Avia III (1956) - Létající talíř

Avia vyráběla od roku 1919 kdeco. Od letadel přes náklaďáky, busy, minivozítka a obrněné transportéry až po teréňáky. Pod touto značkou ale vzniklo i několik závodních aut.

Poměrně známá je epizoda, ve které hraje roli Václav Lím, jenže ten si první eftrojku postavil až na konci šedesátých let a dnes se budeme bavit o druhé polovině jinak v bývalém Československu poměrně temných padesátek. Politiku nechme stranou, tenhle článek je o jednom pozapomenutém sporťáku.

Slovák v Praze

Miroslav Jurča byl původem Slovák, ale hlavně automobilový závodník, který jezdil se sportovním BMW 328. Jednoho dne změnil bydliště, tím se stala Praha. Aby se mohl dále prohánět po okruzích, stal se členem Svazarmu při tehdejším národním podniku Avia v Letňanech. V té době to zkrátka jinak nešlo, příslušná legitimace byla nutná, soukromníkem být nemohl ani náhodou.

Na našich přírodních okruzích (prvním autodromem byl až Most v roce 1983) se v pro část národa velmi neveselých časech jezdila velice oblíbená kategorie sportovních aut do 750 cm3. Vesměs šlo o extovární doutníkové Minory, či speciály s jejich agregáty převrtanými ze 615 cm3 až k hranici třídy. Mimochodem, na výrobě sériových Minorů se letňanští také podíleli. Dalšími účastníky byli jezdci na individuálních konstrukcích vesměs s motocyklovými motory BMW.

Sportovní monopost

Čtyřdobý vzduchem chlazený boxer mnichovské značky tohoto objemu s rozvodem OHV měl v útrobách své Avie III i Miroslav Jurča. Motor pocházel ze sajdkáru R75, v bývalém Československu bylo těchto trofejních motorek po válce jako máku, vždyť se jich vyrobilo asi 17,5 tisíce a spousta jich přežila. V Jurčově voze měl určitě větší výkon než sériových 26 koní (tedy 19 kW) při 4400 otáčkách, přesná data ale nejsou k dispozici.

Že se i v době temna našly v Čechách šikovné ruce, je nabíledni. Nizounkou aerodynamickou karoserii s místem pro pilota vlevo totiž Jurča vyrobil ze slitiny hliníku a hořčíku! Avia III tak byla vlastně monopostem se zakrytými koly, což je opět unikátní, těch bylo jako šafránu a vždy se jednalo o vozy Velkých cen. Podvozek se dočkal již tradičního materiálu: tvořil jej nosný rám z ocelových trubek. Inspirací byla konstruktérovi předchozí Avia II, kterou postavil Václav Barcal.

Modernu tehdy představovalo nezávislé zavěšení vpředu i vzadu, na přední nápravě se nacházela ramena ve tvaru písmene A, torzní tyče vinuté pružiny a hydraulické (teleskopické) tlumiče. Tehdy ještě hojně rozšířená listová pera bychom marně hledali i vzadu, kde byla naopak umístěna třeba čtyřstupňová převodovka. Hřebenové řízení bylo opět z lehkých materiálů, celek doplňovala drátová kola. Celý speciál vážil opravdu muších 400 kg.

Jako lehká děva

Jurča s ním vyjel pokusně už v roce 1955 a vychytával mouchy, následující sezonu už absolvoval celou, proto je vždy uváděn rok výroby 1956. Během pěti let vyhrál několik závodů včetně slavného vrchařského klání Ecce Homo ve Šternberku, pochopitelně nikoli absolutně, ale ve své třídě. Zrovna na šternberském kopci se mu nejrychlejší čas dne povedl vícekrát. Jel například i na legendárním Strahovském okruhu. Bezpečnost byla tehdy věcí neznámou, závodilo se v každém menším městě, všude, kde to bylo jen možné. Kolem tratí byly jen balíky slámy a diváci stáli hodně blízko…
V roce 1960 Jurča svou Avii III prodal dalšímu pražskému závodníkovi Oldřichu Paschovi. Ten měl ovšem v garáži sportovní Mrkev s motorem IFA/Wartburg od brněnského Aloise Gbelce. Původní Jurčovu konstrukci tedy mohl půjčovat jiným jezdcům z hlavního města, jmenovitě Josefu Kaňkovi a Václavu Pohůnkovi. Od roku 1964 se ovšem i za železnou oponou začala rozvíjet formule 3 s litrovými motory a sedmdestpadesátky pomalu končily. Pasch si auto ponechal ještě nějaký čas, než opět změnilo majitele. Pak se ztratilo, někteří tvrdili, že nadobro.

Miroslav Jurča zemřel na začátku osmdesátých let a jeho syn se v roce 1984 rozhodl emigrovat přes Rakousko do Spojených států. Jenže, to už byla avia v tichosti dávno v Německu v jednom z tamních muzeí. Navíc ji provázela pohádka o továrním bavoráku, který údajně podjel hraniční závoru mezi východním a západním Berlínem. Vtipné, v německých veteránských časopisech z té doby ale lze skutečně narazit na BMW Monoposto Rennwagen z roku 1948. Ne, všechno špatně. Také později šlo auto z ruky do ruky jako děva lehčích mravů.

V červnu 1987 jej firma Automobile Bad Mergentheim, zastoupená Rainerem Götzelmannem, prodala jistému Güntherovi Schennachovi ze stejného města za 36,5 tisíce marek. V prosinci téhož roku ovšem hliníkový bolid putoval za moře do kalifornského Paso Robles, kde měl pan Schennach další adresu. Majitelem byl ale něco málo přes rok, v srpnu 1988 se Avia III stěhovala opět, kam ovšem, to není známo, její stopa zde znovu mizí.

Z Ameriky na Nový Zéland

O necelých šest let později, v únoru 1994, se auto objevuje na Novém Zélandu už se správným názvem, zde údajně prošlo první renovací. Ale aby to nebylo tak jednoduché, vrátilo se zpět do Států k firmě VRM Motors z Redmondu ve státě Washington. V srpnu 1996 bylo vystaveno v kalifornském Pebble Beach, na tabulce byl ovšem uveden text 1948 BMW Formula III Veritas/Loof Racer. Zase špatně, žádný Ernst Loof, žádný Veritas a už vůbec ne eftrojka, ty se jezdily od roku 1950 a měly přece půllitrové motory!

Formulku se zakrytými koly koupil Pat Hart, ten ji nechal dopravit opět k protinožcům, kde ji jakýsi Barry Leitch podruhé a konečně kompletně zrestauroval a připravil pro závody veteránů. To už se psal rok 2003. Mister Hart ji odvezl zpět do Redmondu. Jezdil s ní sporadicky až do roku 2007, kdy ji uložil k odpočinku ve svém privátním muzeu k dalším zhruba pětatřiceti kouskům. Letos změnila majitele zatím naposledy, putovala do Symbolic Car Company v kalifornském La Jolla, Tento prodejce ji nabídl na aukčním serveru eBay.

Davidovo pátrání

Vraťme se ale o čtyři léta zpět. Na začátku roku 2006 objevil vnuk Miroslava David Jurca (už bez háčku, narodil se během emigrace v Rakousku) fotografii dědečkova sporťáku na internetu. Byla skoro deset let stará – z Pebble Beach 1996. David zkontaktoval autora článku, organizátory akce, pátral dále a objevil již vzpomínaného pana Harta, který bydlel asi půl hodiny cesty autem od jeho bydliště, městečka Federal Way. Potomek tvůrce, navíc také automobilový závodník, se tak setkal s dílem svého děda přesně půl století od jeho vzniku.

Hledá se nový vlastník

Unikát s výrobním číslem VH00328PT003 byl letos do 16. července k prodeji na aukčním serveru eBay. Vyvolávací cena 149 tisíc dolarů byla ale pěkný balík a není tedy divu, že nikdo nepřihodil. Závodní placka je v bezvadném stavu, nepůvodní je pouze ochranný rám, který vyžadují dnešní předpisy pro veteránské bitvy na moderních autodromech. Je také vybaven jiným motorem BMW stejného objemu, ale originální, byť zrenovovaný agregát je zachován a k vozu přiložen.

Aleš Sleeper Dragoun