Ford Cortina – bestseller z Albionu (2. část)

Po úspěšné první generaci pokračoval britský Ford dalšími verzemi Cortiny. Od třetí generace se Cortina stala dvojníkem německého Fordu Taunus a v roce 1982 ji nahradila Sierra.

 Text: Karel Haas

Cortina Mark II (1966 – 1970)

Pravděpodobně nejoblíbenější Cortinou byla druhá generace (foto), představená v roce 1966. Dostala poněkud baculatější karoserii s vyššími boky, které měly nepatrně zvlněnou horní hranu. Karoserie (navrhl ji Roy Haynes) s nezměněným rozvorem povyrostla do šířky, délka zůstala prakticky stejná. Do rohů široké přední masky byly vkomponovány kruhové světlomety a do středu znak s velkým C, korunkou a malým nápisem Cortina. V nabídce bylo opět dvoudveřové a čtyřdveřové provedení, nechybělo ani prostorné pětidveřové kombi se zadním víkem sahajícím až k nárazníku. V interiéru stála za pozornost nová přístrojová deska se dvěma kruhovými přístroji před tříramenným volantem.

Dvojice Roger Clark a Jim Porter vyhrála s Cortinou Mk II v roce 1967 Skotskou rallye.  

Motory byly zpočátku převzaty z první generace, ale hned v roce 1967 dostaly novou hlavu se sacími a výfukovými ventily proti sobě (Kent Crossflow). Motor s objemem 1298 cm3 měl výkon 46 kW (62 k) při 5000/min a silnější šestnáctistovka 55 kW (75 k), v provedení GT 60 kW (82 k). Stejný motor dostal v roce 1968 Ford Cortina 1600E, který měl snížený podvozek po vzoru Lotus-Cortiny a interiér s přístrojovou desku s výplní z ořechového dřeva, sportovním volantem a klubovkovými sedadly. Zvenku se lišil černou maskou, mlhovkami a koly od firmy Rubery Owen. V roce 1969 dostaly Cortiny nápis FORD na kapotu a orámování zadních světel chromovanými lištami.

Cortiny se vyráběly také v Jižní Africe v Port Elizabeth. Prodávaly se tam rovněž s třílitrovými motory V6. Lotus-Cortiny Mk II dostaly od začátku levostranné řízení a motory s výkonem 81 kW (111 k). Lotus-Cortiny pokračovaly v úspěších první generace na silničních okruzích a v rallye. Okruhové vozy se zúčastnily Britského mistrovství cestovních vozů. S výkonem až 130 kW (180 k) a uměním Jima Clarka dosáhly na osm vítězství ve třídě. Další čtyři prvenství přidal sir John Whitmore v evropském mistrovství. V soutěžním sportu byla Cortina od roku 1967 poněkud zastíněna Escortem, přesto zaznamenala řadu úspěchů. Bengt Söderstrom například vyhrál Acropolis rallye (po diskvalifikaci vozu Mini Cooper S) a v únoru 1967 zasněženou Švédskou rallye. Roger Clark a Jim Porter zase vyhráli v roce 1967 Skotskou rallye.

Velké představení Cortiny Mk II se konalo v rámci mistrovství světa v kopané, konaného v roce 1966 v Londýně. Každému hráči anglického fotbalového týmu totiž byla zapůjčena k osobnímu používání bílá Cortina 1600E (foto). Trochu se tak podílela na vítězství anglického týmu ve finále nad NSR (4:2). Za čtyři roky výroby vzniklo celkem 1,159 milionu těchto úspěšných vozů.  

Cortiny 1600E se úspěšně prezentovaly v roce 1966 při mistrovství světa v kopané. Dostali je k používání všichni hráči vítězného anglického týmu..  

Cortina Mark III (1970 – 1976) 

Druhá generace Cortiny byla poslední čistě britskou konstrukcí, neboť v roce 1967 došlo k vytvoření celoevropské divize Ford of Europe se sídlem v britském Essexu, odkud byly plánovány a řízeny všechny evropské aktivity Fordu. Třetí generace Cortiny tak vznikla jako společný projekt s německým Fordem, kde se skoro identické vozy vyráběly pod názvem Ford Taunus.

Třetí Cortina (foto) dostala Detroitem ovlivněný styl nazývaný „coke bottle,“ neboť svým bočním profilem připomínala láhev od Coca-Coly. Také dlouhá příď vozu s výrazným prolisem, pokračujícím přes masku chladiče, napodobovala americké vozy. Široká a nízká, tak působila Cortina Mk III na první pohled. I při zvětšeném rozvoru (2578 mm) zůstala totiž délka vozu stejná, ale šířka narostla o 66 mm a výška se snížila na 1320 mm. Na podvozku byla listová pera zadní nápravy nahrazena vinutými pružinami.

Dlouhá příď třetí Cortiny měla na kapotě výrazný prolis, pokračující přes masku chladiče.

Kromě základní výbavy se Cortiny Mk III dodávaly v provedení L (Luxus), XL (eXtra Luxus), GT (Grand Touring) a GXL (Grand eXtra Luxus). Modely GT a GXL měly vpředu čtyři kruhové světlomety. Koncem roku 1973 dostaly Cortiny facelift, který se zvenku projevil upravenou maskou chladiče a obdélníkovými světlomety pro verze XL, GT a nový typ 2000E (E jako executive), který nahradil verzi GXL.

K stávajícím motorům 1.3 (40 kW/54 k) a 1.6 (50 kW/68 k) přibyly nové motory 1.6 a 2.0 s rozvodem OHC, nazvané Pinto. Ty se používaly u modelů s lepší výbavou (GT, GXL a později 2000E).Vozy upravené firmou Lotus už v nabídce nebyly. Motor 1.3 se dodával také v provedení HC se zvýšenou kompresí (42 kW/57 k).

Cortina Mark IV (1976 – 1982) 

Čtvrtá generace Cortiny (foto) přišla s poněkud konvenčnějšími tvary o něco delší (4318 mm) karoserie. Od německého Fordu Taunus se Cortina lišila jen nápisem na zádi. Modrý oválný znak Fordu ve středu masky chladiče už měly oba vozy stejný. Unifikace tedy dosáhla svého maxima. Cortina se dodávala v dvoudveřovém, čtyřdveřovém a kombi provedení a čtyřech stupních výbavy: základní (Saloon), L, GL a poprvé Ghia. L, GL a Ghia měly ještě možnost zvláštní výbavy S (upravený podvozek, sportovní volant, sedadla Recaro atd.). Specialitou byl kabriolet od firmy Crayford. Nabídka pohonných jednotek zahrnovala starý motor Kent 1.3 (60 k) a motory Pinto 1.6 (73 a 90 k) a 2.0 (101 k). Novinkou byl vidlicový šestiválec Cologne s objemem 2,3 litru a výkonem 84 kW (114 k). Maximální rychlost tohoto modelu byla 173 km/h.

Cortina Mk IV se lišila od německého Fordu Taunus jen nápisem na zádi.  

V září 1979 byla představena nová faceliftovaná verze, prezentovaná výrobcem jako Cortina 80.   Odborný tisk ale hned po uvedení nového modelu začal používat označení Mark V, jako by šlo o pátou generaci. Výčet změn byl opravdu na hranici mezi faceliftem a generační výměnou.

Cortina 80 měla větší obdélníková hlavní světla, spojená s předními směrovkami zasahujícími do boků, širší přední masku s vodorovnými lištami (měly být údajně aerodynamicky účinnější), plošší střechu, větší prosklenou plochu a větší zadní koncová světla. Užší sloupky C měly jiné kryty ventilačních otvorů. Celkem bylo vyrobeno 1131850 Cortin MkIV a MkV.

Poslední Cortina vyjela z továrny v Dagenhamu v červenci 1982 a uzavřela tak dvacetiletou historii tohoto modelu.  

Až do roku 1981 byla Cortina nejvíce prodávaným vozem ve Velké Británii. Pak předala toto pomyslné žezlo svému příbuznému, Fordu Escort. V září 1982 se představil nástupce Cortiny, modernější Ford Sierra, a tak 22. července 1982 vyjela z továrny v Dagenhamu poslední, stříbrná Cortina (foto nahoře) v luxusním provedení Crusader. Tento vůz završil celkový počet všech vyrobených Cortin na úctyhodný počet 4 279 079 kusů.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek