SOUTĚŽ + RECENZE + UKÁZKY: kniha Jana Králíka "Jawa, můj osud" o Jaroslavu Freiovi

Nedávno vyšla kvalitní monografie o Jaroslavu Freiovi, vůdčí osobnosti Jawy. Svěží dílo dr. Jana Králíka se čte jedním dechem. Za 112 stran přeplněných informacemi a vhodně doplněných fotodokumentací dáte přijatelných 249 Kč.

Ukázka z knihy: Jawa 250 "Pérák" se rodila tajně za druhé světové války

Vydavatelství Grada věnuje historii motorismu hned dvě ediční řady. Kromě TEN (Technická elita národa), zasvěcené životu a dílu významných konstruktérů, manažerů a propagátorů činných v motorismu, se utěšeně rozrůstá také série monografií významných typových řad automobilů, motocyklů a užitkových vozidel:

Autobus Škoda 706 RO, Československé formule, Jawa 50 Pionýr, Jawa 250/350 „Pérák“, Praga V3S, Skútr Čezeta, Tatra 603, Trabant, Vokswagen Brouk, Škoda Spartak, Octavia, Felicia, Zapomenuté vozy Škody, Škoda – auta známá i neznámá. 

Příští týden budeme soutěžit o publikaci Tatra 111. Připravuje se Fiat 500, Tatra 613, Vývoj konstrukce závodních strojů atd.

Díky spolupráci portálu veteran.auto.cz s Gradou pravidelně přinášíme recenze jmenovaných publikací spojené s ukázkami a čtenářskou soutěží o tyto atraktivní čtivé ceny (viz sekce Knihy).

„Jawa, můj osud“ z pera zkušeného autora PhDr. Jana Králíka se věnuje neprávem opomíjené osobnosti historie českého a československého auto-moto průmyslu. Vyprávění začíná skoro jako detektivka – Freiovým únikem před zatčením Státní bezpečností. Na lidovém motocyklu Manet dojel na Šumavu, poté přes Německo dál na Západ. Nakonec zakotvil v Kanadě, kde se na sklonku života realizoval v oboru naprosto odlehlém zbrojařině a motocyklům.

Kniha přináší mnoho nových či málo známých informací nejen o Freiovi, ale také o zákulisí Jawy, osobnosti zakladatele Františka Janečka nebo o finančních obtížích, v nichž se firma potácela na sklonku 30. let. K nejzajímavějším pasážím patří líčení válečného období a důmyslných sabotáží, realizovaných pod Freiovou taktovkou v hlavním i pobočných závodech Jawy. Dozvíte se nejen o okolnostech vzniku „péráku“ (zapomeňte na dosud tradované černobílé  schéma) nebo lidového automobilu minor. Autor připomíná důmyslné způsoby jak Němce obelstít a připravit mírovou výrobu.

Poválečná etapa je dokumentována mimo jiné bilancí pozice Jawy, situace na domácím i zahraničních trzích, Freiových aktivitách ve znárodněném automobilovém i motocyklovém průmyslu, okrajově o jeho kontaktech s Moto Guzzi, osobním angažmá v testech skútrů pro značku Peugeot atd.      

Tato velmi zajímavá knížka si na svůj útlý hřbet vzala nelehký úkol, kvalitou přečíslila kvantitu stran. Vřele ji doporučujeme jako vánoční dárek, oslovuje totiž mnohem širší spektrum čtenářů než jsou pouze zarytí příznivci rudých jaw.

Ukázka z knihy: vývoj karoserie Jawy Minor (pozdější Aero Minor)

Líbí se vám tato kniha? Do 17. prosince 2009 jsme o ni soutěžili… Nyní se obraťte na e-shop Grada: http://www.grada.cz/

Otázka zněla:

JUDr. Jaroslav Frei zorganizoval během války ukrytí  velkého množství surovin, polotovarů a hotových výrobků zatajených před německými úřady. Mimo jiné se jednalo o:

a)  více než 700 automobilů Jawa

b)  více než 8000 motocyklů Jawa

c)  desítky tisíc kusů kuličkových ložisek

d)  všechny výše uvedené věci (a + b+ c) a řadu dalších strategických artiklů

Správná odpověď: d)

Výhercem se stává: Petra Bouchalová

Gratulujeme!

