Fiat 125: Turínská klasika

Fiat 125 je v našich krajích znám hlavně s přídomkem „p“ jako nepříliš atraktivní licenční automobil ze země našich severních sousedů. U nás téměř zapomenutý italský originál však nabízel mnohem více šarmu i kvality a výrazně vyšší technickou úroveň.

Text a výběr fotografií: Roman Poláček

Čtveřice hranatých světlometů propůjčovala italské stopětadvacítce zcela nezaměnitelný vzhled a efektní tvář

V květnu 1967 Fiat představil svůj nový sedan střední třídy s označením 125. „Stopětadvacítka“ používala upravenou a prodlouženou karoserii menšího typu 124. Design Fiatu 125 je typickou ukázkou klasické italské designérské školy, která vždy dokázala funkčnost a krásu geniálně spojit v jeden celek. U typů 124 i 125 stojí za zmínku také jejich velkorysá zasklená plocha, která ve druhé polovině 60. let ještě nebyla příliš obvyklá. Snadno přístupný interiér poskytoval čtveřici (na kratší vzdálenosti i pětici) cestujících velkorysý prostor a dobrý jízdní komfort. Výbava tohoto automobilu střední třídy je z dnešního hlediska velmi skromná, ve své době se však jednalo o luxus.

Díky více než dvouapůlmetrovému rozvoru náprav poskytoval interiér Fiatu 125 velkorysý komfort i cestujícím na zadním sedadle. Verze special měla koženku na sedadlech kombinovánu s textilem a přístrojovou desku doplněnou o středovou konzolu.

Dobové propagační materiály zdůrazňovaly takové položky, jako lůžkovou úpravu sedadel, dvě vnitřní svítilny, dvoustupňový ventilátor topné a ventilační soustavy, palubní hodiny nebo odkládací polici pod přístrojovou deskou. Málo známá skutečnost je to, že Fiat 125 byl první vůz, který měl standardně montován cyklovač stíračů. Za příplatek bylo možné získat také otáčkoměr, vyhřívané zadní okno a elegantní kola z lehké slitiny. Verze Special měla koženkové čalounění sedadel kombinované s látkou, středovou konzolu přístrojové desky, účinnější protihlukovou izolaci motorového prostoru a chromované lišty i na lemech blatníků.

Otáčkoměr dostávala „sto-pětadvacítka“ pouze za příplatek. V základní verzi se řidič musel spokojit s palubními hodinami

Ve své době byl Fiat 125 považován za „sportovní sedan“. Nemohl sice nabídnout tak skvělé jízdní vlastnosti jako konkurenční Alfa Romeo Giulia, temperament mu ovšem rozhodně nechyběl. Starala se o to velmi zdařilá pohonná jednotka. Jednalo se o čtyřválec, který měl ve své době výjimečný „dvouvačkový“ rozvod (do té doby jej sériově používala pouze Alfa Romeo). Poprvé se tento motor objevil v roce 1966 ve Fiatu 124 Spider a později i v sedanu 124 Special. Pro větší „stopětadvacítku“ byl jeho objem zvětšen z původních 1438 na 1608 cm3. Základní Fiat 125 měl výkon 66 kW, ostřejší provedení Special dávalo díky upravenému sání, vačkovým hřídelům s odlišným časováním a jinému karburátoru 73,5 kW, tedy hrdých 100 „koní“. Navíc se tato špičková verze mohla chlubit také pětistupňovou převodovkou, která v té době byla u velkosériového sedanu naprostou výjimkou (opět kromě vozů Alfa Romeo).

„Dvouvačkový“ čtyřválec 1,6 l dával ve verzi Special 73,5 kW, což byl ve své době obdivuhodný výsledek. Tento čtyřválec byl zvětšenou verzí motoru o objemu 1438 cm3, který poháněl Fiat 124 Spider a 124 Special

Sportovní ambice „stopětadvacítky“ podtrhoval i krásný sonorní zvuk linoucí se z jejího výfuku. Podvozkové skupiny nebyly shodné se sesterským typem 124, ale byly s malými vylepšeními převzaty ze staršího Fiatu 1300/1500. Velmi progresivním konstrukčním prvkem „stopětadvacítky“ však byly kotoučové brzdy i na zadních kolech a brzdová soustava nepostrádala ani podtlakový posilovač. Provedení Special mělo premiéru na turínském autosalonu v roce 1968 a při té příležitosti došlo k drobné změně vzhledu – typická boční chromovaná lišta již nepřecházela přes kliky dveří, ale přestěhovala se těsně pod ně. Zlepšeno bylo také náporové větrání kabiny. Skutečný facelift byl představen na turínském autosalonu v roce 1970.

Faceliftovaná verze, vyráběná od roku 1970, se od původního provedení lišila širší maskou chladiče, přemístěnými předními ukazateli směru a robustnějšími nárazníky.

Vůz dostal novou  masku chladiče a přední ukazatele směru se z blatníků přestěhovaly do nárazníku. Nové, robustnější nárazníky byly vybaveny pryžovým obložením po celém svém obvodu a novinkou byly také velkoplošné jednodílné koncové svítilny. Na přání mohla být pětistupňová přímo řazená převodovka nahrazena třístupňovou automatikou GM. V novém provedení se objevila již pouze verze Special, zatímco produkce základní verze byla ukončena. Vůz se potom vyráběl až do roku 1972, kdy jej nahradil typ 132. „Stopětadvacítka“ se ještě řadu let po ukončení produkce italského originálu vyráběla v Argentině a pod značkou Seat vznikala také ve Španělsku. Jak už bylo zmíněno v úvodu tohoto článku, až do 80. let vyjížděl silně zjednodušený derivát tohoto vozu z polského závodu FSO. Na přelomu 60. a 70. let se „pravý“ Fiat 125 Special v malých počtech prostřednictvím PZO Tuzex prodával i na našem tehdejším „trhu“. V té době to byl nejlepší vůz, který byl u nás k mání a díky svým dynamickým vlastnostem se jednalo o skutečného krále tehdejších českých silnic. Do dnešních dnů se ale těchto pozoruhodných automobilů zachovalo bohužel velice málo.

Fiat 125 v Československu: jen pro vyvolené

V letech 1969-1972 dovezl do tehdejšího Československa podnik zahraničního obchodu Tuzex* celkem 1275 Fiatů řady 125, a to jak v běžné verzi (cena 16 900 TK), tak i v provedení Special (cena 18 200 TK). V první polovině 70. let se jednalo o jeden z nejdynamičtějších a nejluxusnějších automobilů na našich silnicích. Pro běžného československého motoristu té doby byl ovšem takřka nedostupný.

Naši motoristé si mnohem častěji pořizovali Fiat 125 licenčně vyráběný v Polsku.

Poznámka: *Tuzex v ČSSR zajišťoval dovoz západního či domácího nedostatkového zboží, které ale nebylo k mání za československé, ale pouze za tzv. tuzexové koruny, lidově zvané „bony“. Státní banka je vyplácela občanům, kteří se legálně dostali k zahraniční tvrdé měně. Tu mu totiž museli povinně odprodat. Na černém trhu se jeden „bon“ prodával za zhruba 5 Kčs.

Podrobné popisky najdete přímo ve fotogalerii:

Technické údaje

FIAT 125 SPECIAL

Motor: Vpředu podélně uložený zážehový řadový kapalinou chlazený čtyřválec. Zdvihový objem 1608 cm3, vrtání a zdvih 80,0 x 80,0 mm. Největší výkon 73,5 kW při 6200/min, největší točivý moment 133 N.m při 4000/min. Ventilový rozvod 2x 0HC, vačkové hřídele poháněné ozubeným řemenem. Dvojitý karburátor Weber nebo Solex. Větrák chladiče ovládaný elektromagnetickou spojkou. Dobíjení akumulátoru alternátorem.

Převodné ústrojí: Pohon zadních kol. Plně synchronizovaná pětistupňová přímo řazená převodovka.

Podvozek: Přední kola zavěšena na horních trojúhelníkových a spodních příčných ramenech, vinuté pružiny, příčný zkrutný stabilizátor, teleskopické tlumiče. Zadní náprava tuhá, zavěšená na podélných listových pérech, příčně ustavená podélnými rameny, teleskopické tlumiče. Brzdová soustava se čtyřmi kotoučovými brzdami a podtlakovým posilovačem. Maticové řízení s bezpečnostním hřídelem. Pneumatiky 175 SR 13.

Karoserie: Samonosná ocelová. Tříprostorový čtyřdveřový sedan.

Rozměry a hmotnosti: Celkové vnější rozměry 4223 x 1611 x 1420 mm. Rozvor náprav 2505 mm, rozchod kol vpředu/vzadu 1313/1291 mm. Pohotovostní/užitečná hmotnost 1040/400 kg. Objem zavazadlového prostoru 0,4 m3. Objem nádrže paliva 50 l.

Provozní vlastnosti: Největší rychlost 170 km/h. Zrychlení z 0 na 100 km/h za 13 s. Průměrná spotřeba paliva 9,7 l/100 km.

Průhledová kresba dobře dokumentuje klasickou koncepci pohonné soustavy. Podvozkové skupiny byly s malými modifikacemi převzaty z předchůdce „stočtyřiadvacítky“, typu 1300/1500.

Zdeněk Vacek