Ferrari 500 Superfast - svezení pro Rezu Pahlavího

Kdo byl v březnu roku 1964 v Ženevě, mohl být svědkem premiéry nástupce modelu Ferrari 400 Superamerica, nazvaného Ferrari 500 Superfast. Už název napovídal, že Superfast bude luxusnější, výkonnější a rychlejší než 400 SA.

Poprvé se název Superfast objevil u Pinin Farinova konceptu kupé, nazvaného Ferrari 410 Superfast (foto). Vůz se svými neobvyklými tvary stal senzací Pařížského autosalonu 1956. Farina vyšel při návrhu karoserie z jiné studie, Alfa Romeo Superflow, představené o několik měsíců dříve. Kupé Ferrari 410 Superfast, postavené na podvozku 0483 SA mělo proti ostatním vozům typu 410 Superamerica první série kapkovité kryty světlometů, nově tvarované zadní okno, ale hlavně zadní blatníky prodloužené do tehdy velice módních ploutví.

Ferrari 410 Superfast (1956) navrhl Pinin Farina v americkém stylu se zadními blatníky prodlouženými do tehdy módních ploutví.

Superfast podruhé

Po osmi letech se s názvem Superfast setkáváme znovu. Tentokrát jej dostal nástupce modelu 400 Superamerica, Ferrari 500 Superfast (foto). Pininfarinovo kupé Ferrari 500 Superfast debutovalo na ženevském autosalonu 1964. Svým stylistickým pojetím navazovalo na kupé 400 Superamerica „Aerodinamico“ a první čtyři výstavní kusy byly postaveny na podvozku tohoto typu.

Nástupcem modelu Ferrari 400 Superamerica se stalo v roce 1964 Pininfarinovo kupé 500 Superfast. Stylisticky navazovalo na typ 400 Superamerica „Aerodinamico.“

Během vývoje se počítalo s tím, že vůz dál ponese jméno Superamerica, ale na poslední chvíli se název změnil na Superfast (zkráceně SF). Aby si toto jméno zasloužil (v angličtině znamená superrychlý), byl k jeho pohonu zvolen pětilitrový vidlicový dvanáctiválec, který byl hybridem mezi konstrukcí Colombo (krátký blok) a Lampredi (dlouhý blok). Motor, “krmený” třemi karburátory Weber 40 DCZ, měl vrtání 88mm a zdvih 68 mm, což dávalo objem 4961 cm3. Pětilitrový objem motoru dal také vozu číselné označení 500 (podobně jako u modelu 400 SA s čtyřlitrovým motorem). Výkon 294 kW (400 koní) při 6500/min stačil na maximální rychlost 270 km/h a zrychlení z nuly na stovku za 6 s.

Svařovaný trubkový žebřinový rám podvozku Superfastu, označený jako Tipo 578, byl v mnoha směrech podobný podvozku Tipo 571 modelu Ferrari 330 GT. Oba měly rozvor kol 2650 mm, ale Tipo 578 měl vpředu zesílené montážní body k umístění těžšího pětilitrového motoru. Přední kola měla nezávislé zavěšení s vinutými pružinami. Standardní výbavu zahrnovala drátová kola Borrani s centrální maticí a kotoučové brzdy na všech kolech.

Jen 36 kusů ve dvou sériích

První malá série 25 kusů měla čtyřstupňovou převodovku. Koncem roku 1965 se začala vyrábět druhá série s pětirychlostní převodovkou (stejnou procedurou prošel i model 330 GT). Současně došlo k náhradě spojky Fichtel & Sachs hydraulickou spojkou Borg & Beck a na přání bylo možné zvolit klimatizaci a posilovač řízení. Výroba skončila v srpnu 1966 a celkem bylo v obou sériích vyrobeno jen 36 kusů. Ferrari 500 Superfast splnil roli tehdy nejlepšího vozu na světě a jeho majiteli se stala řada významných osobností. Za všechny jmenujme alespoň britského herce Petera Sellerse (inspektor Clouseau),  nizozemského prince Bernharda (zelený Speciale s čtyřlitrovým motorem) nebo iránského šáha Rezu Pahlavího, který si dokonce pořídil po jednou kusu z obou sérií.

Model 500 Superfast byl vrcholem nabídky luxusních cestovních GT vozů Ferrari. Jak již bylo uvedeno, podvozek vycházel ze současně vyráběného typu 330 GT návrh karoserie byl svěřen Pininfarinovi. Vyvážené linie vozu vynikly hlavně při pohledu zboku. Nízkou dlouhou příď jakoby kopírovala i záď, jen zadní okno mělo menší sklon než přední. Zajímavým detailem byly dělené přední nárazníky s vybráním pro směrovky. Druhá série s pětistupňovou převodovkou se zvenku odlišovala od první hlavně trojicí velkých větracích otvorů (foto) na bocích za předními koly (první série měla na stejném místě 11 úzkých štěrbin). Pozdější modely měly také hladkou kapotu motoru bez sacího otvoru.

Druhá série se zvenku odlišovala od té první trojicí velkých větracích otvorů na bocích za předními koly. První série měla na stejném místě 11 úzkých štěrbin.

Od zakázkové výroby k sériové

Ferrari 500 Superfast znamenal předěl ve výrobě automobilů značky Ferrari směrem od zakázkové k sériové výrobě. Všechny vyrobené vozy 500 Superfast byly prakticky identické a lišily se jen v drobných detailech, jako např. klikách dveří nebo tvaru zadních světel. Éra zakázkové výroby luxusních vozů se pomalu chýlila ke konci, neboť zákazníci dávali přednost propracovanější konstrukci a kultivovanosti před exkluzivitou. Výrobci zase oceňovali nižší výrobní náklady sériového produktu. Jediný Superfast, který se více lišil od ostatních byl devátý vyrobený kus (podvozek 6039), který měl průhledné kryty světlometů ve stylu modelu 400 Superamerica. Po vystavení na ženevském autosalonu v březnu 1965 byl prodán princi Karimovi.

Ferrari a Pininfarina měli jasno, čím oslovit bohatou klientelu — maximálním komfortem bez jakýchkoliv kompromisů. Reprezentativnímu vnějšímu vzhledu musel odpovídat také interiér vozu (foto). Teakovým dřevem obložená palubní deska ladila s dřevěným tříramenným volantem Nardi a koženými potahy Connolly. Vůz byl natolik exkluzivní, že nebyl ani vytištěn prodejní prospekt.

Interiér byl luxusní a kvalitní v každém detailu, ale nijak extravagantní. Palubní deska byla obložená teakovým dřevem a ladila s dřevěným tříramenným volantem Nardi.

Dnes patří typy America, Superamerica a Superfast k nejvzácnějším a nejobdivovanějším vozům značky Ferrari a každá jejich účast na soutěžích elegance nebo závodech veteránů se setkává s mimořádným zájmem. Z 36 vyrobených vozů 500 Superfast se dodnes dochovalo 34 exemplářů, dva byly zničeny při nehodách. Superfast byl nahrazen čtyřmístným kabrioletem Ferrari 365 California, kterých se vyrobilo jen čtrnáct. Loni se znovu po dlouhých letech objevilo jméno Superfast u modelu nazvaného Ferrari P540 Superfast Aperta. Unikátní targa se zakázkovou karoserií Pininfarina vychází ze sériového modelu 599 GTB Fiorano. Byla v jediném kuse postavena pro Edwarda Walsona, syna vynálezce kabelové televize.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek