Studebaker – pět bratrů z Indiany (1.část)

Kdysi slavná americká automobilka Studebaker vznikla z kovárny, založené už v roce 1852 v americkém South Bendu v Indianě. Od povozů, kočárů a elektromobilů (!) přešla postupně k výrobě technicky a tvarově zajímavých automobilů se spalovacími motory.

Text + grafiky: Karel Haas

Začalo to jako v pohádce – farmář a kovář John Studebaker, snad původem z Holandska, měl pět synů a pět dcer. V roce 1852 si jeho synové Clement a Henry Studebakerovi založili v městě South Bend v Indianě kovárnu a slévárnu. Měli štěstí, že krátce předtím propukla kalifornská Zlatá horečka a o jejich povozy byl velký zájem. Stavěli také vozy pro americkou armádu a když se začaly budovat železnice, pustili se i do stavby železničních vagonů. V době občanské války (1861 – 65) dodávali povozy armádě Unie. Podnik rostl a v roce 1868 založili tři nejstarší bratři firmu Studebaker Brothers Manufacturing Company, která dodávala kočáry (foto) i pro Bílý dům ve Washingtonu. Když postupně všech pět bratrů Studebakerů zemřelo, nastoupili na jejich místa synové a synovci.

 Firma Studebaker Brothers Manufacturing Company dodávala kočáry i pro Bílý dům ve Washingtonu

Jakmile se koncem devatenáctého století začaly objevovat první automobily, pustili se u Studebakerů nejdříve do výroby elektromobilů (1902), ale už v roce 1904 postavili ve spolupráci s firmami Garford a EMF (ti dodávali motory) také první automobil poháněný spalovacím motorem. V roce 1911 se firma přejmenovala na Studebaker Corporation a začala vyrábět auta s vlastními šestiválcovými motory. Trojice vynikajících techniků, Zeder, Skelton a Breer, známých jako „tři mušketýři“, navrhli pro Studebaker řadu úspěšných modelů, než odešli ke Chrysleru. V roce 1926 se Studebaker stal prvním výrobcem automobilů v USA, který otevřel venkovní zkušební dráhu. Později zde vysadil pět tisíc stromů, které při pohledu z výšky vytvářely nápis STUDEBAKER.

V období mezi dvěma světovými válkami vyráběla továrna Studebaker v South Bend řadu typů technicky zajímavých automobilů, od lidových až po ty nejluxusnější. Většinou ve svých názvech skrývaly počet válců motoru, například Light Four, Light Six, Special Six nebo Big Six. Model Erskine Six z roku 1926 se prodával i v Evropě. Díly studebakerů se do té doby vyráběly také v Detroitu, ale veškeré výrobní zařízení se postupně přesunulo do South Bendu. Studebakery se rovněž kompletovaly v kanadském Walkerville.

Po odeznění světové hospodářské krize přišel Studebaker s modernějšími modely Commander a President (foto), následované v roce 1939 pravděpodobně nejslavnějším Studebakerovým modelem Champion. Ten byl postaven tzv. „z čisté vody“, tedy bez nutnosti využití dílů z jiných typů. Výsledkem byl lehký, moderní vůz, poháněný řadovým šestiválcem. Na designu se podílel slavný designer Raymond Loewy, který začal spolupracovat se Studebakerem v roce 1936. Šestiválec se vyráběl až do roku 1964, přičemž v roce 1961 došlo ke změně rozvodu z SV na OHV. Během druhé světové války vyráběl Studebaker ve velkém množství vojenské nákladní vozy US6, motory do létajících pevností B-17, obojživelná vozidla M29 a další vojenský materiál.

Studebaker President z roku 1935 měl motor s výkonem 110 koní. Vyrobilo se jich hodně přes dva tisíce.  

Poválečný Champion a Commander

Konec druhé světové války znamenal pro Studebaker návrat k výrobě osobních automobilů. V prvním mírovém roce vyrobil omezený počet vozů typu Champion (foto), vycházejících konstrukčně z ročníku 1942. Vůz s rozměry 4900 x 1850 x 1680 mm poháněl řadový šestiválec s objemem 2795 cm3 a výkonem 59 kW (80 k).

Po druhé světové válce se výroba Studebakerů rozběhla „válečným“ modelem Champion s šestiválcem 2,8 litru  

Jako jeden z prvních v Americe přišel Studebaker už v roce 1947 se zcela novým vozem. Zejména dvoudveřové kupé Champion Starlight mělo na svou dobu dost neobvyklé tvary, vzniklé údajně ve skicáři Virgila Exnera. Kapota motoru dostala tvar lodní přídě a podobně tvarovaná byla i záď vozu, takže z větší dálky nebylo patrné, zda se vůz přibližuje nebo vzdaluje. Příď doplňovaly kruhové světlomety, kombinované s parkovacími světly a nízká široká maska chladiče, umístěná těsně nad chromovaným nárazníkem. Největší zvláštností bylo čtyřdílné panoramatické zadní okno, zasahující hluboko do boků. U čtyřdveřového provedení (foto) se dveře otevíraly proti sobě s klikami u středového sloupku. Zadní okno bylo jen dvoudílné se širokým sloupkem uprostřed. Víko zavazadlového prostoru sahalo, stejně jako u dnešních vozů, až k nárazníku. Zajímavým detailem byl panel osvětlení zadní poznávací značky s nápisem STUDEBAKER.

Sedan Studebaker Champion se dodával s šestiválcovými motory s objemem 2,8 a 3,7 litru  

Blízkým příbuzným modelu Champion byl Commander, jehož karoserie dlouhá 4900 mm se od modelu Champion lišila jen nepatrně, hlavně v oblasti přídě (maska chladiče, světlomety, nárazníky). Jeho 2,8litrový šestiválec měl ale vyšší výkon (94 koní proti 81 u typu Champion). Commander ročníku 1950 se už lišil více, neboť dostal osobitou příď s kruhovou ozdobou ve středu, připomínající proudová letadla nebo kulku (však se mu také říkalo „bullet nose“). Prodloužené přední blatníky byly zakončeny chromovanými rámečky světlometů, do kterých byla v dolní části zakomponována parkovací světla. V roce 1951 přišel Studebaker s vidlicovým osmiválcem, ale nad osudem této značky se již začaly stahovat těžké mraky. O dalších osudech značky Studebaker se dozvíte v druhé části tohoto příspěvku.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

 

 

Zdeněk Vacek