Více ukázek z knihy v přiložené fotogalerii a na http://www.grada.cz/

 

Ukázky z knihy:

Obsah

Pryč! …………………………………………………………………… 7

Tápání ………………………………………………………………… 8

U Ing. Zdeňka Kliky ………………………………………… 12

Do Aera ……………………………………………………………. 16

Do Jawy …………………………………………………………… 22

Červená Jawa ………………………………………………….. 24

Do jámy lvové …………………………………………………. 25

Karty na stůl ……………………………………………………. 27

Protitanková puška ……………………………………….. 32

První v odboji …………………………………………………. 33

Littlejohn …………………………………………………………. 34

Do války …………………………………………………………… 35

Válečné zakázky ……………………………………………… 38

Pod svícnem je tma ……………………………………….. 39

Budoucí Jawa 250 ………………………………………….. 41

Budoucí Minor II …………………………………………….. 44

Budoucí fi rma …………………………………………………. 50

Hra s ohněm …………………………………………………… 52

Zpráva o tajné zbrani …………………………………….. 54

Na pokraji sil …………………………………………………… 55

Pomoc známým i neznámým ………………………. 55

Poslední dny války, první dny míru …………….. 57

Květen 1945 v Brodcích ………………………………… 59

V nový život …………………………………………………….. 60

Jasný směr ……………………………………………………….. 71

Neztrácet čas ………………………………………………….. 76

Čtvrt roku komunistou ………………………………….. 77

Pryč od nich ……………………………………………………. 78

Aféra …………………………………………………………………. 79

Boj o Minora …………………………………………………… 82

Čím dál hůř ……………………………………………………… 84

Komunistický převrat ……………………………………. 87

Příprava na emigraci ……………………………………… 89

Kauza Slávek …………………………………………………… 91

Přihořívá, hoří …………………………………………………. 92

Od nuly ……………………………………………………………. 93

Útěk ………………………………………………………………….. 94

Do svobodného života ………………………………….. 97

Kanada …………………………………………………………….. 98

Poslání ……………………………………………………………… 99

Co zbylo ………………………………………………………… 102

Literatura ………………………………………………………. 103

Poděkování ………………………………………………….. 104

Jmenný rejstřík …………………………………………….. 105

 

Jak je možné,

že mě to nenapadlo dřív? A proč po tom už dávno někdo nepátral? Nebo je to chyba tisku? Pokud ne, kam uschovali na celou dobu války více než 8000 motocyklů a 700 automobilů? Osm tisíc motocyklů! Sedm set automobilů! Kdo to vymyslel? Jak to udělal? Kdo řídil vývojové práce na motocyklech a automobilech pro poválečné časy? Kdo zachránil nespočet lidí od totálního nasazení a jednotlivce před jistým koncentračním táborem? Jak to, že nemá před továrnou alespoň desku? Proč jsme se o něm neučili ve škole?

Proto, že to byl „vyloženě reakční živel, zapřisáhlý nepřítel lidově demokratického zřízení a pracujícího lidu, otevřený třídní nepřítel“, jak rozhodli pachatelé světlých zítřků, kteří uvrhli zemi do čtyřicetiletého temna.

Tato útlá knížka je malou splátkou na velký dluh, který máme vůči tomuto mimořádně pracovitému, čestnému a odvážnému muži.

Protitanková puška

Na objednávku československého Ministerstva národní obrany začali v Jawě v roce 1936 pracovat na nové ruční protitankové zbrani. Projekt vedl Ing. Jeroným Kynčl, vedoucí konstrukční kanceláře zbrojního oddělení. Cílem bylo využít většího náboje, tzn. více hnací náplně a tedy větší počáteční energie, v kombinaci s malým průměrem střely, tzn. Menším odporem vzduchu, tedy větší dopadovou energií a proto větší průrazností. Autorem řešení byl Kynčl, nicméně Ing. František Karel Janeček se v celé záležitosti rovněž angažoval. Základy

konstrukce zbraně a náboje byly podobné tomu, které neúspěšně zkoušel Gerlich ve 20. letech v Německu. Princip spočíval ve zmenšování průměru hlavně po její délce, takže se střela při průletu vývrtem hlavně přetvarovala. Aby průraznost zůstala dostatečná, musela střela po opuštění hlavně dosáhnout rychlosti alespoň 1200 m/s. Střelu tvořilo jádro menšího průměru z velmi tvrdého materiálu, usazené v segmentu ze slabého a měkkého plechu, který se v průběhu výstřelu deformoval a na jádro se v hlavni vysokým tlakem nalisoval.

Střela přitom neztratila mnoho ze své rychlosti, zato se snížil odpor vzduchu. První prototyp byl sice funkční, ale hlaveň byla tak dlouhá, že se nedala v praxi použít.

V roce 1937 přišel Kynčl s novým prototypem. Měl krátkou hlaveň s vývrtem o průměru 11 mm a nástavec s kónickým vývrtem, jehož ústí mělo průměr 7,9 mm. Kynčl musel vyřešit dva zásadní problémy. Jednak aby se nástavec příliš rychle neopotřeboval, jednak aby střela

snesla deformaci, aniž by se tím příliš snížila rychlost, a aby se nezmenšila její rotace daná stoupáním vývrtu hlavně. Právě rotace střely je nezbytná pro její stabilizaci na dráze letu a významně ovlivňuje přesnost náboje.

Proto měl vývrt nástavce jemné drážkování, aby hnací plyny neunikaly tak jako v hlavni s hrubším drážkováním. Náboj tvořilo jádro z velmi tvrdého materiálu, kolem něhož byl slabý měděný obal, dostatečně měkký, aby se dobře deformoval. První střely ztrácely rotaci a navíc se v letu otáčely o 180º, takže do cíle narážely zadní plochou. Tím se snížily přesnost i průraznost. Do roku 1938 se ale podařilo oba problémy vyřešit a postavit dva funkční prototypy i s náboji.

Po mnichovské smlouvě dostala Jawa od Ministerstva národní obrany povolení prodat patent do zahraničí. Proto na sklonku roku 1938 odcestoval mladý junioršéf Ing. František Karel Janeček do Anglie, aby domluvil prodej licence buď BSA, nebo Vickersovi. Zůstal zde několik měsíců a dlel tam i osudného 15. března 1939. Hodinu po

půlnoci telefonoval dr. Freiovi do jeho vily v Týnci nad Sázavou. Angličané Janečka právě informovali, že do rána obsadí Wehrmacht zbytek Československa; je třeba zajistit protitankovou zbraň. Musí jednat.

První v odboji

Začátek těch šílených dnů, týdnů, měsíců a let: je krátce po půlnoci 15. března 1939. Do země se valí tanky, obrněná vozidla, nákladní automobily a motocykly obsypané nacisty. Jaroslav Frei se rychle obléká, volá Jeronýma Kynčla a Williama Patchetta, sejdou se v továrně. Pak do vozu a rychle do Nuslí, možná, že cesta z Týnce do Prahy trvá tentokrát ještě méně než oněch rekordních 21 minut. Když se sejdou, Kynčl s Patchettem balí dokončenou technickou dokumentaci protitankové pušky i oba prototypy zbraně, Frei formuluje dopis britské ambasádě v Praze, který antedatuje na únor. Píše, že na základě předchozích dohod posílá zbrojovka prototyp pušky a dokumentaci. Jakmile je všechno připraveno, pospíchá Patchett noční liduprázdnou Prahou s balíkem a dopisem na britskou ambasádu, vše odevzdá proti potvrzení, rovněž antedatovanému na únor.

Když se Frei, Kynčl a Patchett vracejí nad deštivým ránem každý zpět domů, německé ozbrojené síly jsou na kraji Prahy. Ve tři odpoledne téhož dne vstupují Němci do nuselské zbrojovky. Jsou dobře informovaní a mají jediný cíl: sem s protitankovou zbraní!

Mají ale smůlu, už to není tajný projekt, který jim spadne do klína. Dr. Frei jim předkládá doklady o tom, že licence byla prodána do Anglie. Tak začal jeho totální boj s nacistickým Německem, jeden z nejefektivnějších a nejúspěšnějších u nás, do něhož zapojil desítky, možná stovky lidí, a v němž ani na chvíli nepolevil. Pod Freiovým vedením se Janečkova zbrojovka změnila přes všechny snahy německých orgánů v jeden ohromný

rezistentní podnik, který nejen sabotoval výrobu v nevídaném měřítku, ale od samého počátku pracoval na přípravě mírové výroby způsobem, který bere dech a v některých chvílích připomíná spíš pokleslou dobrodružnou literaturu. Výsledky ovšem nepřipouštějí nejmenší pochybnosti.

 

Littlejohn

Britská ambasáda byla od samého začátku okupace ostře hlídána. Proto se jí podařilo doručit zásilku diplomatickou poštou do Anglie přes Indii až v létě 1939. Mezitím uzavřel mladý František Karel Janeček v Anglii jednání dohodou, jejíž návrh poslal do Prahy. Musela být podepsána i otcem Františkem Janečkem, byl totiž uveden jako spoluautor patentu. Frei přesvědčil nacisty, aby Františka Janečka pustili do Vídně na tamní britskou ambasádu, kde smlouvu podepsal a odkud ji poslali zpět do Anglie (není bohužel zřejmé, proč nešlo podepsat smlouvu v Praze). V srpnu 1939 se František Karel Janeček vrátil se smlouvou parafovanou také anglickou stranou do Prahy: zde ji měli doplnit potřebnými technickými specifi kacemi a vrátit do Anglie.

Situace se ale zkomplikovala. Nacisté zrušili mladému Janečkovi povolení vycestovat se schváleným defi nitivním kontraktem a kompletní dokumentací zpět do Anglie. Dr. Frei ovšem nemínil rezignovat. Rozhodl vydat se s mladým Janečkem rovnou do Berlína, aby povolení získal. Jedné noci koncem srpna 1939 vyrazili, ráno v osm byli na místě. Na generálním štábu strávili šest hodin, kde Frei operoval kontraktem, slibujícím 10 000 liber šterlinků za licenci. Bylo to hodně peněz tvrdé měny, kterou nacistické Německo velmi potřebovalo.

Dr. Frei odmítl převzít povolení od nižšího úředníka. Neodešel, dokud neměl potřebný papír, podepsaný jedním z vysokých ofi círů. V něm stálo, že František Karel Janeček je oprávněn vycestovat se smlouvou a podklady z Německa. Pozdě odpoledne se vydal vozem přes Holandsko do Anglie, dr. Frei se vrátil do Prahy vlakem. Než se rozloučili, dohodli se, že se Janeček nevrátí ani v případě, vypukne-li válka.

Junioršéf se bezpečně dostal za Kanál. O několik dnů později, 1. září 1939, přepadlo Německo Polsko, 3. září vyhlásila Velká Británie a Francie Německu válku. Po Františku Karlu Janečkovi se slehla zem. Doma zanechal manželku a pět dětí, čímž je vystavil velkému riziku. Naštěstí to Angličané dobře zaonačili. Netrvalo dlouho a dr. Frei převzal dopis z úřadu říšského protektora Čech a Moravy, v němž stálo, že František Karel Janeček požádal po vypuknutí války švýcarskou ambasádu v Anglii o zajištění transportu zpět do Čech. Při cestě na loď měl však bohužel nehodu, byl hospitalizován a pak Brity internován. Zpráva o jeho nehodě se objevila i v anglických novinách. Byla to ovšem zpráva fi ngovaná, aby v protektorátu uchránila Janečkovu rodinu od případné perzekuce.

František Karel Janeček zůstal v Birminghamu, kde konstruoval nástavec na britskou dvouliberní pušku, jenž vycházel ze stejného řešení jako Kynčlova puška. První zkoušky nepřinesly žádoucí výsledek a britské ministerstvo války projekt zastavilo. Až v roce 1941 po trpkých zkušenostech s německými tanky se k vývoji zbraně opět vrátilo a Janeček pokračoval v práci. Zakrátko slavil úspěch, když se jeho protitanková zbraň plně osvědčila v červenci 1942 u El Almeinu. Byly jí postupně vyzbrojeny jednotky bojující v Africe, měli ji Kanaďané při osvobozování Itálie, v den D jimi útočily invazní jednotky. Úsťová rychlost střely projektilu činila 1300 m/s, protitankovou zbraň nazvali Littlejohn, což je anglický překlad jména Janeček – malý Jan. Dalším krokem byl nástavec na šestiliberní britskou pušku, patent od Janečka koupili také Američané pro protitankovou pušku ráže 37 mm. Za své zásluhy byl Ing. František Karel Janeček později vyznamenán, v roce 1973 se Littlejohn stal trvalým exponátem v Kanadském válečném muzeu v Ottawě.

Do války

Po okupaci zbytku země se zbrojovce paradoxně velmi dařilo. „Je to skutečně moje a Horákova práce, že naše situace se v tomto roce upevňuje zevně i uvnitř. Přitom však se připravuji k hlavnímu útoku na základní chyby ve vedení závodu, které tu neustále jsou. Ačkoliv jsem již v roce 1938/9 Dru. Janečkovi dal několik posudků a návrhů, přece lpěl neustále na svém způsobu vedení fi rmy, který byl ve svém základě neustálých bezplánovitých investic přímo nebezpečný. Po měsíce sestavuji pravidelnou zprávu o roce 1939, kterou jsem použil k celkové podrobné a důkazy podložené kritice vedení fi rmy a tuto zprávu předal v září Dru. Janečkovi.

 Bylo to vyvrcholení mého boje. Psychologicky nesmírně zajímavá situace, kdy on, ačkoliv byl osobně velmi obtížný a nesnášel naprosto kritiku svých chyb, byl mnou přinucen, aby se podvolil mému názoru a vedení. Nezapomenu na den, kdy na můj zákrok odvolal své rozhodnutí o půlmilionové investici, ačkoli dal již příkazy ředitelům. Řekl tehdy: „Co mám dělat, doktor Frei nám to nedovolí!“ A to bylo největší uznání, kterého se mi mohlo dostati.“

Navíc se čím dál víc zhoršovala Janečkova rakovina plic, konec konců byl to silný kuřák. Už od roku 1937 si stěžoval na své zdraví, ale s výjimkou jeho manželky to zpočátku nikdo nebral vážně, ani on sám. Až když se mu krátil dech tak, že mu jeho řidič musel pomáhat z týnecké továrny přes most k jeho kruhové vile nad řekou, bylo zřejmé, že jde o vážnou věc. Už v roce 1938 přestal Janeček cestovat a dokonce i dojíždění domů do Týnce mu dělalo potíže do té míry, že zůstával v bytě v továrně Na zelené lišce.

 To už uznal, že Frei pro fi rmu doslova dýchá a skvěle ji vede. Postupně se k němu přimkl víc, než si Frei dovedl představit. Svou roli snad hrálo i to, že mu v jistém smyslu nahrazoval syna Františka Karla, který zůstal v Anglii a o němž byli všichni přesvědčeni, že opravdu žije

v internaci. Janeček zkrátka svému tajemníkovi a pravé ruce zcela důvěřoval, tím spíš, že v roce 1939 dosáhla výroba motocyklů vrcholu a významnou měrou přispěla k tomu, že firma postupně splácela své bankovní dluhy. Bylo vcelku logické, že jak se Janečkovi přitěžovalo, přebíral Frei i starosti o soukromé šéfovy záležitosti.

S vypovězením války začátkem září 1939 se zdramatizovala i situace v protektorátu Čechy a Morava. Válečný stav mimo jiné přinesl i zásadní změny pro zbrojovku. Byla začleněna do válečné mašinérie a tak jako v jiných klíčových průmyslových podnicích sem byl nasazen Abwehrbeauftragter – člen Gestapa, který se svým aparátem tzv. Werkschutzem kontroloval a hlídal práci. Další orgán – Industriebeauftragter – zastupoval voják, který kontroloval funkci správního aparátu a jeho výkon, a konečně Bauaufsicht, tedy několik inženýrů s pomocným

personálem, kteří kontrolovali technické výkony a výrobu podniku do všech detailů. Jak obstát se ctí v takové situaci? Frei věděl, že odejde-li, dosadí německá správa do vedení svého člověka, který by ze zbrojovky vysál nejen to, co už se podařilo uschovat, ale rozšířil by výrobu ve prospěch zbrojní výroby na maximum, přičemž by práce pro budoucí mírové období naprosto ustaly. „Proto jsem se rozhodl, přes to, že jsem tím bral na sebe veliká risika, v podniku zůstati, uhájiti v něm české vedení, klamati a poškozovati Němce jak jen bude možno a chrániti v podniku tolik českých lidí, kolik chrániti půjde. S pomocí německého antinacisty Prof. K. Petera se mi tato práce podařila.“

Od samého počátku okupace se ve zbrojovce snažily aktivně angažovat v odboji desítky zaměstnanců na všech úrovních, každý podle svých možností, schopností a odvahy. Nutno při této příležitosti připomenout, že rezistence, sabotáží a odboje se dlouho neúčastnili komunisté. Poslušni Moskvy zaštítili se tvrzením, že válka je boj imperialistických sil a komunistů se netýká. Na jejich postoji nic nezměnil ani pakt o vzájemném neútočení mezi Sovětským svazem a Německem, jehož součástí byla i tajná dohoda o rozdělení sfér vlivu zájmu obou států ze srpna 1939. Komunistů se to začalo týkat až za dva roky, v červnu 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz. Někteří z nich se pak zapojili do zbrojováckého odboje a přípravy mírových projektů, které už byly v běhu.

Situace ve zbrojovce se začala dramaticky měnit od počátku roku 1941. Frei ležel od Nového roku v Brodcích se zápalem pohrudnice a fi rmu řídil telefonicky z postele. Zdravotní stav Ing. Janečka se výrazně zhoršil, ležel v sanatoriu a bylo zřejmé, že spěje ke svému konci. Frei se nechal převézt do továrny, kde sice ještě do února ležel, ale byl blíže provozům.

Janeček si svůj stav uvědomoval a statečně se s ním vyrovnával. Cítil nutnost zajistit fi rmu do budoucnosti a proto 10. února 1941 jmenoval dr. Freie generálním ředitelem všech závodů.

Ing. Janeček měl začátkem dubna 1941 podstoupit operaci (aniž je zřejmé, zda k ní opravdu došlo). Před tím sepsal 3. dubna poslední vůli: 38 % majetku připadlo dceři Dagmar, 38 % synu Marcelovi, 24 % synu Františku Karlu Janečkovi (jemu méně proto, že už dříve se stal majitelem továrny v Kvasinách). Pochopitelně pamatoval na manželku, dále na podpůrný dělnický fond (čtvrt milionu korun) i na Jedličkův ústav (50 000 korun). Současně jmenoval tříčlennou správní radu, kterou tvořili kromě dr. Freie ještě ředitel České banky Antonín Malý a prof. Karel Peter. Ti tři měli rovněž ve společné shodě uskutečnit akcionování fi rmy, v jejímž čele zůstanou až do doby, kdy se z Anglie vrátí František Karel Janeček. Ten pak vedení zbrojovky převezme a bude jmenovat novou správní radu.

Ing. František Janeček nepobyl v sanatoriu dlouho. Když zařízení zabrala vojenská správa, přestěhoval se 1. května do továrny. Protože jeho nemoc rychle pokračovala, přistoupil na Freiovo doporučení právně ošetřit chod kvasinského závodu. Souhlasil s delegováním plné moci za syna Ing. Františka Karla na profesora Petera, jehož Frei považoval pro tento případ za nejvhodnější osobu. Jako Němec a vysokoškolský profesor se těšil přízni německých okupantů a dokázal toho využívat. Manželka Františka Karla Janečka Jindra měla po svém

pradědečkovi v žilách něco židovské krve, stejně jako jejích pět dětí – Jindra, Karel, Jiří, Pavel a Petr. Podle norimberských zákonů jim sice nehrozilo bezprostřední nebezpečí, nicméně se dr. Frei musel usmívat, když během války líbali němečtí ofi cíři při návštěvě Kvasin mladé paní Janečkové ruku. Jezdívali tam na hony, na které je zval dr. Frei – udržovat s nimi dobré vztahy bylo s ohledem na vše, co se v Jawě dělo, nanejvýš žádoucí. Nezřídka přijel do Kvasin také profesor Peter. Karel Janeček (syn Jindry a Františka Karla Janečkových) na něho vzpomíná jako na vzdělaného a odvážného člověka. Peter zachránil osobní intervencí několik lidí před

koncentračním táborem, mimo jiné i jednoho komunistu, který pak jeho rodinu po válce z nepochopitelných důvodů pronásledoval.

V noci ze 3. na 4. června 1941 zavolal Ing. Janeček svého generálního ředitele k sobě. Dr. Frei setrval u jeho lůžka do tři čtvrtě na osm ráno, kdy Dr. h. c. Ing. František Janeček zemřel. Jeho poslední slova: „Pracujte, já odcházím…“

Teď nastala dr. Freiovi namáhavá práce nejen s vedením firmy, ale také se zajištěním majetku. Spolu s ním na tom pracovalo několik lidí, právníky nevyjímaje. Situace se zkomplikovala, když „odešel dr. Fifka“, právní zástupce Janečka, pověřený výkonem poslední Janečkovy vůle i poručník Janečkových dětí, jehož nacisté zatkli a odsoudili k trestu smrti. Bylo vcelku samozřejmé, že tato role připadla dr. Freiovi. Jak se jí zhostil, dosvědčuje vánoční přání, které mu zaslala Janečkova vdova, paní Milada, v prosinci 1942:

 „Týnec n/S., 24. 12. 42

Pane doktore,

Přeji Vám i Vašim milým příjemné svátky a hodně zdraví v novém roce! Děkuji Vám za vše, co

pro nás děláte a jsem Vám vděčna za to, jak cele a s láskou se věnujete závodům. Nikdy Vám to

pane doktore nezapomeneme! Dej Bůh, abychom se Vám mohli jednou odvděčiti.

Oddaná

Janečková Milada“

Zdeněk Vacek