O patro výš

Routemastery, dvoupatrové ikony londýnské MHD, už vozí prakticky jen turisty coby originální atrakce.

Ctitelé routemasterů dlouho nebrali vážně soumrak těchto klasiků, ač se nad starými harcovníky stahovala  mračna již v sedmdesátých letech a pak pravidelně a ve zkracujících se intervalech znova a znova. Původně proponovaná životnost byla totiž 17 až 20 let, jenže mimořádně robustní konstrukce odolná vůči mechanické únavě a korozi překonala i ta nejoptimističtější očekávání. Každé hrozivé zahřmění za obzorem se podařilo obejít modernizací mechanických skupin, s novými úspornějšími motory a snáze ovladatelnými převodovkami se životnost prodlužovala o další a další desetiletí. V srpnu 2003 však byly routemastery vytlačeny z dvanácti důležitých linek, ale stále sloužily na posledních osmi, procházejících centrem města.

Otevřená nástupní plošina má své kouzlo. Upravené routemastery proto budou dál vyjíždět na vyhlídkové trasy, a to nejen v Londýně.

Jenže dnešní bezpečnostní předpisy platné v celé Evropské unii již pro vozidla s otevřenou nástupní plošinou nemají pochopení: co kdyby terorista vhodil dovnitř bombu a vyskočil? Ještě vážnější výhrady se týkají bariér pro invalidní spoluobčany a matky s kočárky. Je třeba podotknout hlas samotných invalidů, kteří se nechali slyšet, že dobrých 60 % nových nízkopodlažních autobusů mívá potíže s funkčností nakládací plošiny. A potíže s kočárky? Děti se přece v Londýně rodily i dříve.

Jiř v roce 2005 se cestující setkávali se slogany: „Užijte si ještě naposled vzdušný autobus s pohodlně čalouněnými sedadly, dobrým výhledem a vkusným barevným sladěním interiéru.“

Dvoupodlažní autobusy vždy patřily k monumentálním dominantám městského provozu. Konfrontace miniaturního britského vozítka Rytecraft Scootacar (vlevo), určeného pro popojíždění velkoměstem, a jednoho z prvních třínápravových dvojpodlažních autobusů vybavených vznětovým motorem připomíná biblické setkání Davida s Goliášem.

Jak šel čas

Londýnská hromadná doprava osob se opírá hlavně o nejstarší podzemní dráhu na světě, která slouží již více než 140 let. Povrchové linky  byly od počátku dvacátého století obsluhovány koněspřežnými tramvajemi, trolejbusy a autobusy. Dvojpodlažní uspořádání, nabízející výborný poměr mezi provozními náklady a provozní hmotností připadajícími na jednoho cestujícího,  má stoletou tradici. V období první světové války sehrály tyto autobusy podobnou roli jako pařížské taxíky – umožnily rychlý přesun armády na bojiště.  Velký boom autobusové dopravy nastal ve dvacátých letech, zato během druhé světové války a deseti prvních poválečných let se z důvodu nedostatku kapalných paliv podstatně rozšířila síť trolejbusů. Padesátá léta opět přinesla renesanci naftových „dostavníků“.

Routemastery byly vyvíjeny podle požadavků ústředního londýnského dopravce (London Transport). Prototypy se ve zkušebním provozu objevily v roce 1954, během následujících tří let ovšem vznikly pouhé čtyři kusy. Kompletovali je v depu London Transportu v Chiswicku, mechanické agregáty přiváželi z nedaleké motorárny AEC v Southallu. Na vývoji celohliníkové samonosné karoserie měla rozhodující podíl starobylá karosárna Weymann z Lowestoftu. Mimochodem ve dvacátých letech to byl průkopník „nevrzající dřevěné kostry“ (dřevěné dílce nebyly spasovány do sebe, ale truhláři mezi nimi nechávali mezery a spojovali je plechovými výlisky). 

Díky široké aplikaci hliníku a odstranění podvozkového rámu (zbyly jen dva pomocné) vážil routemaster základní řady RM pro 65 sedících osob méně, než dosavadní šestapadesátimístný standardizovaný autobus RT. V „přízemí“ se usadilo 29 cestujících, v patře se uvelebilo dalších 36 osob.

Routemaster odpočátku disponoval nezávislým zavěšením předních kol, posilovačem řízení, samočinnou převodovkou a hydraulickými brzdami s posilovačem. Roku 1958 se již  rozeběhla sériová výroba a na plné obrátky běžela až do podzimu 1968. Celkem vzniklo 2876 vozů.  Rok 1961 přinesl 24 kusů RML (L=long) s rozvorem prodlouženým o 762 mm a kapacitou 72 sedících osob. V roce 1965 je prohlásili za standardní typ a v poslední době v Londýně sloužily takřka výhradně právě tyto delší verze se čtvercovým prostředním bočním oknem. S pohotovostní hmotností 7750 kg si vůči moderním londýnským dvojpodlažním autobusům  udržoval zhruba dvoutunovou hmotnostní výhodu s tomu odpovídajícími úsporami paliva.

Po původních motorech ACE se na přelomu let 1962/1963 pod kapotou objevily britské leylandy. Během této první modernizační vlny se routemaster dočkal i rozměrných a dobře osvětlených vnějších reklamních panelů, výraznější masky chladiče, nových světlometů, výřezů zlepšujících chlazení brzdových bubnů a rozměrnějšího čelního skla v prvním patře.

Vývoj routemasterů se zvenčí omezil na tvar přední kapoty, provedení oken a masky chladiče

Specifickou verzí (od 1962) je 68 vozů řady RMC (Routemaster Coach) pro dopravce Green Line. vyznačoval se 57 místy k sezení, elektricky ovládanými dveřmi, vzduchovým odpružením, odlišným uspořádáním interiéru a odkládacích prostorů pro zavazadla i zdvojenými hlavními světlomety. Tehdy vzniklo i 43 desetimetrových „RML“ s 65 místy a motory AEC převrtanými na větší objem.

Šedesát pět kratších (8287 mm) routemasterů odebraly v letech 1967-1968 aerolinky BEA a kvůli zrychlení přesunu pasažérů na letiště největší rychlost dosáhla až 112 km/h. Jenže většinou bývaly provozovány s vlekem na zavazadla, a tak jezdily nejvýše 40 mil v hodině (asi 64 km/h).

Rok 1966 přinesl zajímavý prototyp s motorem AEC u zadní nápravy a nástupem předními dveřmi. Navzdory tak radikální koncepční změně se v něm uplatnilo asi 60 % dílů ze základní řady RM!

Velmi zajímavé jsou životní osudy mnoha routemasterů. Původně je odebraly rozličné dopravní společnosti po celé Velké Británii, ale řada z nich se v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let rozhodla k výměně vozového parku (například BEA v roce 1982) a několik desítek těchto použitých autobusů odkoupil londýnský dopravní podnik, zrepasoval je a znovu nasadil na linky. Hlad po starých dobrých routemasterech vzrostl po roce 1988, kdy za vlády „železné lady“ Margaret Thatcher došlo k deregulaci a privatizaci dopravního sektoru.

Složitá a nebezpečná manipulace s kočárkem na otevřené plošině byla jedním z hlavních argumentů proti routemasterům

V období 1990 – 1994 byla londýnská flotila 502 RML a 100 RM „přezbrojena“ motory Cummins a Iveco, což jejich životnost prodloužilo o dalších deset let. Na lince 36 v poslední době jezdily „er-emka“ s agregáty Scania. Jenže v roce 1994 došlo v londýnské MHD k „velkému třesku“, veřejnou dopravu převzala řada menších společností a ty se začaly poohlížet po novějších autobusech. Přesto se v letech 2001-2004 ještě našly prostředky pro „přezbrojení“ padesáti RM na motory Cummins (Euro 2 a 3) a samočinné převodovky Allison.

Ani tyto razatní změny legendám život nezachránily. Díky hliníkové karoserii, odolné proti korozi, však routemastery najdete po celém světě jako stylové restaurace, bary, prodejní stánky nebo dokonce obrazové galerie. Kdo byl milován, není nikdy zapomenut.

Popisky naleznete přímo ve fotogalerii:

Zdeněk Vacek