Ford Taunus – Američan od Kolína (1. část)

Německý Ford se po válce pustil do boje s konkurencí VW a Opel modelem Taunus. Vyráběl se úspěšně v mnoha generacích až do roku 1982. Od roku 1970 měl identickou konstrukci s britským Fordem Cortina.

Text + grafiky: Karel Haas

18. srpna 1925 byla v Berlíně založena společnost Ford-Werke AG. Od roku 1930 sídlí v lokalitě Köln-Niehl (už 10 let zde má rovněž hlavní stan vedení Ford of Europe). Hned od začátku dostávaly německé Fordy zeměpisná jména. Za první skutečně německý Ford se považuje Ford Köln z roku 1933. Ve stejném roce se začal vyrábět také větší Ford Rheinland. Následoval Ford Eifel (1935) a konečně v roce 1939 Ford Taunus (foto), interně označovaný G93A. Jméno dostal podle pohoří v Německu, rozkládající se severozápadně od Frankfurtu nad Mohanem (nejvyšší hora Grosse Feldberg, 878 m n. m.). Z modelu Eifel převzal čtyřválec 1172 cm3, měl ale delší rozvor a aerodynamičtější karoserii v americkém stylu, se světlomety zapuštěnými do blatníků (nápadně se podobal revolučnímu Lincolnu Zephyr). Typická „boule“ na zádi mu dala přezdívku „hrbáč“ (Buckel). Do roku 1942 bylo v Kolíně nad Rýnem vyrobeno kolem 7100 kusů, menší počet těchto vozů vyrobili také v lotyšské Rize.

První Fordy Taunus se začaly vyrábět těsně před vypuknutím druhé světové války. Svojí kulatou zádí si vysloužil přezdívku Hrbáč.

V roce 1944 byly Fordovy závody v Kolíně nad Rýnem značně poškozeny bombardováním. Po částečné obnově provozů a překreslení zničených výkresů byla na podzim 1947 obnovena výroba předválečného Taunusu (tentokrát pod interním označením G73A). V roce 1950 byl Taunus modernizován. Dostal širší masku chladiče a bohatší výbavu. Do roku 1952 bylo vyrobeno přibližně 74 tisíc těchto vozů, včetně verzí kombi, pickup a čtyřdveřové verze s prodlouženým rozvorem, určené pro taxikáře. Ford Taunus de Luxe se vyráběl od roku 1951 a měl mj. řazení pod volantem. To už ale byla připravena první poválečná konstrukce Fordu Taunus, série M. 

M jako Meisterstück

Ford Taunus 12M (foto) byl prvním po válce zkonstruovaným německým Fordem. Číslo 12 v názvu představovalo objem motoru a M znamenalo Meisterstück neboli mistrovské dílo; tovární kód byl G13. Jako jeden z prvních v Evropě dostal Taunus 12M samonosnou pontonovou karoserii s vnějšími rozměry 4070 x 1580 x 1550 mm. Charakteristickým prvkem byla zelená zeměkoule uprostřed přídě, ukončující výstupek na kapotě. Není divu, že tento Taunus dostal přezdívku „Weltkugel“. Řadový čtyřválec s rozvodem SV, pohánějící zadní kola, byl předválečné konstrukce, jeho výkon byl ale o 4 koně vyšší (28 kW/38 k). Dělená přední náprava měla pérování vinutými pružinami, zadní tuhá náprava podélnými půleliptickými pery. Vůz s hmotností 840 kg  jezdil až 110 km/h při spotřebě kolem 8,5 l/100 km. Výroba začala 4. ledna 1952 a do konce roku bylo vyrobeno 31 tisíc vozů. Základní cena byla stanovena na 7535 marek. V roce 1953 se začalo vyrábět kombi (G13K) a v karosárně Deutsch také  menší počet kabrioletů. Pro méně majetné se vyráběl Ford Taunus 12 s chudší výbavou a bez písmene M v označení. Už to asi nebylo mistrovské dílo.

V roce 1952 dostal Taunus moderní pontonovou karoserii, ale k pohonu zadních kol sloužil dál předválečný 1,2litrový čtyřválec s rozvodem SV.

Na mezinárodní automobilové výstavě ve Frankfurtu (IAA) se na podzim roku 1955 představil Taunus 15M (interně G4B) se silnějším motorem s rozvodem OHV a objemem 1498 cm3. Jeho výkon stoupl na 40 kW (55 k) a maximum rychlosti na 128 km/h. Zvenku se ve verzi de Luxe odlišoval maskou chladiče bez středového dělení a s výraznými svislými prvky (žraločími zuby). Karoserie měla dvoubarevné provedení a luxusní vzhled doplňovaly pneumatiky s bílými boky. V nabídce nechyběl ani kabriolet od Deutsche. Všechny modely řady 12/15M dostaly od roku 1955 novou masku bez středového dělení a mřížku se čtvercovými otvory (12M hrubší a 15M jemnější). Třírychlostní převodovka (na přání čtyřrychlostní) byla plně synchronizovaná.

Od roku 1959 dostal Taunus 12/15M (G13AL) modernizovanou karoserii (foto). Prolis na kapotě a zeměkoule zmizely a směrová světla byla umístěna do rohů široké masky chladiče. Změněny byly boční lišty a zvětšilo se zadní okno. Sloupek C byl nyní chromovaný a také interiér prošel omlazením. Před trojramenným volantem byla umístěna trojice kruhových přístrojů. Toto provedení se vyrábělo do roku 1962 a celkem našlo majitele 245 tisíc vozů.

Modernizace v roce 1959 dala Taunusu 12/15M novou tvář s širokou maskou chladiče

Éra předního pohonu a V motorů

Do šedesátých let vstupil německý Ford se zcela novou koncepcí řady Taunus. Podnětem byl projekt Cardinal amerického kompaktu s předním pohonem, navržený v Americe. Tam se měl prodávat pod názvem Falcon. Projekt byl ale zrušen a tak Němci vyvinuli vlastního nástupce typu G13, známého jako Projekt 4 (P4), který počítal s řadovým čtyřválcem a pohonem zadních kol. V Kolíně se mezitím postavila nová motorárna s denní kapacitou 800 vidlicových motorů, takže nezbylo, než se pustit do úprav nepovedeného motoru V4 z projektu Cardinal. Výsledkem byl vidlicový čtyřválec s objemem 1183 cm3 a výkonem 29 kW (40 k) a od září 1963 také motor 1.5 s výkonem 37 kW (50 k). Vrcholnou verzí byl model Taunus 12M TS, který měl motor 1.5 vyladěný na 47 kW (65 k). Spolehlivost těchto vidlicových motorů byla nade vší pochyby potvrzena na podzim 1963, kdy na závodní dráze Miramas v jižní Francii ujeli zkušební jezdci se sériovým Taunusem 12M vzdálenost 360 000 km, což se zhruba rovná vzdálenosti ze Země na Měsíc.

Tyto vidlicové čtyřválce se montovaly do nových, větších karoserií s výrazným bočním prolisem, procházejícím od předních kruhových světlometů až k zadním koncovým svítilnám kapkovitého tvaru. V nabídce byly dvoudveřové a čtyřdveřové modely a také kupé (foto), dodávané převážně v provedení TS. Taunusy P4 se vyráběly v letech 1962 až 1966 v německé Kölnu, belgickém Genku a nizozemském Amsterdamu. Celkem jich bylo vyrobeno kolem 680 tisíc. Následníkem se stala řada 12/15M, označovaná jako P6.

Ford Taunus P4 přinesl koncepci pohonu s vidlicovým čtyřválcem pohánějícím přední kola. Kromě tudorů, sedanů a kombi se vyrábělo také pohledné dvoudveřové kupé.

Řada P6 (1966–1970)

Nová řada Taunusů P6 byla představena veřejnosti 13. září 1966. Obě verze 12M a 15M se tentokrát lišily kromě motorů i vnějším vzhledem. Taunus 12M (foto) měl vpředu kruhové světlomety, zasazené do hustě mřížkované masky chladiče. Luxusnější Taunus 15M měl obdélníkové světlomety a vodorovné dělení přední masky. Společné pro oba modely byly výrazné, dozadu se rozšiřující prolisy na bocích, dvojitý prolis na kapotě a mimořádně objemný zavazadlový prostor (0,56 m3). Bohatší výbavu měly modely TS, XL a RS. Z větších rozměrů karoserie (4320 x 1600 x 1400 mm) těžil prostornější interiér. Vedle dvoudveřového a čtyřdveřového provedení si zákazníci mohli pořídit i dvoudveřové kombi a kupé.

Slabší Taunus P6 (typ 12M) měl vpředu kruhové světlomety, zasazené do hustě mřížované masky chladiče.

Nabídka pohonů zahrnovala čtyři motory V4. U typu 12M to byly motory 1.2 (33 kW/45 k) a 1.3 (37 kW/50 k), zatímco 15M poháněly vidlicové čtyřválce 1.5 ve dvou výkonových verzích (40 a 47 kW) a 1.7 (51 a 55 kW). Německé motory V4 používal také švédský Saab a francouzská Matra. Taunusů této generace se vyrobilo přes 668 tisíc a jejich popularitě pomohla i role ve filmu s Jamesem Bondem (Špion, který mě miloval).

V této první části jsme stručně prošli historií menších Taunusů 12M a 15M. Ve druhém dílu se podíváme na větší typy 17M, 20M a 26M a na Taunusy vyvinuté a vyráběné společně s britským Fordem.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek