Mini – padesát let Issigonisova „knedlíku“ (1. část)

Před padesáti lety vyjel z továrny koncernu BMC (British Motor Corporation) v Birminghamu první malý vůz Mini s revolučním řešením podvozku – motorem vpředu napříč a pohonem předních kol. Navrhl jej Alec Issigonis, později povýšený do šlechtického stavu.

Text: Karel Haas

V roce 1952 došlo k reorganizaci britského automobilového průmyslu a vytvoření koncernu British Motor Corporation (BMC). Ten vznikl spojením společností Austin Motor Company a Nuffield Organisation, do které tehdy patřily automobilky Morris, MG, Riley a Wolseley. Vedení BMC se usídlilo v továrně Austin v Longbridge poblíž Birminghamu. Automobilka Austin zaujímala v tomto sdružení vedoucí postavení a všechny nové konstrukce dostaly kódové označení ADO (Austin Drawing Office).

Suezská krize v roce 1956 vyvolala v Evropě nedostatek paliva a automobilky se začaly ohlížet po úspornějších řešeních. V BMC už tehdy pracoval konstruktér řeckého původu Alec Issigonis (1906-1988), který předtím pracoval u Alvise. Jeho malý tým tvořil ještě Jack Daniels (navrhli spolu Morris Minor) a Chris Kingham, se kterým se znal ze společné práce u značky Alvis. Tito muži dostali za úkol navrhnout malý vůz konkurující německému Brouku. Alec Issigonis je považován za otce koncepce s motorem vpředu napříč a pohonem předních kol, používané v hojné míře u současných automobilů. Podívejme se proto úvodem na životní osudy tohoto výjimečného konstruktéra.

Konstruktér rytířem

Alexander Arnold Constantine Issigonis se narodil 18. listopadu 1906 v řecké komunitě ve Smyrně (dnešní Izmir) na území Otomanské říše (nyní Turecko). Jeho otec Constantine Issigonis byl Angličan řeckého původu a matka Hulda Prokopp pocházela z německého Württembergu. Od dětství se zajímal o techniku, stejně jako jeho dědeček a otec. Na konci řecko-turecké války v roce 1922 jeho otec zemřel a Alexander se s matkou odstěhoval do Londýna. Tam vystudoval polytechniku a univerzitu. Ve třicátých letech pracoval v automobilce Humber a začal závodit na Austinu, u kterého překonstruoval přední nápravu. To jej přivedlo do firmy Austin a později ke konkurenční firmě Morris.

U Morrise v Cowley pracoval na podvozku vozu Morris 10 a po válce na slavném Morrisu Minor. Potom přešel k firmě Alvis, kde experimentoval s nezávislým zavěšením kol. V roce 1955 se vrátil do továrny Austin (nyní již součásti BMC) a tam se po práci na prototypech XC pustil do vývoje Mini. V roce 1961 se stal technickým ředitelem BMC a současně pracoval na vývoji vozů Austin 1100 a 1800 s hydroelastickým odpružením Alexe Moultona.

V roce 1967 se Issigonis (foto), přezdívaný „řecký bůh,“ stal členem Královské společnosti a o dva roky později získal rytířský titul a privilegium používat oslovení Sir. V roce 1971 odešel na odpočinek, ale dál byl ještě řadu let aktivní. Zemřel 2. října 1988 ve svém domě v Edgbastonu u Birminghamu ve věku 81 let.

Alec Issigonis na své party při odchodu do důchodu v roce 1971.

Rodí se Mini              

Parametry nového hospodárného vozu z produkce koncernu BMC stanovil jeho tehdejší šéf Leonard Lord takto: auto se musí vejít do krabice o rozměrech 10×4x4 stopy (3000 x 1200 x 1200 mm) a prostor pro cestující musí být nejméně 1,8 m dlouhý. Podmínkou bylo také použití motoru BMC typ A. Projekt dostal interní označení ADO15 a první prototyp byl hotov v říjnu 1957. Podle své barvy dostal přezdívku „oranžová krabice“. Model připravený do výroby se od tohoto prototypu lišil přidáním pomocného rámu, do kterého byl napříč namontován motor s karburátorem směrem dozadu (prototyp měl karburátor vpředu).

Aby pokud možno vyhověl Lordovi, vyšel Issigonis z rozměrů nutných pro umístění čtyř osob. Do zbývajícího prostoru se motor typu A nevešel na délku a tak bylo zvoleno umístění vpředu napříč s převodovkou umístěnou pod motorem v jednom bloku s klikovou skříní. Další úsporou prostoru bylo posazení malých desetipalcových kol do rohů karoserie. Issigonisův přítel doktor Alex Moulton připravoval pro vůz odpružení navzájem propojenými gumovými měchy, nazvané Hydrolastic. To ale nebylo včas hotové a tak měly první Mini pérování pryžovými kužely. Hydrolastic byl nasazen až v roce 1964.

Dne 4. dubna 1959 byl v Longbridge smontován první vůz nulté série a brzy potom předveden novinářům. 26. srpna byl představen veřejnosti a následně byla zahájena sériová výroba. Nový vůz se začal prodávat pod názvy Austin Seven a Morris Mini Minor. Seven měl připomenout slavnou tradici malých Austinů 7, vyráběných v letech 1922 – 1939 a název Mini Minor zase připomínal úspěšný Morris Minor (1948 – 1971). Už po dvou letech ale BMC přejmenovala Austin Seven na Austin Mini a název Mini brzy zdomácněl. V USA a Francii se Mini prodávaly až do roku 1962 pod názvy Austin 850 a Morris 850.

První vydání (Mk I, 1959 – 1967)

Mini se představilo s kompaktní samonosnou dvoudveřovou karoserií délky 3050 mm a rozvorem 2035 mm. Geniálně jednoduché zakulacené tvary si brzy vysloužily různé přezdívky, u nás se jim trefně říkalo „knedlík“. Typickými rysy byly vpředu velké kruhové světlomety a bohatě chromovaná maska chladiče, malý sklon předního a zadního okna a viditelné svařovací švy ve sloupcích A a C, prodloužené až k podběhům kol. První série měla také vyčnívající závěsy dveří a víka zavazadlového prostoru. To bylo zavěšeno dole, takže se dalo jezdit s otevřeným kufrem. Okna dveří měla posuvná skla (velikost prý Issigonis určil podle láhve ginu Gordon). Podvozek s nezávislým zavěšením všech kol (přední na příčných a zadní na podélných ramenech) a progresivním účinkem pryžových kuželů se vyznačoval poněkud nepohodlnými jízdními vlastnostmi, ale spolu s umístěním kol v rozích karoserie poskytoval ovladatelnost podobnou jízdě s motokárou.

První Mini dostaly vodou chlazený dlouhozdvihový čtyřválec BMC typ A s objemem 848 cm3 a výkonem 25 kW (34 k) při 5500 otáčkách za minutu. Objem motoru a jeho výkon postupně rostly až na 997 cm3, resp. 41 kW (55 k).

Nastupují Coopery

Issigonisův přítel John Cooper, vlastník firmy Cooper Car Company a konstruktér vozů formule 1 (s vozy Cooper-Climax vyhrál Jack Brabham dvakrát titul mistra světa v letech 1959 a 1960), poznal brzy možnosti malého Mini a pustil se do jeho úprav. Vozy Mini Cooper začaly z jeho dílny vyjíždět v roce 1961. Objem jejich motorů postupně narůstal (až na 1275 cm3 a ruku v ruce s tím i výkon (až 56 kW/76 k a v závodních úpravách ještě více). Vozy Austin Mini Cooper a Morris Mini Cooper se brzy zabydlely na tratích rallye i na silničních okruzích (foto).

Mini Coopery S slavily mnoho úspěchů i na okruzích. Zde vidíte trojici Mini na závodech v Silverstonu v roce 1965.  

Vozy upravované pro závody měly dvojité karburátory SU a kotoučové brzdy na předních kolech, které tehdy nebyly obvyklou výbavou malých vozů. Tisíc vyrobených vozů splnilo homologační předpisy pro skupinu 2. Mini Cooper S se začal vyrábět v roce 1963 s motorem o objemu 1071 cm3 a většími kotoučovými brzdami a do srpna 1964 se jich prodalo přes 4 tisíce. Modely určené pro okruhové závody měly motory 970 cm3 a 1275 cm3. Ty s menším motorem neměly takovou oblibu a do roku 1965 se jich prodala necelá tisícovka. Celkem se Mini Cooperů do roku 1967 vyrobilo přes 12 tisíc a Mini Cooperů S s motory 1275 cm3 do roku 1971 dokonce 40 tisíc. Tyto nejrychlejší Mini jezdily až k 160 km/h.

Největším úspěchem Mini Cooperů bylo trojnásobné vítězství v Rallye Monte Carlo. Poprvé tam vyhráli v roce 1964 Paddy Hopkirk a Henry Liddon na Mini Cooperu S se startovním číslem 37 (foto). V následujícím roce zopakovala vítězství v těžkých zimních podmínkách posádka Timo Mäkinen a Paul Easter. Také v roce 1966 projely cílem na prvních třech místech vozy Mini Cooper S, byly ale nesportovně diskvalifikovány za nepovolené stmívání hlavních světel a vítězství tak připadlo domácí značce Citroën. Odplata přišla hned v následujícím roce, kdy dovedla Mini Cooper S vítězně do cíle posádka Rauno Aaltonen (létající Fin) a Henry Liddon. Soutěžní Mini Coopery se od sériových vozů odlišovaly hlavně přídavnými světlomety, rozšířenými blatníky a uvnitř ochranným rámem a bohatěji vybavenou přístrojovou deskou.

Vítězný Mini Cooper S se startovním číslem 37 připomínal řadou přídavných světlometů na přídi a na střeše vánoční stromek.  

Variace na téma Mini

Už v lednu 1960 předvedl koncern BMC praktické kombi Morris Mini Traveller (foto) a Austin Mini Countryman (později modernizovaný Clubman) s dvojitými dveřmi vzadu a tehdy módními dřevěnými rámy kolem zadní části vozu. Krátce na to se objevily pikap, dodávka a terenní Mini Moke, od roku 1964 také se dvěma motory a pohonem všech kol. Původně byl Mini Moke zamýšlen jako lehké vojenské vozidlo, ale malá kola a nízká světlost mu nedávaly do terénu velké šance. Civilní verze získala oblibu jako plážové vozidlo a v letech 1964 – 68 jich bylo vyrobeno kolem 14500. Vyráběly se také v Austrálii a Portugalsku.

Rodným bratrem Austinu Mini Countryman v koncernu BMC bylo kombi Morris Mini Traveller.  

Zvláštní odstavec si zaslouží luxusnější varianty Mini. Austin Mini Super de Luxe se poznal podle hrazdiček na náraznících a chromovaných lišt na okraji podběhů a na prazích. Stejně „přikrášlený“ byl i Morris Mini Cooper S z roku 1966. Pod koncernovými značkami Riley Elf (foto) a Wolseley Hornet se prodávaly Mini s tradičními maskami chladiče a prodlouženou stupňovitou zádí s většími koncovými světly. U těchto verzí zmizely také typické švy v sloupku C, případně i sloupku A.

Zajímavou alternativou Mini byly vozy Riley Elf (na obrázku) a Wolseley Hornet, které dostaly tradiční masky svých značek.  

Celkem se vozů Mini první série vyrobilo kolem 1,19 milionu kusů. Ve druhé části článku se podíváme, jak se vozům Mini dařilo v koncernu British Leyland Motor Corporation (BLMC), který vznikl v roce 1968 spojením BMC (přesněji řečeno British Motor Holdings) a Leyland Motor Corporation.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek