šest). Rovněž počet koncovek výfuků se snížil na čtyři. Za pět let vyrobil Ferrari 929 kusů modelu 512 BB.

 Po třech letech dostala Berlinetta Boxer plochý pětilitrový dvanáctiválec, přední spoiler a před zadní kola vstupy vzduchu k brzdám

Stejně jako u Ferrari 365 GT4 BB se 512 BB dočkal závodních modifikací a to hned ve třech sériích. Jelikož se připravovaly především pro 24hodinový závod v Le Mans, přidávala se k jejich označení zkratka LM. Všechny tři vozy Ferrari 512 BB LM první série i čtvrtý, připravený belgickou stájí Ecurie Francorchamps však do cíle v roce 1978 nedojely. Pro sezonu 1979 připravil Ferrari druhou sérii Boxerů LM (foto). Nové předpisy dovolily prodloužit vůz o 400 mm a provést řadu aerodynamických změn na základě měření v Pinifarinově větrném tunelu. Velkými změnami prošla příď se světlomety umístěnými pod průhlednými kryty. Ze sériového provedení zůstala jen část kolem kabiny. Zádi vévodil mohutný hliníkový spoiler, zvyšující stabilitu vozu při vysokých rychlostech. Výkon motoru se díky vstřikování paliva Lucas zvýšil na 480 koní. Odlehčené vozy (1150 kg) dosahovaly na rovince Mulsanne rychlosti téměř 330 km/h. Z devíti vyrobených vozů druhé série byly dva prodány Charlesovi Pozzimu. Nejlepším umístěním v Le Mans 1979 bylo 12. místo britsko-belgické posádky O’Rourke, de Dryver, Blaton.

Nové předpisy dovolily prodloužit vůz o 400 mm. Velký spoiler na zádi zvyšoval stabilitu při vysokých rychlostech.

V letech 1980 až 1982 postavil Ferrari třetí sérii šestnácti vozů 512 BB LM s motory o výkonu 500 koní. Vozy se ještě více zbavily přebytečných kil, takže se staly nejrychlejšími Boxery. Největšího úspěchu dosáhl Pozzi na 24 h Le Mans 1981, když byl celkově pátý a Američan Bob Donner dojel devátý.  

512i (1981 až 1984)

Posledním vývojovým stupněm Berlinetty Boxer se stal v roce 1981 model 512i (foto) s elektronickým vstřikováním paliva Bosch K-Jetronic. Přesto, že výkon nepatrně poklesl, motor získal na pružnosti a jízda s 512i BB byla temperamentnější. Na karoserii došlo jen k několika drobným změnám. V předním nárazníku se objevila malá obdélníková obrysová světla a další dva světlomety našly místo v přední masce. Neuškodí podívat se také do interiéru. Ve vysoké “kapličce” před tříramenným volantem byl umístěn rychloměr a otáčkoměr, ostatní přístroje našly místo po stranách. Většina ovládacích prvků a dlouhá řadicí páka byly umístěny na středovém tunelu. Ferrari 512i BB se vyráběl tři roky a překročil tisíc vyrobených vozů.

Stylová karoserie BB 512i zůstala proti BB 512 prakticky beze změn.  

Boxery byly jedny z prvních vozů Ferrari, které prošly testy na moderní zkušební dráze ve Fioranu. Celková produkce všech modelů Berlinetty Boxer přesáhla 2300 vyrobených vozů. Důstojným nástupcem Boxerů se stal v roce 1984 typ Testarossa, rovněž s plochým dvanáctiválcem uprostřed a karoserií Pininfarina.

Popisky k fotografiím a grafikám naleznete přímo v galerii:

Zdeněk Vacek