Opel Manta – na sportovní notu

Čas od času se Opel snaží osvěžit svůj výrobní program sportovně vyhlížejícími vozy. Jedním z nich byl model Manta, vyráběný v letech 1970 až 1988. Ve dvou generacích vzniklo přes milion těchto oblíbených kupé.

Text: Karel Haas

V polovině šedesátých let se automobilce Opel, součásti koncernu General Motors, dařilo velmi dobře a na trh uváděla jeden model za druhým. V roce 1966 otevřel Opel poblíž Dudenhofenu vlastní technické a vývojové centrum a zkušební polygon (první z evropských automobilek). Tehdejší americké vedení automobilky (šéf L. Ralph Mason a hlavní konstruktér Ch. S. Chapmann) vědělo, že konkurenční Ford připravuje sportovní vůz Capri a proto iniciovali vývoj sportovního vozu, postaveného na bázi připravovaného modelu Ascona. Zkušenosti s vývojem a výrobou Opelu GT přitom nebyly k zahození.

Model, vyvíjený v tajnosti pod interním číslem 1450, dostal nakonec název Manta, podle obrovského mořského rejnoka, živícího se planktonem a pohybujícího se tak, že připomíná let ptáka. Manta se veřejnosti představila v létě 1970, o několik měsíců dříve než Ascona a jen rok po Fordu Capri.

Manta A (1970 – 1975)

Za praotce cenově dostupných sportovních vozů je považován americký Ford Mustang z roku 1964. Na jeho úspěch reagoval GM s tříletým zpožděním modely Chevrolet Camaro a Pontiac Firebird. Stejnou cestou šli i konstruktéři Manty, kteří vyšli z modelu střední třídy Ascona, zaplňující svojí velikostí mezeru mezi modely Kadett a Rekord. Manta (foto) dostala elegantní a prostornou čtyřmístnou karoserii s velkým zavazadlovým prostorem (objem 0,500 m3), takže není divu, že dostala přezdívku “kupé pro rodinu”.

 Opel Manta první generace působil lehce a elegantně, připomínal dokonce italská sportovní kupé

Karoserie Manty (rozvor 2430 mm, rozměry 4292 x 1626 x 1355 mm) působila lehce a elegantně, připomínala spíše italská sportovní kupé. Manta měla nízké boky, velké prosklené plochy a dlouhou příď s širokou maskou chladiče, ve které byly umístěny čtyři kruhové světlomety. Splývající záď byla zakončena spoilerem a čtyřmi kruhovými koncovými světly, připomínajícími Opel GT. Na bocích, za předními podběhy kol byly umístěny znaky ve tvaru rejnoka. Podle výbavy se modely rozlišovaly jako základní (bez označení), L a SR. Modely L měly například chromované lemování podběhů kol, výklopná boční okna, osvětlení motorového a zavazadlového prostoru atd. Modely SR měly navíc sportovní kola, širší pneumatiky, halogenové světlomety a černě lakovanou kapotu. Na přání se dodávala i vinylová střecha.  

Nadprůměrné jízdní vlastnosti Manty vycházely z podvozku, který využíval stavebnicové jednotky z jiných modelů i vlastní nové konstrukce. Vpředu měla Manta nezávislé zavěšení kol na dvojitých příčných ramenech a vzadu osvědčenou tuhou nápravu z Kadetta. Pérování všech kol zajišťovaly progresivní vinuté pružiny se stabilizátory. Mezi tehdejší novinky patřil bezpečnostní sloupek volantu.   

Pohon zadních kol zajišťovaly čtyřválce CIH s objemem 1,6 a 1,9 litru. Šestnáctistovky 1.6 a 1.6S měly maximální výkon 50 kW (68 k) resp. 59 kW (80 k), silnější 1.9S měl 66 kW (90 k). Od roku 1972 se Manty nabízely i s malým 1,2litrovým čtyřválcem (44 kW/60 k). V roce 1974 přišel na trh nejvýkonnější model Opel Manta GT/E (foto) s motorem 1,9 l (77 kW/105 k) se vstřikováním benzinu Bosch L-Jetronic. Při pohotovostní hmotnosti 980 kg jezdil tento vůz až 188 km/h. Manta GT/E se dala rozeznat na první pohled podle černě lakované kapoty, černých pruhů na bocích a černě nalakované  zádi. Speciální provedení Black Magic mělo černě nalakovanou karoserii a oranžové pruhy na bocích a předním spoileru.

Nejvýkonnější model Opel Manta GT/E dostal motor 1,9 l se vstřikováním paliva Bosch L-Jetronic. Výkon vzrostl na 105 koní a rychlost na 188 km/h.

Manty první série se staly oblíbeným objektem úprav “dvorních” ladičů Steinmetz a Irmscher. Mantu TE2800, osazenou 2,8litrovým šestiválcem z Opelu Commodore GS s výkonem 105 kW (142 k), stavěla belgická firma Transeurop Engineering. Celkem bylo postaveno 79 vozů a prodáváno v síti tuningové firmy Steinmetz. Ještě větším speciálem byla “Turbomanta” britské firmy Broadspeed. Bylo postaveno 33 prototypů s motory 1.9S, vybavených turbodmychadlem Holset. Výkon Turbomanty se udává ve výši 116 kW (157 k). Pět prototypů bylo upraveno s levostranným řízením pro německého Opela. Vozy měly žlutý nátěr s černými pruhy na bocích a nápisem TURBO MANTA. Pro rallye a silniční závody upravoval Steinmetz Manty na výkon až 172 kW.  

Opel Manta B (1975 – 1988)

Druhá generace modelů Ascona a Manta, označená písmenem B, byla představena na mezinárodním autosalonu ve Frankfurtu v roce 1975. Manta B (foto) opět převzala řadu dílů z Ascony B, ale design byl tentokrát ovlivněn spíše americkým “bratránkem” Chevroletem Monza a jeho příbuznými Oldsmobile Starfire a Buick Skyhawk. Proti předchůdci povyrostla Manta B především do délky (rozměry 4445 x 1675 x 1330 mm) a z většího rozvoru (2518 mm) těžil vnitřní prostor s jednoduchou přístrojovou deskou a sportovním tříramenným volantem. Dost místa bylo nejen vpředu, ale i na zadní lavici.

 Design Manty druhé generace byl ovlivněn americkým Chevroletem Monza a jeho příbuznými Oldsmobile Starfire a Buick Skyhawk

Výraznými změnami prošla přední část vozu. Dvojité kruhové světlomety byly nahrazeny obdélníkovými a masku chladiče nahradily dvě úzké štěrbiny nad vysoko umístěným nárazníkem. Většina vzduchu přicházela do motorového prostoru širokým otvorem pod nárazníkem, kde byla také umístěna směrová světla. Kromě dvoudveřového provedení s mírně stupňovitou zádí si mohli zákazníci vybrat od roku 1977 také třídveřový hatchback Manta CC s výklopným víkem v zádi.   

Manta B se vyráběla dlouhých 13 let a během této doby se pod kapotou objevila spousta motorů. Od Manty A převzala malé čtyřválce OHV 1.2N a 1.2S (40 a 44 kW), CIH motory 1.6 a 1.9, rovněž v provedení N a S (44 až 66 kW). Nejvýkonnější verzi GT/E poháněl zpočátku motor 1.9E (77 kW/105 k) a později karburátorové dvoulitry 2.0N a 2.0S (66 a 74 kW), které od roku 1977 doplňoval motor 2.0E (81 kW/110 k) se vstřikováním paliva Bosch L-Jetronic. Dvanáctistovka skončila na jaře 1979, kdy ji nahradil moderní motor 1.3S s rozvodem OHC (55 kW/75 k). Dobře vybavené Manty SR měly, stejně jako GT/E, černě lakované kapoty motoru.

Manty B šly velmi dobře na odbyt a za prvních 9 měsíců se jich prodalo sto tisíc. Zákazníky neodradila ani palivová krize s nedělními zákazy jízdy automobilů a omezením rychlosti na dálnicích na 100 km/h.

V roce 1982 (to se už prodávala Ascona C s předním pohonem) prošla Manta B faceliftem, kdy zmizely chromované nárazníky a byly nahrazeny plastovými. Ty byly buď černé nebo u dražších modelů v barvě karoserie. Manta také přišla o chromované lišty kolem oken a o něco později se na přídi objevily čtyři větrací štěrbiny. Krátce se prodávala cenově výhodná verze Manta GT/J a na podzim 1984 se Manta GT/E přejmenovala v souladu se sportovní verzí Kadettu na Mantu GSi. Nabídku motorů obohatil motor 1.8S z Ascony C s rozvodem OHC (66 kW/90 k).

Speciály

Opel spojil síly s německou tuningovou firmou Irmscher a britským úpravcem motorů Cosworth a na ženevském autosalonu v roce 1981 předvedl pojízdný prototyp vozu Manta 400. Cosworth měl za úkol vyvinout pro motor CIH šestnáctiventilovou dvouvačkovou hlavu a Irmscher navrhl karoserii a vnitřek vozu. Původně se počítalo s úpravou dvoulitru, ale výsledek nedával dostatečný výkon. Došlo proto k převrtání motoru, použití větších pístů a klikového hřídele ze vznětového motoru 2,3 litru. Výsledný motor měl objem 2410 cm3 a slušný výkon 106 kW (144 k).

Prvních 23 vozů bylo dodáno ještě v roce 1981 (měly ještě dva otvory na přídi, další měly již čtyři). Manty 400 se dodávaly ve dvou provedeních, jako speciální cestovní vůz (fáze 1) s bohatou výbavou včetně sedadel Recaro a kůží potaženým volantem. Speciály v tovární úpravě pro Rallye (fáze 2) dostaly rozšířené podběhy předních a zadních kol (foto), vyrobené z uhlíkových vláken a kevlaru, odlehčené dveře, kapotu a okna. Záď končila velkým spoilerem. Motor měl 172 kW (230 k) a některé speciály (fáze 3) to pod rukama soukromých ladičů dotáhly až na 220 kW (300 k). Celkem bylo vyrobeno 245 kusů, splňujících tehdejší homologační předpisy.

Speciály Manta 400 v tovární úpravě pro Rallye dostaly rozšířené podběhy předních a zadních kol, vyrobené z uhlíkových vláken a kevlaru  

O něco menší ambice měla Manta i200 (1983-84) s dvoulitrem CIH a vstřikováním paliva (92 kW/125 k). Vyrobilo se jich kolem sedmi set a dnes jsou vyhledávaným objektem sběratelů. Manta i240 (1984-85, 300 vyrobených kusů) měla blok z Manty 400, ale jen osmiventilovou hlavu. Výkon 100 kW (136 k) stačil na maximální rychlost 202 km/h. Manty i240 stavěl také sám Irmscher. V jeho provedení měl 2,4litrový motor 136 koní a stovku dosáhl za 8,8 s. Zkoušel také třílitrové šestiválce z modelů Monza a Senator, které namontoval do třicítky Mant 400, které nehotové koupil od Opela. Šestiválce dávaly 132 kW (177 k) a Manty s nimi jezdily 225 km/h.

Poslední model řady Manta B se jmenoval Exclusive a byl podle toho vybaven. Uvnitř měl rudá sedadla Recaro a zvenku se odlišoval dvojitými kruhovými světlomety v plastových krytech a spoilery od Irmschera. Výroba Manty B skončila v srpnu 1988 v Belgii celkovým počtem 557940 kusů a když k tomu přičteme 498 tisíc vyrobených modelů Manta A dostáváme se k úctyhodnému počtu přes jeden milion sportovních vozů. Nástupcem Manty se stalo kupé Opel Calibra s předním pohonem, to ale nedosáhlo popularity Manty.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek