Abarth – od výfuků k rekordům (1. část)

Automobilový konstruktér Carlo Abarth se narodil před více než sto lety a v březnu 2009 uběhlo šedesát let od založení firmy Abarth. Máme tedy dost důvodů, proč si připomenout životní cestu tohoto neobyčejného muže a jeho rozsáhlé dílo.

Text + grafiky: Karel Haas

Karl Alberto Abarth se narodil 15. listopadu 1908 ve Vídni a od mládí se zajímal o vše, čím se dalo jezdit po silnici. V sedmnácti letech se odešel učit do italské Castagny, kde navrhoval a stavěl rámy kol a motocyklů. Ve dvaceti vyhrál svůj první motocyklový závod v Salzburgu a o jeho nadšení pro závodění svědčí jeho vítězný souboj s Orient Expresem na „sajdkáře“ mezi Vídní a Ostende. Na motocyklech to dotáhl až k pětinásobnému titulu evropského šampióna, ale po několika vážných zraněních (po nehodě v Jugoslávii si poležel v nemocnici celý rok) nechal závodění.

Po uzdravení odešel do italského Merana, odkud pocházela jeho rodina a svoje křestní jméno si změnil na Carlo. Seznámil se tam s několika osobnostmi, které ovlivnily jeho život – byl to především automobilový závodník Tazio Nuvolari a rodinný přítel Ferry Porsche, syn zakladatele stuttgartské automobilky Porsche. Ten mu nabídl, aby se spolu s Rudolfem Hruskou a Pierem Dusiem podílel na založení italské konstrukční kanceláře firmy Porsche, nazvané Compagnia Industriale Sportiva Italia (CIS Italia, později přejmenované na Cisitalia). Výsledkem jejich činnosti byl neúspěšný projekt vozu formule 1 (Porsche 360 Cisitalia s pohonem všech kol a motorem V12) a několik vlastních konstrukcí. Když se Piero Dusio ocitl v nesnázích a v roce 1949 odešel do Argentiny, Cisitalia skončila.

Dědictví po Cisitalii

Carlo Abarth se nevzdal a 31. března 1949 založil v Turíně (na Via Trecate 10), společně s Armandem Scagliarinim, vlastní firmu Abarth & C. Do znaku firmy umístil svoje znamení zvěrokruhu – štíra. Z Cisitalie si přivezl tři kompletní závodní vozy typu 204 (pokračování poměrně úspěšné série Cisitalia 202) a dva kompletní podvozky. Hotové vozy byly upraveny do té míry, že dostaly nové jméno Abarth 204A Berlinetta (foto). Cestovní kupé prakticky stejných tvarů dostalo typové označení 205. Podvozky dostaly karoserie Vignale, zhotovené podle nákresů Giovanniho Michellotiho (pod finální tvary kupé se podepsal Alfredo Vignale, včetně typických tří kruhových větracích otvorů na bocích). Jedno kupé s motorem z Fiatu 1100 se stalo hlavním poutačem stánku Abarth na turínském autosalonu 1950, kde se Abarth poprvé představil jako výrobce aut.

Vzpomínkou na činnost Carlo Abartha ve firmě Cisitalia bylo kupé 204A Berlinetta z roku 1950. Prakticky stejně vypadal i typ 205.

Abarth také založil závodní stáj Squadra Carlo Abarth, která se uvedla vítězstvím Guida Scagliariniho (syna spoluzakladatele) v italském šampionátu. V roce 1950 vyhrál Tazio Nuvolari svoji třídu v závodu do vrchu Palermo – Monte Pellegrini na voze Abarth 204 Sport Spider.

Z Cisitalie přešla do firmy Abarth řada schopných konstruktérů a dělníků. Umístění firmy v Turíně bylo výhodné, neboť stejné sídlo měly Lancia a Fiat a také řada karosáren, jako Zagato, Allemano, Boano a Pininfarina. Abarth začal spolupracovat s řadou výrobců součástek a sám rozběhl výrobu výfuků (první motocyklový výfuk vyrobil Carlo už v roce 1928), sacích potrubí, ventilových pružin, ventilů, převodovek s tehdy módním řazením pod volantem atd. Ročně prodal kolem 4500 kompletních výfukových systémů a rozvážel je malými dodávkami po celé Itálii.

Nadupané fiátky

Od začátku padesátých let se začal Abarth zabývat úpravami sériově vyráběných automobilů, převážně malých Fiatů. Tyto lehké a výkonné vozy si brzy získaly pověst neporazitelnosti a vyhrávaly jeden závod za druhým. To byla výborná reklama i pro Fiat, takže Abarth od něj dostával odměnu za každé první nebo druhé místo.

V roce 1955 přišel Fiat s typem 600 a Abarth se hned pustil do úprav. Objem čtyřválce zvětšil z 633 cm3 na 747 cm3, takže výkon vzrostl ze 14 na 31 kW (42 k). Vůz dostal jméno Fiat-Abarth 750 Berlina a díky vyššímu výkonu, lepší aerodynamice a nižší hmotnosti dosahoval rychlosti 130 km/h. „Sedmsetpadesátka“ měla obrovský úspěch, neboť umožnila i těm méně movitým nadšencům dokonalé sportovní vyžití. Povzbuzen úspěchy, zvyšoval Abarth postupně objem na 850 cm3 (Fiat-Abarth 850TC neboli Turismo Competizione) a 1000 cm3. Vozy s tímto motorem dostaly název Fiat Abarth 1000 Berlina (foto) a Berlina Corsa. Fiat dodával nehotové vozy a Abarth je dokončoval montáží brzd, výfukového systému, karburátorů atd.

Abarth 1000, zvaný Monomille, z roku 1960 měl karoserii vytvořenou vlastními silami a podvozek vycházející z Fiatu 600.

Následovaly typy Fiat Abarth 595 a 695, vycházející z Fiatu 500, který se začal vyrábět v roce 1957. Od roku 1963 dodával Abarth typ 595 s výkonem vzduchem chlazeného dvouválcového motoru zvýšeným na 20,6 kW (28 k). Typ 695 měl motor s výkonem 23,5 kW (32 k) a špičková verze 695 SS (esse esse) 28 kW (38 k). Pokud to bylo zapotřebí, dal se výkon zvýšit až na 40 kW i více. Zpočátku měly tyto vozy ještě „sebevražedné“ dveře, otevírané proti směru jízdy, od roku 1965 už měly dveře zavěšené vpředu. Mimořádné úspěchy těchto vozítek na okruzích, na ovále v Monze a závodech do vrchu z nich učinily nezapomenutelné legendy. My starší si je pamatujeme i z našich tratí, jak kroužily se zvednutou kapotou motoru a nedávaly šanci mnohem výkonnějším soupeřům.

Také Fiat 850 Coupé se dočkal výkonnějšího provedení z dílny Abarth. Model Abarth OTR 1000 (1965) měl litrový motor s výkonem 54 kW (74 koní) a upravenou karoserii s přední mřížkou dodávající vzduch do chladiče vody a oleje. Existovaly také slabší verze OTS 1000 (48 kW) a OT 1000 (45 kW).

Rekordy na Monze

Abarth sehrál v historii rychlostních rekordů mimořádnou roli. V letech 1956 až 1966 vytvořil na dráze v Monze celkem 113 mezinárodních rekordů, z nich šest bylo rovněž světovými rekordy. Pro pokusy o rekordy na středních a dlouhých vzdálenostech byly postaveny aerodynamické speciály s karoseriemi navrženými Pinin Farinou a Bertonem.

První z nich byl postaven v roce 1956 na podvozku Fiatu 600, s motorem Abarth 750 a hliníkovou karoserií Bertone (návrh Franco Scaglione). Atraktivní aerodynamický vůz (foto) měl nejen překonávat rekordy, ale také získat pozornost veřejnosti k sériovým fiatům a jejich derivátům Abarth. Během jediného roku se vůz pětkrát postavil na dráhu v Monze, aby překonal 20 mezinárodních rekordů ve třech třídách. V prvním pokusu překonal rekord na 24 hodin hned dvakrát (167,722 a 186,687 km/h), při druhém o týden později byla šestice známých motoristických žurnalistů (na obrázku s Carlo Abarthem stojícím jako první vpravo) svědkem pěti mezinárodních rekordů, z nichž nejdelší trval tři dny. Mezi žurnalisty byl mj. také trojnásobný vítěz Mille Miglia Giovanni Lurani, Paul Frère a Gordon Wilkins. Stejný vůz, přelakovaný šedostříbrnou barvou, pak překonal další řadu rekordů s menším (Fiat-Abarth 500) a větším (Fiat-Abarth 800) motorem.

Abarth 750 s hliníkovou karoserií Bertone překonal 20 mezinárodních vytrvalostních rekordů.

Další dva rekordní vozy postavil Abarth s karoserií Pininfarina a motory 500/750, který vytvořil celkem 18 mezinárodních rekordů, např. na 500 km průměrem přes 183 km/h. Dalších 8 mezinárodních a jeden světový rekord vytvořil na autodromu v Monze v roce 1960 podobně tvarovaný Abarth Monoposto, tentokrát bez předních světlometů.

