Americké vozy snů – Buick (2. část)

Ropná krize na začátku sedmdesátých let na dlouhou dobu zbrzdila tvorbu amerických vozů snů a Buick nebyl výjimkou. Od začátku osmdesátých let se ale Buick znovu stal v rámci GM nejplodnějším tvůrcem zajímavých studií a o těch si zde povíme.

 Text: Karel Haas

Americké automobilky si brzy uvědomily, že bez ověřování nových technologií a tvarových řešení na koncepčních studiích to dál nepůjde. V koncernu General Motors převzal v roce 1958 odpovědnost za design William L. Mitchell (1912–1988). Když po 42 letech ve službách GM odešel v roce 1977 do důchodu, nahradil jej na devět let Irvin W. Rybicky a po něm Charles M. Jordan, který ve funkci šéfdesignéra GM vydržel až do roku 1992.

Ověřování technologií

V roce 1983 představil Buick nepojízdnou studii Questor (černobílý snímek dole), určenou k testování nejnovějších elektronických zařízení v automobilech. Bylo v něm namontováno 14 mikropočítačů, které zajišťovaly funkce jako jsou laserový systém nahrazující zámky dveří, automatické systémy k nastavení světlé výšky vozidla nebo spoileru atd. Nechyběl ani systém indikace rychlosti na předním skle (head-up display), navigační systém, automaticky natáčené světlomety, zabezpečovací systém, monitorování styku s vozovkou, televizní zpětné zrcátko (vzpomínka na Centurion z roku 1956) a mnoho dalších, dnes běžných, vymožeností.

Nepojízdná studie Buick Questor z roku 1983 byla určena k testování nejnovějších elektronických zařízení v automobilech.

Další vůz snů, který se ještě jednou vrátil k názvu Wildcat, zase naopak kladl důraz na moderní motor. Rudý Buick Wildcat (foto) z roku 1985 měl 3,8litrový vidlicový šestiválec v úpravě McLaren se čtyřmi ventily na válec, dvěma vačkovými hřídeli v hlavě válců a programovatelné sekvenční vstřikování paliva. Tato chlouba motorářského umění, umístěná uprostřed vozidla (za sedadly) a pohánějící všechna kola byla dobře viditelná otvorem v zadním krytu. Výkon 268 kW (364 k) při 7000 otáčkách a maximální točivý moment 540 Nm postačoval k dosažení maximální rychlosti 290 km/h.

Neobvyklá aerodynamická karoserie z uhlíkových kompozitů s rozměry 4387 x 1836 x 1110 mm a rozvorem 2591 mm neměla tradiční dveře. K usnadnění nastupování se zvedala celá horní část karoserie s prosklenou kabinou a současně se vyklápěl dopředu volant. Vůz byl vyvinut ve spolupráci s firmou PPG Industries a na turínském autosalonu v roce 1986 získal cenu mezinárodní poroty pro prototypové projekty.

V lednu 1988 se na výstavě GM nazvané “Teamwork and Technology” (spolupráce a technologie) v New Yorku objevil stříbromodrý koncept Lucerne. Byl označen jako stylové prestižní luxusní kupé, poskytující čtyřem dospělým osobám mimořádné pohodlí a komfort. Tento vůz snů byl vybaven počítačovým navigačním systémem Navicar, který vyvinula divize GM Delco Electronics. Systém byl založen na snímání otáček kol a natáčení volantu a z těchto parametrů se vypočítávala poloha vozu od počátečního bodu zadaného řidičem. Přední kola vozu poháněl motor V6 s výkonem 121 kW (165 k). Po dvou letech bylo kupé Lucerne přestavěno na kabriolet.

Předskokani sériových vozidel

Kromě ověřování nových technologií a stylistických cvičení sloužily americké vozy snů ke zjišťování názorů veřejnosti na připravované sériové modely. V roce 1989 se na autosalonech objevil koncept Park Avenue Essence, který naznačil styling buicků pro devadesátá léta. Park Avenue (nazvaný podle newyorského bulváru) se měl stát vlajkovou lodí automobilky Buick, postavenou na koncernové platformě C.

Světle zelený sedan (později byl přestříkán krémovou barvou) Park Avenue Essence měl elegantní oblé tvary karoserie a nesměla pochopitelně chybět maska chladiče ve stylu “dolarového úšklebku” (dollar-grin). Vůz byl vybaven navigačním systémem Delco Navicar (stejně jako koncept Lucerne) a poháněl jej nový motor V6 s objemem 3,8 litru a výkonem 136 kW (185 k). Sériový Park Avenue se pak vyráběl ve dvou generacích v letech 1991 až 2005 a v současnosti se vyrábí v Číně.

Předobrazem vozů střední velikosti se stal v roce 1990 koncept Bolero (foto). Aerodynamický sedan oblých tvarů s klínovým profilem poháněl vidlicový šestiválec s objemem válců 3,3 litru a výkonem 152 kW (206 k). Velké čelní okno mělo sklon, které se příliš nelišilo od sklonu svažující se kapoty motoru. Zajímavostí bylo široké využití vláknové optiky. Ta byla použita pro světelný panel na zádi, na přístrojovém panelu a ve dveřích. V interiéru byla zabudovaná chladnička, držáky nápojů vpředu i vzadu a sluchátka k poslechu přenosného rádia pro cestující na zadních sedadlech.

 I v Americe si začali zvykat na menší vozy a přizpůsobily se tomu i koncepty. Příkladem je studie Bolero z roku 1990.

V roce 1992 nastoupil do funkce viceprezidenta GM pro design Wayne Cherry, který řadu let pracoval v evropských pobočkách GM Opel a Vauxhall. Není proto divu, že koncept Sceptre (v překladu to znamená žezlo) se zadním pohonem měl evropštější rysy. Měl zaujmout ty zákazníky, kteří dávali přednost dováženým automobilům z Evropy a Japonska. Vůz poháněl přeplňovaný vidlicový šestiválec, měl pětirychlostní automatickou převodovku a vzduchové polštáře vpředu i vzadu.

Vstříc třetímu tisíciletí

Od poloviny devadesátých let začali designéři předvádět svoje představy o vozech pro blížící se třetí tisíciletí. Buick se pochlubil elegantním sedanem s pohonem zadních kol, nazvaným XP 2000 (foto). Vůz středních rozměrů (délka 5 m) nabízel pěti cestujícím mimořádné pohodlí, komfort a bezpečnost (8 airbagů). Pozadu nezůstával ani výkon pětilitrového vidlicového osmiválce.

Koncept Buick XP 2000 byl nabitý elektronikou. Nechybělo automatické nastavení sedadel, klimatizace a jízdních vlastností,  navigace a systém detekující překážky před vozidlem.  

Mozkem konceptu XP 2000 byla soustava pokročilých mikropočítačů, které vůz přizpůsobovaly individuálním potřebám řidiče a počítaly i s využitím připravovaného inteligentního dálničního systému řízení vozidel. Umožňovaly také propojení s projektem ”informační dálnice,” takže cestující mohli za jízdy relaxovat nebo pracovat s počítačem. Vůz umožňoval automatické nastavení sedadel, klimatu v interiéru a jízdních vlastností podle specifických potřeb řidiče. Inteligentní karta (Smart Card) zasunutá do přístrojové desky umožňovala placení různých služeb (čerpání paliva, občerstvení, servis atd.). Nechyběl ani pokročilý “head-up” displej, navigační systém a systém detekující překážky před vozidlem.

Méně elegance, ale větší univerzálnost nabízel koncept Signia z roku 1998. Toto víceúčelové vozidlo s neobvykle řešenou zádí vycházelo z architektury sedanu Park Avenue, bylo ale vyšší, širší a výrazně kratší. Rozměrný zavazadlový prostor se dal zvětšit sklopením zadních sedadel, vysunutím podlahy o 380 mm ven z vozidla a otevřením dvojitých zadních dveří pod proskleným víkem. Po jeho otevření hydraulickými vzpěrami se z vozu stal jakýsi pick-up. Signia byla také vybavena infračervenými senzory detekující objekty v řidičově slepém úhlu. K pohonu sloužil přeplňovaný motor 3,8/V6 s výkonem 179 kW (243 k). Počítalo se i s dodatečnou montáží hybridního pohonu 4×4.

S druhým tisíciletím se Buick rozloučil konceptem Cielo (španělsky to znamená nebe), stylovým čtyřdveřovým kabrioletem s pevnými rámy bočních oken a nasunovací lamelovou střechou (dnes by se mu říkalo CC, tedy kupé-kabriolet) uloženou v zavazadlovém prostoru a ovládanou hlasem (!). Motor byl stejný jako u konceptu Signia. V podobném stylu byl řešen 5,2 m dlouhý pětimístný “dream car” Buick LaCrosse z roku 2000, poháněný moderním čtyřventilovým motorem GM Northstar (V8 4,2 litru) s výkonem 197 kW (267 k).

Zcela ve stylu vozů třicátých let byl postaven kabriolet Buick Blackhawk (foto) z roku 2000, vybavený zasouvací pevnou střechou. Že se jednalo o skutečný “automobil snů” dokazoval i po otevření kapoty. Pod ní se skrýval obrovský vidlicový osmiválec 455 Buick GS Stage III (objem 7,5 litru) z roku 1970, upravený na výkon 340 kW (463 k). Vůz postavil ve své dílně Steven D. Pasteiner, dřívější designér Buicku, který se až do roku 1998 podílel na návrzích řady zde uvedených konceptů.

 Kupé–kabriolet Buick Blackhawk měl pevnou střechu, zasouvanou do zavazadlového prostoru.

Zpátky do budoucnosti

Prvním počinem Buicku v novém tisíciletí byla studie roadsteru Bengal, oceněná časopisem AutoWeek jako nejlepší koncept roku 2001. Vůz hladkých tvarů měl vzadu dvě nouzová sedadla, ke kterým usnadňovaly přístup malé zadní dveře na straně řidiče. Po sklopení zadních sedadel mohl být tento prostor využit například k převozu golfových holí. Napříč uložený přeplňovaný motor 3,4 litru V6 OHV dával dostatečných 184 kW (250 k), přenášených na přední kola šestistupňovou automatickou převodovkou.

Ke stému výročí založení firmy Buick byla v roce 2003 na automobilové výstavě v Detroitu (NAIAS) vystavena studie Centieme, což francouzsky znamená právě 100. Buick Centieme (foto) kombinoval vlastnosti luxusního sedanu a vozidla SUV (Sport Utility Vehicle). Na tři řady sedadel se vešlo šest cestujících. Koncept s motorem 3,6/V6 (294 kW/400 k), elektronicky řízenou čtyřrychlostní automatickou převodovkou a pohonem všech kol postavila italská karosárna Bertone podle návrhu Garyho Macka.

 Sté výročí založení oslavil Buick studií luxusního sedanu SUV Centieme, vybaveného třemi řadami sedadel. Postavila jej italská karosárna Bertone podle amerického návrhu.

V roce 2004 nastoupil do funkce šéfdesignéra GM (teprve šestého v historii GM Styling) Ed Welburn a téměř současně byla představena studie čtyřmístného kabrioletu Buick Velite. Jeho vkusná, 4,6 m dlouhá a 1,92 m široká karoserie měla vše, co má buick mít – svislou mřížku chladiče, tři otvory na obou bocích a silný motor V6 3,6 litru Twin Turbo s výkonem 298 kW (404 k), pohánějící zadní kola.

V naší procházce americkými vozy snů se znakem Buick na kapotě se dostáváme až k současnosti. V roce 2006 byl v Detroitu předveden koncept luxusního crossoveru Buick Enclave s atletickými proporcemi, který se prakticky beze změn dostal do sériové výroby. Dalším přírůstkem do rodiny konceptů Buick se stala studie se staronovým názvem Riviera. Objevila se na autosalonu v Šanghaji a je výsledkem práce čínského centra PATAC (Pan Asia Technical Automotive Center), které vzniklo jako “joint venture” mezi koncernem General Motors a čínskou společností Shanghai Automotive Industry Corporation (SAIC). Kupé s rozměry 4,71 x 1,94 x 1,42 m, křídlovými dveřmi a karoserií z uhlíkových vláken vypadá velmi slibně. Jeho futuristické tvary se promítají i do čtyřmístného interiéru s mohutným středovým tunelem a modrým podsvícením. Nedávno se objevila upravená verze tohoto konceptu, naznačující, že by se mohla chystat sériová výroba.

Současná krize amerického automobilového průmyslu (a nejen jeho) nám nedovoluje očekávat v nejbližší době další buicky z říše snů. Přesto se na letošním autosalonu v Detroitu objevil koncept s názvem Buick Regal GS Concept, který ale není nic jiného než upravený Opel Insignia OPC s přeplňovaným čtyřválcem 2.0 Turbo Ecotec (190 kW).

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek