Legenda jménem Ford Capri (1/2)

Pokud bychom hledali velkosériové kupé, které se u evropských motoristů těšilo největší oblibě, pak je výsledek zcela jednoznačný: Ford Capri. Tento nezapomenutelný automobil, který se vyráběl neuvěřitelných 18 let, si jistě zaslouží malé ohlédnutí.

Text a výběr foto: Roman Poláček 

Jeden z prototypů budoucího Fordova „lidového kupé“. Zadní boční okénka jsou ještě v předsériovém, miniaturním provedení.

Oslnivá kariéra modelu Capri začala v USA, kde sídlí vedení koncernu Ford. Po kolosálním úspěchu typu Mustang na americkém trhu si vedení Fordu položilo logickou otázku, zda by se něco podobného nedalo zopakovat také v Evropě. Odpověď marketingových stratégů byla kladná, a tak byly v roce 1964 zahájeny práce na projektu s interním názvem Colt. Zadání projektu automobilu (v americké centrále Fordu jej familiárně přezdívali pony-car) obsahovalo obdobné prvky, jaké se již osvědčily v případě mustangu, vše však bylo přizpůsobeno evropským měřítkům, vkusu a potřebám. Nový evropský sportovně laděný ford proto musel mít velmi atraktivně působící karoserii, dostatek prostoru pro čtyři osoby, dobré jízdní vlastnosti a širokou nabídku pohonných jednotek a příplatkové výbavy.

A přitom všem bylo nezbytné dosáhnout co nejnižší výrobní ceny, aby se vůz nevzdálil možnostem řadových evropských motoristů. Již od počátku tedy bylo zřejmé, že budoucí „lidové kupé“ se sice bude tvářit jako pravý sportovní vůz, ale že ve skutečnosti (samozřejmě s výjimkou ostrých verzí) půjde spíše o vzhledově přitažlivý cestovní vůz, který bude možné využívat i k rodinným účelům. Na designu ambiciózní novinky pracovala studia Fordu v USA, Velké Británii i Německu. Nakonec zvítězil jeden z amerických návrhů. Prototyp  potom úspěšně absolvoval klinické anonymní prezentace v různých evropských městech. V souladu se zadáním působil design nováčka velmi atraktivně. Karoserie byla poměrně nízká a vynikala působivým profilem s dlouhou plochou přídí a elegantně splývavou zádí. Dominantou boků byl typický mohutný prolis, který ve své zadní části sledoval linii výřezu zadního blatníku.

Rentgenový snímek Capri 1600 GT dobře odhaluje klasickou koncepci poháněcí soustavy i poměrně jednoduchou konstrukci podvozku

Oproti původní verzi došlo pouze k jedné zásadní vzhledové změně, a to výraznému zvětšení zadních bočních okének. Ta původní se totiž stala terčem kritiky, protože u cestujících sedících na zadním sedadle vyvolávala klaustrofobické pocity. Automobil měl vnější rozměry 4260 x 1645 x 1330 mm, rozvor náprav činil 2560 mm. Zavazadlový prostor měl poměrně skromný objem 0,236 m3. Vůz se základním motorem 1,3 l vážil pouhých 975 kg a ani silnější verze nebyly o moc těžší. Na technickém vývoji spolupracovala Fordova střediska ve Velké Británii a Německu. S ohledem na již zmiňovaný požadavek nízké pořizovací ceny byl navržen poměrně jednoduchý podvozek. Přední kola jsou zavěšena na vzpěrách McPherson a spodních příčných ramenech spojených stabilizátorem, vzadu je tuhá náprava odpružená podélnými listovými péry. Konstruktéři se při vývoji podvozku museli poprat s požadavkem na nízkou linii přídě a také zvolit vhodný kompromis mezi sportovně agilními jízdními vlastnostmi a dostatečným jízdním komfortem. Progresivní hřebenové řízení bylo od počátku vybaveno bezpečnostním kloubovým hřídelem. Všechny vozy měly vpředu kotoučové brzdy, vzadu byly bubny.

Silnější verze dostaly posilovač brzd standardně, slabší za příplatek. Poměrně nízké ceny běžných provedení se podařilo dosáhnout také díky použití osvědčených motorů z jiných modelů Fordu. Pohonné jednotky se ovšem lišily podle toho, zda vůz pocházel z britského nebo německého výrobního závodu. Při rešerších jména Colt se zjistilo, že tento název již od roku 1963 používá Mitsubishi. V roce 1967 proto bylo definitivně rozhodnuto, že nové kupé se bude jmenovat Capri. Výroba Fordu Capri, jehož vývoj stál 22 milionů liber, se od listopadu 1968 rozbíhala v britském závodu Halewood a v německém Kolíně nad Rýnem. Vůz byl představen odborné i laické veřejnosti v průběhu ledna 1969, o měsíc později byl zahájen prodej. Capri se od počátku chlubil neobyčejně širokou nabídkou motorů, což u evropských vozů té doby nebylo obvyklé. Britská verze měla jako základ skromný čtyřválec 1298 cm3/ 38 kW, který se již rok montoval do tehdy nové první generace escortu, silnější motor 1599 cm3/47 kW pocházel z cortiny a špičkový vidlicový čtyřválec o objemu 1996 cm3/68 kW capri převzal z modelu Corsair. Od podzimu 1969 tvořil nový vrchol nabídky třílitrový šestiválec o výkonu 106 kW. „Německý“ capri používal motory z modelu Taunus. Šlo rovněž o vidlicové čtyřválce o objemech 1305, 1498 a 1698 cm3 a s výkony 37, 44 (resp. 48) a 55 kW. Vrcholem byl vidlicový šestiválec o objemu 1998 nebo 2293 cm3 s výkony 63 a 79 kW. Výběr motorů se ovšem začal rychle dále rozšiřovat a oblíbené byly i přímo výrobcem nabízené různé ostřejší verze čtyřválců se zvýšeným stupněm komprese, karburátorem Weber apod. Větší motory bylo navíc možné získat i s třístupňovou automatikou, standardem byla čtyřstupňová přímo řazená převodovka.

Vidlicový šestiválec Essex o objemu 3 l se chlubil výkonem 94 kW, takže nejvýkonnější britský capri s ním uháněl rychlostí  až 184 km/h a z O na 100 km/h akceleroval za 9,5 s.

Vůz se nabízel se třemi základními stupni výbavy (X, XR, XLR a sportovní GT) a velmi širokou nabídkou různých dalších příplatkových prvků. Tato chytrá strategie se výrobci vyplácela, protože jen málokdo si svůj capri objednal ve standardním provedení. Atraktivní a cenově dostupný automobil (na britském trhu stála základní třináctistovka pouze 890 liber, v Německu 6993 DM) se stal rychle prodejním hitem. Ve Velké Británii obsadil téměř okamžitě přes 3 % trhu a v Německu dokonce 3,5 %, tedy dvakrát více, než činily předběžné plány výrobce. K tomuto úspěchu přispěla také mohutná reklamní kampaň, jejíž vtipný ústřední slogan zněl „Vůz, který jste si vždy slibovali“.

Interiér capri se základním stupněm výbavy byl skromný, ale pohodlný. Řidič se v tomto případě musel obejít bez otáčkoměru.

A zákazníci si své sliby skutečně plnili, protože již v prvním roce výroby spatřilo světlo světa 250 000 vozů. Ford Capri se dočkal značné obliby i v USA a Kanadě a prodával se také v Austrálii, na Novém Zélandu a v Jihoafrické republice.

Již od roku 1970 až do konce své výroby v roce 1974 se první generace Fordu Capri podrobovala řadě inovací, zahrnující detailní úpravy karoserie, přepracovaný interiér, zdokonalený podvozek a v případě německého capri také nové řadové čtyřválcové motory. Zatímco čtyřválcové vozy první generace se nemohly chlubit příliš působivými jízdními výkony, nároční britští zákazníci mohli volit capri s třílitrovým šestiválcem zvaným Essex. Vůz dosahoval největší rychlosti 184 km/h a z 0 na 100 km/h akceleroval za 9,5 s. Kontinentální Evropa, zásobovaná vozy vyráběnými v Německu, si zase mohla dopřát šestiválcové Capri 2300 GT, resp. 2600 GT s obdobnými jízdními výkony. V malých počtech se vyráběla také prodejní verze ostrého soutěžního speciálu s označením 2600 RS, jejíž šestiválec dával 110 kW, takže tento špičkový capri akceleroval z 0 na 100 km/h již za 8,6 s a jeho největší rychlost ležela těsně nad dvousetkilometrovou hranicí. Počátkem 70. let to byly úctyhodné výkony. Vývoj Fordu však již intenzivně pracoval na druhé generaci, kterou si spolu se třetí připomeneme ve druhém dílu tohoto ohlédnutí.

Nejsilnější německá verze byla poháněna vidlicovým šestiválcem 2,6 l o výkonu 92 kW vybaveným mechanickým vstřikováním paliva

Podrobné popisky najdete přímo ve fotogalerii:

Zdeněk Vacek