Abarth se vším všudy

Je celkem logické, že kromě úpravy malých fiatů se Abarth pustil také do stavby vlastních vozidel s podvozkovými skupinami převzatými převážně z fiatů, ale i jiných značek. V roce 1965 postavil na podvozku Fiat 850 model Abarth OT1300, pro který vyvinul dvouvačkovou třináctistovku vycházející z Fiatu 124. Dvoumístné kupé dostalo pohlednou sklolaminátovou karoserii s průhlednými kryty světlometů. Několik vozů mělo na střeše vstup vzduchu do motoru, těm se ze zřejmých důvodů říkalo OT1300 Periscope.

Dalším příkladem je sportovní prototyp Abarth Sport Spider 2000 z roku 1968, jehož dvoulitrový čtyřválec dával až 180 kW (245 k). Ještě výkonnější byl spider s třílitrovým vidlicovým osmiválcem a vůbec nejsilnější Abarth měl šestilitrový dvanáctiválec s výkonem 441 kW (599 k) pro třídu prototypů. Ten se ale k závodění nedostal, neboť mezitím byl objem motorů pro tuto třídu omezen na 3 litry. Vrchařský speciál Abarth Biposto Corsa z roku 1971 měl vzadu umístěný motor s výkonem 60 kW (82 k).

Karosářské speciality

Abarth spolupracoval s celou řadou italských návrhářů karoserií. Nejčastěji jeho vozy karosovaly studia Zagato, Pinin Farina, Bertone a Boano, z těch dalších můžeme jmenovat karosárny Ghia, Allemano, Vignale nebo Viotti. Obzvláště plodný byl Zagato, jehož karoserie se dvěma „bublinami“ na střeše dostaly Fiaty-Abarth 500, 750 (foto) a 1000 (nazývané Bialbero, což znamená dva vačkové hřídele). Pinin Farina zase „oblékl“ do slušivého kabátu maličké kupé Fiat-Abarth 500 Gran Turismo (1957).

Ze spolupráce firmy Abarth se známými italskými karosáři vznikla řada krásných automobilů. Jedním z nejpilnějších byl Zagato. Na obrázku je Abarth 750 Competition Coupe s karoserií Zagato.

V roce 1952 vzniklo dvoumístné kupé Abarth 1500 Biposto, využívající mechaniku Fiatu 1400 a karoserii, kterou navrhl Franco Scaglione (1916–1993), tehdy právě začínající u Bertoneho. Biposto patří k prvním aerodynamickým návrhům poválečných sportovních vozů. Koncept měl zajímavou historii, neboť hned po vystavení na turínském autosalonu jej zakoupila americká automobilka Packard a odvezla jej do svého návrhářského oddělení v Detroitu. Scaglioneho rukopis je patrný rovněž na lehkém kupé Abarth 750 GT z roku 1953.

Ze spojení Abarth – Boano vznikl v roce 1955 tucet sportovních vozů ve verzích 207A, což byl sportovní spider se dvěma oddělenými kokpity a dveřmi jen u řidiče (výkon 57 kW/78 k), roadster 208A a kupé 209A. Vozy byly určeny pro USA, kde ale nedosáhly výraznější úspěchy. Mechanika pocházela z Fiatu 1100, hliníkové karoserie vyrobil Boano. Krásná dvoumístná barchetta Abarth Spider 750 Boano (kresba) z roku 1955 měla zase základ ve Fiatu 600.

Dvoumístná barchetta Abarth Spider 750 s karoserií Boano z roku 1955 používala podvozkové díly Fiatu 600.

Kromě mechaniky fiatů využíval Abarth ke stavbě svých vozů výjimečně i jiné značky. Sličná kupé postavil Abarth například na podvozcích Alfa Romeo Super, Porsche Carrera (1961) a Simca. Do podvozků Simca 1000 s motorem vzadu montoval Abarth vlastní motory 1,3 a v roce 1962 s nimi vyhrál mezinárodní mistrovství výrobců vozů GT. Celkem se jich vyrobilo kolem tří set s různými motory.

Těsná spolupráce značek Abarth a Fiat vedla nakonec k tomu, že 31. července 1971 Carlo Abarth prodal svoji firmu koncernu Fiat a závodní tým si koupil Enzo Osella. Abarth se stal součástí závodního oddělení Fiatu, vedeného Aureliem Lampredim. Tím skončila samostatná existence firmy Abarth a 24. září 1979 skončil svoji životní pouť i její zakladatel Carlo Abarth. Pod křídly Fiatu ale jméno Abarth pokračovalo dál a nedávno se dožil znovuvzkříšení. O tom ale až příště.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek