Dámská jízda… kolem světa v Adleru Standard 6 (1927-1929)

Odvážné ženy za volantem bývají neprávem přehlíženy. Přitom vykonaly první dálkovou jízdu, objely svět, při závodech vyzrály na mužskou sílu a uspěly i v globálním top managementu.   

 Text: Zdeněk Vacek

Originální snímek z cesty (1927-1929), podniknuté na Adleru Standard 6, vyráběném ve Frankfurtu nad Mohanem

Najít v běžných encyklopediích dálkového letce Charlese Lindbergha nebo prvního muže na Měsíci Neila Armstronga je hračka, dokonce se dozvíte, že astronautovi v té chvíli hrála ve sluchátkách Dvořákova Novosvětská. Ale při pátrání po Clärenoře Södeströmové rozené Stinnesové nejspíš budete tlustými folianty listovat marně. Chyba! Copak si nezaslouží ani krátkou zmínku první člověk, který objel svět v automobilu? Houževnatou dámu nezkrušilo ani 48 000 často velmi náročných kilometrů. Opožděný hold pionýrce volantu vzdal na sklonku srpna 2009 film německé režisérky Eriky Mölnerové „Slečna Stinnesová jede kolem světa“. Máme obavu, že do české distribuce nejspíš nepronikne.

Z filmu režisérky Eriky Mölnerové "Slečna Stinnesová jede kolem světa"

Clärenore Stinnesová byla na počátku našeho příběhu drobná šestadvacetiletá žena s nezanedbatelnými závodnickými zkušenostmi. V pečlivě vytipovaném automobilu Adler Standard 6 nastoupila cestu 25. května 1927. Start byl pochopitelně z Frankfurtu nad Mohanem, kde se adlery (česky orli) vyráběly. Šestiválec poskytoval výkon 33 kW a dosahoval rychlosti 85 km/h. Slečně Stinnesové tehdy dělal společnost kameraman a její budoucí manžel Carl-Axel Södeström, vzadu seděli dva mechanici. Z výstroje a výzbroje zmiňme troje večerní šaty, něco málo dynamitu, 148 vajíček natvrdo a železnou vůli. Samotný automobil, náklaďák plný náhradních dílů a 100 000 říšských marek poskytl německý automobilový průmysl. Peníze měly vystačit na rok cestování, nakonec však obkroužení zeměkoule trvalo dvojnásobek času.

První defekt museli řešit ještě v Německu – píchli duši. Po dalších 500 km spravovali spojku, za Bělehradem měnili jedno kuličkové ložisko. Hnali se na pokraj vysílení, přestávky dělali jen při nutných opravách a údržbě. Počínaje Bulharskem se museli rozloučit i s velmi skromnou definicí pojmu „silnice“, jak ji chápali naši pradědové. Na úzkých rampách nad strmými úbočími muži vlastními těly vyvažovali nákladní auto, aby se nezřítilo do osmdesátimetrové propasti. Německý ministr zahraničí Streseman se pokusil amazonku od jejího plánu odvrátit, ale ona návrat striktně odmítla. V Arábii ukazoval teploměr na poušti 54 °C ve stínu, vyskytujícím se ovšem výhradně pod autem a dál od rozpáleného motoru.

Originální snímek z cesty (1927-1929), podniknuté na Adleru Standard 6, vyráběném ve Frankfurtu nad Mohanem

V Rusku se už Stinnesová se Södeströmem museli spolehnout jen sami na sebe, jeden mechanik totiž onemocněl a druhý měl „výletu“ plné zuby. Ze strachu před dravou zvěří a loupežníky mladý pár nakoupil v Moskvě 2800 patron. Na hlavního nepřítele – mráz – to nestačilo. S řetězy a dalšími primitivními pomůckami se probíjeli do sibiřského Irkutska. Při minus 53 ºC byla další cesta vyloučena, když mráz trochu povolil, rozhodla se mladá dáma pro přejezd zamrzlého jezera Bajkal. Pokud by led praskl, zmizeli by v hlubině jako tolik jiných aut v budoucnu. Výprava si nevydechla ani v divokém Mongolsku, cesta k moři a nalodění na parník do Jižní Ameriky představovalo zakončení velmi náročné kapitoly.

Originální snímek z cesty (1927-1929), podniknuté na Adleru Standard 6, vyráběném ve Frankfurtu nad Mohanem

V červnu 1928 adler přistál v Peru, souboj s Andami prošpikovanými až šedesátiprocentními stoupáními komplikoval nedostatek map. Na druhou stranu hřebenu se „standardní šestiválec“ dostal za pomoci dynamitu a místních rolníků. Když docházela voda, musela posádka vzít zavděk patokem z chladiče.

Po krátké zastávce v USA dorazili unavení průkopníci autoturistiky toho nejtvrdšího zrna do Berlína. Jásající davy nemohly 24. června 1929 tušit, že triumf techniky a lidské vůle nad přírodou bude brzy zastíněn dramaty světové hospodářské krize.     


 

Další velké dámy volantu

Bertha Benzová: První dálková jízda

Co vynálezci automobilu Carlu Benzovi chybělo na sebevědomí a rozhodnosti, to vyrovnala jeho manželka. Bertha (1849–1944) nejdříve odvrátila Carlův bankrot předčasným proplacením věna. V srpnu 1888 se s dvěma pubertálními syny tajně v noci vydala na tříkolce s benzinovým jednoválcem z Mannheimu k babičce do 80 km vzdáleného Pforzheimu. Její úspěch prokázal praktickou využitelnost automobilu.

Birgit Behrendtová: Velká šéfka

Žena v top managmentu automobilky působí exoticky jako sníh na Sahaře. U evropského Fordu je přitom už pět let za zásobování odpovědná Birgit Behrendtová (49). Na začátku července dostala kolegyni, neboť Isabelle Marey-Semperová nastoupila jako finanční ředitelka PSA. Behrendtová začínala u Fordu doslova od píky na dealerství (1978), nyní má pod sebou pět set lidí a roční rozpočet asi 540 miliard korun – polovinu našeho státního rozpočtu! Nadšená jogínka pracující v průměru čtrnáct hodin denně je od dubna zodpovědná také za zásobování celého koncernu Ford.

Maria Teresa de Filippis: Závodnice ve formuli 1

Mohou za to její tři bratři, kteří letos jedenaosmdesátiletou Marii Teresu i s jejím půllitrovým čtyřválcem Fiat Topolino (myška) z legrace přihlásili k závodu do vrchu. Po nečekaném vítězství ve třídě jí bylo nabídnuto skutečné závodní auto. V roce 1955 Italka nastoupila do stáje Maserati a rozrušila tak ryze maskulinní svět formule 1. Při Velké ceně Belgie 1958 dojela na Maserati 250F desátá, ale když se v následující sezoně za volantem zabil její kamarád Jean Behra, pověsila volant na hřebík.

Mercèdes Jellineková: Hvězdě dala jméno

Emil Jellinek, rakousko-uherský konzul v Nice (s českými kořeny) a velmi agilní zástupce automobilky Daimler, se exotickým jménem své dcerky rozhodl v roce 1899 pojmenovat závodní speciál Daimler-Phönix. Když auto slavně zvítězilo, zaslal do Cannstattu objednávku na ještě lepší stroj, z pověrčivosti se rozhodl opět použít přízviska Mercedes. S vítězstvími se roztrhl pytel a dodnes aktivní, nejstarší automobilka na světě si pomohla k atraktivnímu obchodnímu jménu. S automobily později také závodila.

Jutta Kleinschmidtová: Vítězka Dakaru

Vystudovaná fyzička prý jako dítě snila o cestě na Měsíc. O třicet let později se Jutta (46) skutečně dotkla hvězd, jako první žena v historii zvítězila roku 2001 v nejnáročnější rallye světa – na Dakaru. Po zásluze, vždyť se svědomitě připravovala třináct let!

Michèle Mouton: Soutěžácká legenda

Nyní osmapadesátiletá Francouzka vzbudila v roce 1981 pozdvižení, když se stala členkou týmu Audi quattro. Od počátku se pověsila na Waltera Röhrla a v následující sezoně této závodnici přezdívané „Černý vulkán“ unikl mistrovský titul jen o pověstný tmavý vlas. Krátce po přestupu do stáje Peugeot (1996) Moutonová ukončila kariéru.

Danica Patricková: Pilotka v IndyCar

Je sice drobné postavy, zato pružná a nezlomná jako kaučuk. Od loňské sezony jezdí půvabná občanka USA Danica Patricková podniky oblíbené severoamerické série IndyCar. Letos dosáhla na tradiční trati 500 mil v Indianapolis na bronzovou medaili! Není divu, že se nyní tak horečně jedná o „zlanaření“ této supernovy do NASCARu nebo přímo formule 1.

Louise Sarazinová: Obchodní génius

Madame Louise vykonala pro rozšíření automobilu v Evropě nepředstavitelný kus práce. Rázná Francouzka vyjednala v roce 1899 s Gottliebem Daimlerem licenci na jeho motory pro Francii a ze své vlasti udělala první automobilovou velmoc. K branži přivedla budoucího významného průmyslníka „autopapá“ Emile Levassora a po dvou letech se za něj provdala: licence zůstala v rodině.

Linda Faye Vaughn: Hvězda boxů

Na americké závodnické scéně září od 60. let hvězda vnadné zubní techničky Lindy Faye Vaughnové (66). Vůbec nevadí, že se nikdy nevydala na trať obvyklou rychlostí kolem 200 mil v hodině, ke slávě této „Miss Hurst Golden Shifter“ pomohly křivky obepnuté zlatavým kostýmkem.

Namátkou alespoň dvě české hrdinky

Eliška Junková: Nejlepší závodnice všech dob

Drobná Eliška Junková v letech 1927 a 1928 patřila k elitě Grand Prix, na Nürburgringu pobila i eso Nuvolariho. Zaujala inteligentním jízdním stylem. Olomoucká rodačka (* 16. listopadu 1900, + 5. ledna 1994) se k autům dostala přes manžela, zdatného finančníka Vincence „Čeňka“ Junka. Díky jeho příjmům i osobnímu šarmu obou novomanželů si během šesti let postupně koupili osm nejlepších závodních bugatti, legendární model Bugatti 35 měli jako první na světě! V roce 1922 Eliška získala „vůdčí list“ (tuzemský primát patří Olze Procházkové, r. 1905). Při zkoušce musela říct tehdejší povolené rychlosti: na volné silnici 41 km/h, ve městě 15 km/h, v zatáčkách 6 km/h.

Eliška poprvé závodila (a hned zvítězila) 7. 9. 1924 v kategorii sportovních vozů do 2 l na trati Lochotín–Třemešná. Stejný výsledek v sezoně 1925 zaznamenala na závodech Zbraslav–Jíloviště, Brno–Soběšice, v Karlových Varech atd. Naplno zazářila vítězstvím ve třídě na Nürburgringu (1927) i při náročném sicilském závodě Targa Florio 1927 a 1928. Většinou šotolinový okruh zpestřený ve své délce 108 km asi 1500 zatáčkami se jel pětkrát. Od moře se šplhalo vzhůru přes 900 metrů. Během tréninku Eliška projela trať padesátkrát a v klesání dosahovala lepších časů než manžel. V závodě projela první kolo jako čtvrtá, ve druhém odpadla pro poruchu řízení. Do ročníku 1928 vstupovala na špičkovém kompresorovém Bugatti 2,3 l . Po prvním kole targy byla 4., po druhém 1., po třetím i čtvrtém 2. Jenže v pátém najednou u kilometru 38 ležely dva balvany. Nebyly tam předtím ani potom. Rychlý úhybný manévr, psychické znejistění, ztráta času. Přesto dojela Eliška Junková na pátém místě v čase 7:27:40 hod, jen osm minut za vítězným Divem. Dodnes jde o nejlepší ženský úspěch v nejvyšší automobilové kategorii. Po Junkově tragické havárii na Nürburgringu (1929) Eliška kariéru ukončila, ale automobilům se věnovala dalších 65 let!

Marie Škulinová: Afrikou křížem krážem

Badatel a spolupracovník zoologického oddělení Národního muzea v Praze Stanislav Škulina cestoval od mládí, během dvanácti let navštívil devadesát států na třech světadílech. Automobily amerických značek použil při cestě Súdánem, Eritreou a Habeší (1929). Manželka Marie s ním útrapy i zážitky cest divočinou snášela od roku 1933, kdy se vydali na dvouletou cestu Libérií, Gabunem, Kongem a Nigérií – najeli 40 000 km. Nejvíce se však proslavili expedicemi ve velmi moderním a robustním voze střední třídy – Škodě Rapid. V červnu 1936 se s ním vylodili v Dakaru a putovali napříč rovníkovou Afrikou. Zamířili k Pobřeží slonoviny, odtud na Madagaskar, zpět na pevninu a k mysu Dobré naděje. V Jižní Africe po jejich průjezdu vzrostl prodej škodovek o 200 % (bohužel z nízkého základu). Z Kapského Města se Škulinovi vydali napříč celou Afrikou do Egypta (!), po dvou letech cestování se kola rapidu zastavila před pražských autoklubem a počitadlo ukázalo více než 53 000 ujetých kilometrů. Ve světle tohoto výkonu nezdolného páru se o deset let později konaná cesta Hanzelky a Zikmunda osmiválcovým třílitrem Tatra 87 už nezdá tak omračující.

Zdeněk Vacek