Ford Cortina – bestseller z Albionu (1. část)

Cortina d’Ampezzo, dějiště zimních olympijských her v roce 1956,  dala vyniknout kvalitám Tatry 603. O šest let později “darovala” jméno jednomu z nejúspěšnějších britských automobilů, Fordu Cortina. Vyráběl se od roku 1962 a za dvacet let jich vzniklo hodně přes 4 miliony.

Text a grafiky: Karel Haas

Na začátku šedesátých let minulého století slavil největší britský výrobce automobilů BMC (British Motor Corporation) velké prodejní i sportovní úspěchy se svým revolučním Mini. Britský Ford si uvědomil, že by v této kategorii neuspěl a proto se pustil do vývoje většího rodinného vozu. Výsledkem byl osobitě tvarovaný vůz, nazvaný Consul Cortina, později jen Cortina. Představil se jako středně velký vůz s nízkou cenou (základní provedení tehdy stálo 573 liber). Podívejme se, jak se postupem času v jednotlivých generacích měnil. V Anglii je zvykem označovat generace římskými číslicemi za slovem Mark (nebo zkráceně Mk), zůstaňme tedy u toho.

Cortina Mark I (1962 – 1966) 

Ford Consul Cortina (foto) debutoval 21. září 1962. Tradice velela, aby převzal jméno od svého předchůdce, Fordu Consul, jehož druhá generace se vyráběla od roku 1956. Druhé jméno dostal podle italského olympijského města v Dolomitech, Cortiny d’Ampezzo. Ostatně také vůz střední třídy Ford Consul Classic (exportní verze se jmenovala Consul 315) se záporným sklonem zadního okna, vyráběný v letech 1961–63 nesl dvě jména. Z propagačním důvodů si několik Cortin sjelo olympijskou bobovou dráhu.

Cortina debutovala v roce 1962 pod plným jménem Ford Consul Cortina. Jméno Consul bylo napsáno na štítku na kapotě motoru, název Cortina na víku zavazadlového prostoru.  

Nová Cortina vzbudila okamžitě pozornost moderně řešenou karoserií s výraznou lichoběžníkovou maskou chladiče (foto), prolisem na bocích ve výši klik dveří, vedeném od předních světlometů až k zadním světlům a velkým zadním oknem s poměrně malým sklonem. Jednoduchý interiér měl samostatná přední sedadla s minimálním bočním vedením, zadní lavicové sedadlo a palubní desku s vodorovně uspořádanými ukazateli před dvouramenným volantem. Řazení čtyřstupňové převodovky se ovládalo dlouhou řadicí pákou na podlaze.

Přídi dominovala výrazná lichoběžníková maska chladiče a kruhové světlomety s chromovanými rámečky.  

Cortiny se v malých počtech dovážely i k nám, v roce 1964 stály 48 200 Kčs, což nebylo mnoho – vždyť Škoda 1000 MB stála tehdy skoro 45 tisíc korun. Nebyly ale pro každého. Jedním ze šťastných majitelů byl i můj tchán, takže jsem měl možnost osobně s Cortinou jezdit a dodnes na to rád vzpomínám. Jen pro zajímavost, před Cortinou se do ČSSR dovážely z Anglie ještě Ford Anglia a Hillman Minx. Jednu z cortin dovezených do Československa její majitel nádherně restauroval a vystavil na srazu veteránů Retro Prague na pražském výstavišti v červenci 2008.

Na vystavené hráškově zelené Cortině (foto) jsou vidět drobné detaily, kterými se dovážené vozy lišily, zřejmě s cílem stlačit cenu co nejníže. Chromované rámečky světlometů byly nahrazeny lakovanými a také nápis Consul na vystupujícím prolisu přední kapoty byl zjednodušený. Lakované byly i okapové žlábky. V chromu zůstaly naštěstí aspoň nárazníky, nápis na zádi a víčko nalévacího otvoru. Kruhová zadní světla připomínala znak protiválečného odporu (kampaně za jaderné odzbrojení, známé pod zkratkou CND), ale také obrácené logo Mercedesu. Údajně prý kvůli tomu došlo i k právnímu sporu.

Cortina vystavená na srazu veteránů Retro Prague 2008 vypadá, jako by právě vyjela z vrat továrny.  

Cortiny první generace se vyráběly v dvoudveřovém i čtyřdveřovém provedení a nechybělo ani pětidveřové kombi Estate. Vůz měl rozvor 2489 mm (98 palců) a vnější rozměry 4274 x 1588 x 1435 mm. Vpředu umístěný řadový čtyřválec s rozvodem OHV poháněl zadní kola. Vznikl úpravou motoru Kent 1.0 z Fordu Anglia. Jeho zdvihový objem se zvýšil na 1198 cm3, (vrtání/zdvih 81/58,2 mm) a s karburátorem Solex dával 34 kW (46 k) při 4800/min. Maximální točivý moment 88 Nm dosahoval při 2700/min. Při pohotovostní hmotnosti 780 kg dosahoval maximální rychlost 125 km/h a z nuly na stovku zrychloval za 25,5 s. To nebyly bůhvíjak oslňující hodnoty, proto se brzy objevila také verze Super s motorem 1,5 litru (43 kW/58 k) a Cortina GT se stejným motorem vyladěným na 58 kW (79 k).Tyto vozy se zvenku poznaly podle chromovaného orámování bočních prolisů a dolní hrany víka zavazadlového prostoru.

Koncem roku 1964 došlo k mírnému omlazení vzhledu (foto) novou maskou chladiče, zahrnující také obdélníková směrová a koncová světla pod hlavními světlomety. Přestal se používat název Consul, takže na přídi se tento nápis změnil na Cortina. Současně dostaly cortiny bezprůvanové větrání Aeroflow s odsávacími otvory na zadních sloupcích. Změnila se také přístrojová deska, včetně tvaru ukazatelů a ovládacích prvků. 

 Po dvou letech výroby dostaly Cortiny novou masku chladiče a přestal se používat název Consul.

Samostatný odstavec si zaslouží model Lotus-Cortina (nebo také Cortina-Lotus, jak si přál Ford), výsledek spolupráce mezi Fordem a malou anglickou firmou Lotus, vedenou Colinem Chapmanem. Na bázi Fordova motoru 1.5 vyvinul Chapman výkonný řadový čtyřválec s rozvodem DOHC a objemem 1558 cm3, který se dvěma karburátory Weber dával 78 kW (106 k) při 6000/min. Tento motor se montoval do upravených dvoudveřových Cortin s cílem splnit podmínku tisíce vyrobených vozů k homologaci FIA pro skupinu 2. U vozu se změnilo zadní zavěšení, dveře a kapota motoru byly vyrobeny z hliníkové slitiny. Skoro všechny vozy dostaly bílý nátěr se zelenými pruhy na bocích. 

Bengt Soderstrom a Gunnar Palm dokázali v roce 1966 vyhrát na Fordu Lotus-Cortina Rallye Wales a v následujícím roce Švédskou rallye. Se závodní Lotus-Cortinou (výkon až 140 koní) se na okruzích proháněl i legendární závodní jezdec Jim Clark (foto). V roce 1966 dostaly Lotus-Cortiny ještě výkonnější motor (81 kW) a řadu dalších úprav.

 Colin Chapman připravoval ve své továrně sportovní vozy Lotus-Cortina, které slavily mnoho úspěchů na okruzích (na obrázku je za volantem Jim Clark) a v rallye.

Úspěšná první generace Cortiny, celkem jich bylo za čtyři roky vyrobeno přes 933 tisíc, měla pokračování v dalších generacích. O těch si povíme příště.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek