Mini – padesát let Issigonisova „knedlíku“ (2. část)

Britské automobilky přecházely z jednoho koncernu do druhého, ale Mini se vyrábělo stále. Pokus o modernizaci typem Clubman nebyl úspěšný, lidé chtěli svoje malá kulatá autíčka. Vyráběla se až do konce tisíciletí a prodalo se jich 5,5 milionu.¨

Text: Karel Haas

Britský automobilový průmysl se v polovině šedesátých let minulého století dostal do útlumu a Wilsonova labouristická vláda (1964–1970) viděla spásu ve spojení do větších celků. Koncern British Motor Corporation (BMC), zahrnující značky Austin, Morris, MG, Riley a Wolseley, se v roce 1966 sloučil se značkou Jaguar Cars a vytvořil holding British Motor Holdings (BMH). Ten ale neměl dlouhé trvání a v roce 1968 se spojil s koncernem Leyland Motors Corporation, který ještě předtím získal značky Rover a Standard Triumph. Nově vzniklý mamutí koncern British Leyland Motor Corporation (BLMC), zkráceně British Leyland (BL), začal prosazovat úsporná opatření, která například vedla k dočasnému zastavení výroby vozů Mini Cooper.

Evoluce – Mini Mark II, III a další

V této neklidné době připravoval Issigonis nástupce Mini a postavil experimentální prototyp 9X. V důsledku úsporné politiky vedení British Leyland se ale do sériové výroby nedostal. Zároveň v roce 1967 debutovala vylepšená druhá série populárního Mini, všeobecně nazývaná Mini Mark II. Proti svému předchůdci dostalo Mini II, mimo dalších kosmetických změn, přepracovanou masku chladiče a větší zadní okno (foto). Také v interiéru došlo k několika změnám, ale přístrojový panel zůstával nadále uprostřed a po jeho stranách zbylo dost místa na odložení drobností. Mini Mark II dostal vylepšené čtyřválce 998 cm3 a 1275 cm3 a celkem jich bylo vyrobeno 429000 kusů.  Mini se kromě Anglie vyráběly také ve španělské Pamploně u firmy Authi, v Austrálii (Zetland), Belgii (Seneffe), jihoafrickém Kapském Městě, na Novém Zélandu, v Portugalsku a v Chile. Mini pokračovalo ve sportovních aktivitách, příkladem je 5. místo dvojice Hopkirk–Crellin na voze Mini Cooper S v Rallye Monte Carlo 1968.

V roce 1967 debutovala druhá série populárního Mini, všeobecně nazývaná Mini Mark II. Proti svému předchůdci měla mimo jiné přepracovanou masku chladiče a větší zadní okno.

V listopadu 1969 se představil Mini Mark III (foto). Tovární kód se změnil z ADO15 na ADO20 a byl společný s modelem Clubman. Nejzřetelnější venkovní změnou byly větší dveře se zapuštěnými závěsy. Na základě žádostí zákazníků byla posuvná okna ve dveřích nahrazena stahovacími. Chromované nárazníky přišly o svislé členy a změnilo se osvětlení zadní poznávací značky. Maska chladiče, převzatá z Mini Mark II, dostala originální šestiúhelníkový tvar. Odpružení podvozku se z úsporných důvodů vrátilo od systému Hydrolastic zpět k pryžovým kuželům. Skončila výroba v Cowley (Oxfordshire) a Mini se stalo značkou (Mini 850 a Mini 1000).

V listopadu 1969 se představil Mini Mark III. Nejviditelnější venkovní změnou byly větší dveře se zapuštěnými závěsy a stahovací okna.

Mini Mark IV (1976 – 1983) měl přepracovaný přední i zadní pomocný rám, v interiéru přibyly dva indikátory a zvětšily se nožní pedály. Přesto, že v roce 1980 nastoupil Austin Metro a další konkurence (Ford Fiesta, Renault 5, VW Polo) přicházela zvenčí, Mini se vyrábělo dál. Italská značka Innocenti (později Leyland Innocenti) začala v roce 1974 vyrábět modely Innocenti Mini 90 a 120 s třídveřovou karoserií Bertone. Vozy vycházely z platformy Mini a v roce 1979 je doplnila obdoba Mini Cooperu, nazvaná Innocenti Mini De Tomaso, poháněná čtyřválcem 1275 cm3. Prodávala se také verze Turbo s neobvyklým přeplňovaným tříválcem 993 cm3, která dosahovala rychlosti až 165 km/h.

Mini Clubman a 1275GT (1969 – 1980)

V roce 1969, už v rámci koncernu British Leyland, dostalo Mini výraznější facelift, jehož autorem byl stylista Roy Haynes. Model nazvaný Mini Clubman (foto), dostal hranatější přední část (karoserie se prodloužila o 100 mm) se světlomety zapuštěnými do masky chladiče a směrovými světly umístěnými pod chromovaným nárazníkem. Řešení přídě se dost podobalo Austinu Maxi. Mini Clubman měl nahradit luxusní verze Riley a Wolseley, které se přestávaly vyrábět. Clubman dostal motor o zdvihovém objemu 998 cm3, který byl od roku 1975 nahrazen čtyřválcem 1098 cm3 z typu Morris 1100. Kombi Mini Clubman Estate nahradilo modely Countryman a Traveller.

Výraznějšího faceliftu se Mini dočkalo v roce 1969. Mini Clubman dostal hranatější přední část se světlomety zapuštěnými do masky chladiče a směrovými světly umístěnými pod chromovaným nárazníkem.

Model nazvaný Mini 1275GT nahrazoval Mini Cooper s litrovým motorem a od roku 1971 také Mini Cooper S s motorem 1275 cm3. Od roku 1971 tedy bylo Mini 1275GT jediným nabízeným sportovním Mini. V Itálii ale firma Innocenti pokračovala ve výrobě své verze Mini Cooperu a v Austrálii se dva roky vyráběl Clubman GT, což byl Cooper S s karoserií Clubman a dvoukarburátorovým motorem 1275 cm3. Mini 1275GT dosahovalo maximální rychlosti 140 km/h. Cooper se věnoval prodeji konverzních kitů pro Mini.

Modelům Mini Clubman a 1275GT patří dvě prvenství. Poprvé byl u nich použit pružný tištěný obvod pod přístrojovou deskou a poprvé používaly pneumatiky Dunlop Denovo typu „run-flat“, se kterými bylo možné pokračovat v jízdě rychlostí až 80 km/h. Clubmany si ale nezískaly zákazníky, ti dávali přednost původním Mini, které se pomalu stávaly kultovním vozidlem. Vždyť jej vlastnili i někteří členové skupiny Beatles a samotná královna Alžběta II.

British Leyland proto pokračoval ve výrobě klasických Mini s kulatým předkem, paralelně s modely Clubman a 1275GT. Ty byly bezpečnější při čelním nárazu, byly lépe vybavené a měly snazší přístup pod kapotu. Na druhé straně měly horší aerodynamiku než klasická Mini. Mini Clubman a 1275GT byly v roce 1980 nahrazeny hatchbackem Austin Mini-Metro, zatímco výroba Mini s kulatým předkem pokračovala s přestávkami až do roku 2000. Celkem bylo vyrobeno 275 583 Clubmanů, 197606 kusů kombi Clubman Estate a 110 673 sportovních modelů 1275GT. Všechny tyto vozy se dodávaly pod značkou Mini.

Poslední klasika

V osmdesátých letech se Mini začalo přesouvat od masové produkce k různým speciálním provedením („special editions“), která si u Britů i jinde ve světě nacházela svoje obdivovatele. Příkladem je Austin Mini 25 z roku 1984, oslavující 25. výročí zahájení výroby Mini. Na začátku osmdesátých let se Mini vrátilo pod značku Austin. Série Mini Mark V (1984–1989) se prakticky lišila jen rozšířením blatníků nad koly. Mini se nabízely i v provedení se stahovacím plátěným horním dílem střechy. Unikátem byla ERA Mini Turbo (foto) z roku 1989. Malá britská firma ERA s bohatou tradicí stavby závodních automobilů použila do Mini přeplňovaný motor z Roveru 1300 (69 kW/94 k) a zvýšila jeho rychlost na 176 km/h.

Unikátní ERA Mini Turbo z roku 1989 byla poháněna přeplňovaným motorem z Roveru 1300 (94 koní, rychlost 176 km/h).

V roce 1986 byl státem vlastněný koncern British Leyland přejmenován na Rover Group a rozdělen do dvou divizí Austin Rover Group a Land Rover Group. Mini od té doby nesly na kapotě logo Roveru. V roce 1988 byl koncern privatizován a prodán společnosti British Aerospace, která jej po šesti letech prodala německé automobilce BMW. Pod vedením Bernda Pischetsriedera, což byl mimochodem synovec Issigonise, investovala BMW obrovské prostředky, aby koncern vyvedla ze ztráty, ale neúspěšně. Ponechala si tedy jen výrobu Mini, Land Rover prodala Fordu a zbytek konsorciu Phoenix (MG Rover Group).

Na začátku devadesátých let byla obnovena výroba Mini Cooperů s motorem 1275 cm3 z typu MG Metro (45 kW/61 k). Od roku 1992 poháněl Rover Mini Cooper tentýž motor, ale se vstřikováním paliva (46 kW/63 k) a od roku 1997 s vícebodovým vstřikem paliva a rozvodem OHC. Poslední série Mini Mark VI (1990–1995) a Mini Mark VII (1996–2000) už nepřinesly mnoho nového. Za pozornost stojí speciální verze Sprite, Mayfair a továrně připravený kabriolet s plátěnou stahovací střechou a „dřevěnou“ přístrojovou deskou. V roce 40. výročí výroby Mini ještě vznikl jubilejní Rover Mini 40, ale to už se blížil neodvratný konec výroby klasických Mini. Poslední, tzv. „Final Edition“, zahrnovala čtyři modely: Mini Seven, Mini Knightsbridge, Mini Cooper a Mini Cooper S.

Mini, jehož tvůrcem byl Sir Alec Issigonis, se stalo doslova kultovním automobilem. V anketě o Auto 20. století (Car of the Century – COTC) mu připadlo velmi čestné druhé místo, hned za Fordem T a před Citroënem DS. Popularitě Mini napomohl velkou měrou Rowan Atkinson, který v roli Mr. Beana jezdil s žlutým Mini ve svých filmech. 

Poslední Mini opustilo továrnu v říjnu 2000. Od roku 1959 se vyrobilo kolem 5,5 milionu těchto legendárních autíček. Klasické malé Mini žije dál na srazech veteránů nebo na závodech historických vozidel. Nezapomíná se ani na slavnou historii úspěchů Mini v Rallye Monte Carlo. Čtyřicáté výročí prvního vítězství uctil Mini Cooper S startovním číslem vítězného vozu. Bylo by škoda nevyužít skvělého image Mini a proto se automobilka BMW rozhodla navázat na jeho bohatou tradici a od roku 2001 začala prodávat úplně nové MINI (psáno velkými písmeny), které má s tím klasickým společné jen jméno. O této zatím poslední kapitole historie Mini si povíme ve třetí části tohoto příspěvku.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek