Americké vozy snů – Cadillac (1. část)

Cadillac, luxusní značka koncernu General Motors, se může v oblasti designu pochlubit několika prvenstvími. U Cadillaců jsme mohli vidět poprvé zadní ploutve nebo panoramatické přední okno. Podívejme se nejdříve na vozy snů z doby, kdy v čele designu GM stál Harley Earl.

 Text + grafiky: Karel Haas

Automobilovou značku Cadillac založil v roce 1902 konstruktér a vynálezce Henry Martyn Leland (1843 – 1932). Už v roce 1905 postavil speciální vozidlo Osceola s jednoválcovým motorem, které mělo ověřit proveditelnost stavby automobilu s uzavřenou karoserií. Dalo by se tedy říci, že Osceola, pojmenovaná po indiánském náčelníkovi z kmene Seminolů, se stala prvním koncepčním vozidlem Cadillac. Leland pak Osceolu používal řadu let pro osobní potřebu. V roce 1909 prodal firmu koncernu General Motors (GM), takže chceme-li mluvit o vozech snů Cadillac, musíme si uvědomit, že design koncernových vozů měl určité společné rysy. Zároveň si ale každá koncernová značka, a Cadillac obzvláště, zachovala svoji osobitost.

Poválečný boom

Pomineme-li koncept kupé Cadillac Aerodynamic z roku 1933, předchůdce modelů se splývající zádí (fastback), stal se prvním skutečným vozem snů značky Cadillac dvoumístný kabriolet Le Mans z roku 1953. Le Mans se stal jednou z hvězd pojízdné výstavy vozů snů koncernu General Motors, nazvané Motorama. Nízká karoserie ze skelných vláken byla při rozvoru 2920 mm o 180 kg lehčí než odpovídající vůz s plechovou karoserií. Řada jeho stylistických prvků se později objevila na sériových modelech, například čtyřmístném kabrioletu Eldorado, model 1954. Sériové modely rovněž převzaly tvar zadních koncových světel a zadního nárazníku s integrovanými koncovkami výfuku. Toto řešení mělo nectnost v předčasné korozi nárazníku. Přední masce dominovaly špičaté “projektily” nárazníku, nazývané v žargonu “Dagmar,” neboť silně připomínaly poprsí postavy ztvárněné v tehdy populárním televizním seriálu.

Ještě mohutnější “poprsí” a ploutve měl koncept Cadillac El Camino (foto) z roku 1954, jehož španělské jméno znamená cestu. Dvousedadlové kupé mělo sklolaminátovou karoserii s hliníkovou střechou. Kabina vozu dlouhého 5095 mm a vysokého jen 1308 mm připomínala letadlo a podobně byl koncipován i interiér. Proti konceptu Le Mans měl jinak tvarované zadní ploutve a efektní dvojité koncovky výfuku. Poháněl jej vidlicový osmiválec 5,4 litru s výkonem 169 kW (230 k). Otevřená verze tohoto konceptu se jmenovala La Espada. Trochu blíže k realitě mělo další ze tří experimentálních vozidel, postavených pro show GM Motorama 1954, koncept velkého sedanu Park Avenue.

 Dvousedadlové kupé El Camino mělo sklolaminátovou karoserii s hliníkovou střechou. Vzadu mělo velké ploutve a efektní dvojité koncovky výfuku.

Přehlídkou moderních technologií se stal “dream car” Cadillac Eldorado Brougham z roku 1955. Byl například vybaven vzduchovým pérováním, klimatizací, automatickým nastavením zvolené polohy sedadla řidiče (sedadlo s pamětí) a jeho natáčením k usnadnění nastupování, samočinným otevíráním víka zavazadlového prostoru, čtveřicí světlometů a čtyřmi dveřmi bez středových sloupků. Koncept Eldorado Brougham se stal hlavní hvězdou výstavy GM Motorama 1955 v New Yorku. Příznivý ohlas veřejnosti vedl k zahájení sériové výroby modelu Eldorado Brougham od roku 1957.

V září 1955 se stylistické oddělení “Cadillac Styling Section” přesunulo ze staré čtvrti v centru Detroitu do nového, moderního technického centra General Motors ve Warrenu na severním předměstí Detroitu. Prvním výsledkem činnosti návrhářů v novém prostředí byl skutečný klenot mezi americkými vozy snů, Cadillac Eldorado Brougham Town Car (foto, interní značení XP-48), postavený pro Motoramu 1956. I když se jednalo o nefunkční vzorek bez motoru (není zcela jisté, že neměl motor, někteří svědci tvrdí, že byl demontován až před odvozem k sešrotování) a některých mechanických dílů, vyvolal na výstavách v New Yorku, Miami, Los Angeles, San Francisku a Bostonu mimořádný zájem více než dvou milionů návštěvníků. Není divu, vždyť laminátová karoserie typu “landauet,” se střechou (potaženou vyleštěnou černou kůží) nad zadními sedadly a otevřeným prostorem vpředu, nabízela všechen myslitelný komfort. V béžově čalouněném interiéru s pozlacenými doplňky byl například instalován radiotelefon ke komunikaci s řidičem, samozřejmostí byla klimatizace, likérník, schránka na doutníky, termosková láhev a sada skleniček. Přepážka mezi předními a zadními sedadly měla posuvná skla. Jediný exemplář byl nakonec zachráněn z vrakoviště a restaurován.

 O rok později dostal Cadillac Eldorado Brougham Town Car luxusní karoserii typu landauet s přepážkou mezi předními a zadními sedadly.

Pokus o vzkříšení značky LaSalle

LaSalle byla automobilová značka koncernu General Motors, spřízněná s Cadillacem a vyrábějící luxusní vozy v letech 1927 až 1940. Obě sesterské značky si zvolily jméno podle francouzských průzkumníků amerického kontinentu (jejich složitá jména zněla Antoine Laumet de La Mothe, Sieur de Cadillac a René-Robert Cavelier, Sieur de La Salle). Vozy LaSalle byly od počátku považovány za průkopníky moderního designu. Svoji kariéru zde začínal Harley Earl, pozdější viceprezident GM pro design.

V roce 1955 dostal Harley Earl nápad oživit tuto značku a označovat speciální provedení Cadillaců jako La Salle. Navrhl dva koncepty, čtyřdveřový sedan (foto) a dvoumístný roadster, nazvané shodně Cadillac LaSalle Series II a určené pro pojízdnou show GM Motorama 1955. Oba koncepty měly na přídi jednoduchou masku se svislými štěrbinami a po stranách svisle orientované nárazníky s velkými “kapkami,” ze kterých vycházely vodorovné lišty, protažené až k předním kolům. Na bocích byly prolisy připomínající model Chevrolet Corvette. Dvoumístný roadster měl odkrytá zadní kola (podobně odkrytá přední kola měl koncept Buick Wildcat II) a výfuky vyvedené do boků před zadními koly.

Koncepty nazvanými La Salle II se GM pokusilo o oživení značky La Salle, vyrábějící luxusní vozy v letech 1927–1940.

Sedan LaSalle II měl střechu typu hardtop s velmi tenkými A sloupky a proti sobě otevíranými dveřmi. Do vozu dlouhého 4,57 m a vysokého jen 1,27 m (mj. díky 13palcovým kolům) se vešlo šest cestujících. Zvláštností bylo velké přední sklo s dvojím zakřivením. K pohonu sloužil stejně jako u roadsteru experimentální hliníkový motor V6 (small-block). Nakonec ale záměr na obnovení značky LaSalle u vedení GM neuspěl.

Cadillac a Pinin Farina

Pozitivní vztah k americkým automobilům měl slavný italský karosář Battista “Pinin” Farina. Navštěvoval pravidelně Spojené státy a byl dokonce přijat prezidentem Eisenhowerem, se kterým měl dlouhý přátelský rozhovor. Už v roce 1954 postavil Farina na podvozku Cadillac studii dvoumístného kabrioletu se zajímavě tvarovanou přídí, velmi podobnou přídi studie PF200, postavené na podvozku Lancia. Jeho koncept Buick Lido (1957), se střechou zvedající se při otevření dveří, ocenil prezident General Motors Harlow H. Curtice a vzájemné styky se prohloubily. V roce 1958 postavil Farina, opět na bázi podvozkových dílů Cadillac (série 60), dvě studie čtyřmístného kupé (foto) a kabrioletu. Tentokrát zkombinoval americký styl – bohatě chromovaná maska chladiče, čtyři světlomety, panoramatické přední sklo a dlouhá záď s náznakem ploutví – s evropskou elegancí jednoduchých linií. Podobnou příď, ale splývavou zadní část střechy mělo kupé Starlight, vystavené na pařížském autosalonu 1960, pravděpodobně bez motoru. O rok později viděla Paříž další Farinovu kreaci, Eldorado Brougham Jacqueline, opět bez motoru.

Také u kupé se Farinovi podařilo úspěšně zkombinovat americký styl s evropskou elegancí jednoduchých linií.

Vzájemná spolupráce GM a Pinin Fariny vyvrcholila v roce 1959, kdy se v italském Grugliascu vyrobilo na zakázku 200 kusů luxusních vozů Cadillac Brougham, navržených v GM a využívajících zvedací střechu podle studie Lido. K další spolupráci na výrobě dvoudveřového kabrioletu Cadillac Allanté došlo až mnohem později (1987). O ní si povíme v druhé části tohoto článku.

Harley Earl končí

Pravděpodobně posledním vozem snů, na kterém se podílel Harley Earl, byl Cadillac Cyclone (foto) z roku 1959. Když Harley Earl odešel v roce 1958 do důchodu, nahradil jej ve funkci šéfa stylistů General Motors William Mitchell. Na konceptu Cyclone je ale ještě patrný Earlův vliv. Najdeme zde i určitou příbuznost s tvary studie GM Firebird III (1958). Cyclone znovu naplno čerpá z tvarů tehdejších proudových letadel, takže nechybí špičaté zakončení předních blatníků, dozadu vyklápěná, zcela prosklená kabina a obrovské svislé ploutve na zádi. Neobvyklé byly také dozadu posuvné dveře a “raketové” zakončení zadních blatníků. Čtveřice světlometů skrytá v masce chladiče se vyklápěla nahoru. Ocelová karoserie byla dlouhá rovných 5 metrů a vysoká pouhých 1,11 m.

Cadillac Cyclone z roku 1959 se špičatým zakončením předních blatníků je pravděpodobně posledním konceptem, na kterém se podílel Harley Earl.

Cyclone byl nabitý futuristickou technologií. Pod kónickými kryty na přídi se skrýval radar, který informoval řidiče o překážce před vozem a na přístrojové desce udával vzdálenost překážky a délku brzdné dráhy. Vůz měl rovněž senzor k detekci deště s automatickým zavíráním jednodílné kabiny. Cyclone měl vpředu umístěný motor Cadillac 390 s výkonem 239 kW (325 k) a vzadu umístěnou dvoustupňovou převodovku (transaxle), takže spolu s třírychlostní automatickou převodovkou Hydra-Matic měl šest rychlostí. Nechyběla ani automatická klimatizace kabiny.

Cyclone se poprvé předvedl veřejnosti v únoru 1959 na závodech v Daytona Beach s bíle natřenou karoserií a sedadly potaženými stříbrnou kůží. Později byl koncept přestříkán stříbrnou barvou a zmenšeny svislé ploutve. Takto upravený koncept dostal označení XP-74 Cyclone.

Příchod Williama “Billa” Lendruma Mitchella do stylistického oddělení GM znamenal změnu stylu od velkých ploutví ke splývající zádi (fastback) a dlouhé přídi. Prvním zhmotněním tohoto nového přístupu byl hliněný model konceptu XP-840 Eldorado v měřítku 1:1 z roku 1965. Toto extravagantní dvoumístné kupé měl pohánět 16válcový motor Cadillac, ale k realizaci nakonec nedošlo. Podobný osud měl i model velkého kombi Eldorado Wagon z roku 1971. Ve druhé části článku se podíváme, jak si vedli stylisté Cadillacu při návrzích vozů snů od osmdesátých let minulého století až do současnosti.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek