Renault Dauphine – Spořílek i fešák

Po úspěchu modelu 4CV se Renault rozhodl obohatit nabídku o větší vůz stejné koncepce. Model Dauphine se vyráběl ve Francii i v mnoha dalších zemích a překročil hranici dvou milionů vyrobených vozů. Posloužil i jako základ ke stavbě sportovního modelu Floride.

V době, kdy naplno běžela výroba malého Renaultu 4CV se vedení automobilky v čele s Pierrem Lefaucheuxem rozhodlo vyvinout vozidlo stejné koncepce, tedy s motorem vzadu a pohonem zadních kol, ale s modernější a prostornější samonosnou karoserií. Navrhl ji, stejně jako 4 CV, Robert Barthaud s pomocí italského studia Ghia (Luigi Segre). Projekt s kódovým označením 109 byl dokončen koncem roku 1955, současně s otevřením nové továrny ve Flinsu poblíž Paříže. Pierre Lefaucheux se toho bohužel nedožil, zemřel v únoru 1955 při autonehodě a jeho nástupcem se stal Pierre Dreyfus. Je zajímavé, že nový Renault Dauphine se začal vyrábět o několik měsíců dříve, než byl v březnu 1956 oficiálně představen veřejnosti v pařížském paláci Chaillot.

Dauphine vyjíždí

Prototypy Renaultu Dauphine najezdily během tří let vývoje několik milionů kilometrů, takže byly na podzim 1955 dobře připraveny k sériové výrobě. Stejně jako Renault 4CV dostal Dauphine (foto) samonosnou čtyřdveřovou karoserii oblých tvarů, tentokrát již ale byly všechny dveře zavěšeny dnes obvyklým způsobem vpředu. Vůz s rozvorem kol 2270 mm a rozměry 3950 x 1520 x 1440 mm měl vpředu poměrně velký zavazadlový prostor s plochým dnem a víkem otevíraným dopředu. Náhradní kolo bylo umístěno pod prostorem pro zavazadla a bylo přístupné zvenku zakrytým otvorem pod vyhnutým nárazníkem. Není divu, je-li vám toto umístění rezervy povědomé, neboť stejné řešení bylo zvoleno u naší Škody 1000 MB. Do předního víka byly zabudované světlomety a uprostřed měl Renault Dauphine znak, související patrně se jménem vozu, neboť Dauphine je ženský rod francouzského feudálního titulu (původně se měl jmenovat 5CV nebo Corvette, ale tento název kolidoval s Chevroletem stejného jména). Přední a zadní okno již bylo zaoblené a záď vozu zdobily chromované mřížky výstupů vzduchu z motorového prostoru. Vzduch se přiváděl k chladiči (umístěným před motorem) svislými otvory před zadními koly.

Renault Dauphine se začal vyrábět koncem roku 1955. Předsériovým vozům (na obrázku) ještě chyběly některé detaily, např znak na přídi.

Čtyřválcový vodou chlazený motor, umístěný podélně za zadní nápravou, pocházel z Renaultu 4 CV, měl ale objem zvětšený na 845 cm3, čímž jeho výkon stoupl na 20 kW (27 k) při 4200 min-1. Zadní kola poháněl přes třístupňovou převodovku se synchronizovaným druhým a třetím stupněm. Podvozek měl všechna kola nezávisle zavěšena a odpružena vinutými pružinami. Od roku 1959 si mohli zákazníci objednat polopneumatické odpružení Aérostable. Nepříliš výkonný motor stačil vozu s pohotovostní hmotností 630 kg udělit nejvyšší rychlost 112 km/h a z klidu na stovku mu to trvalo déle než 30 s. Spokojenost panovala s jeho spotřebou, ta se pohybovala kolem 6 litrů na 100 km.

Více luxusu

Během výroby procházel Renault Dauphine postupným vývojem. V roce 1957 dostal například plné disky kol (původně měl pětipaprsková kola stejně jako Renault 4 CV) a od roku 1960 se směrové ukazatele přemístily ze zadních sloupků karoserie pod světlomety (foto) a na záď vozu. V letech 1960 až 1962 se vyráběla luxusnější verze nazvaná Renault Ondine. Lišila se přepracovaným interiérem, čtyřstupňovou převodovkou a odlišným předním nárazníkem. Vyrobilo se jich kolem tisícovky. Na podzim 1963 se začal vyrábět Dauphine (typ R1094) s děrovanými disky kol a kotoučovými brzdami na všech kolech z Renaultu 8 (ten debutoval o rok dříve). Provedení Dauphine Export dostalo kromě čtyřstupňové převodovky boční chromované lišty. O něco později si bylo možné za příplatek objednat třístupňovou automatickou převodovku.

Jedinou výraznější obměnou Renaultu Dauphine bylo přemístění směrových světel ze zadních sloupků pod světlomety a na zadní stěnu motorového prostoru a náhrada pětipaprskových šroubovaných disků kol plnými.

Dauphine Gordini

Vozy Renault Dauphine prokázaly sportovní geny ještě před zahájením prodeje v dubnu 1956, kdy čtyři vozy Dauphine obsadily v italském závodu Mille Miglia první čtyři místa ve své kategorii a o rok později zvítězily v Rallye Lutych–Řím–Lutych a Tour de France. Největšího sportovního úspěchu dosáhla dvojice jezdců Jacques Féret a Guy Monraisse když zvítězila s Renaultem Dauphine v absolutní klasifikaci Rallye Monte Carlo 1958.

Kritizovaný nízký výkon čtyřválce se podařilo známému ladiči Amédée Gordinimu zvýšit na 26 kW (35 k) a vůz nazvaný Dauphine Gordini (R1091, foto) dosahoval 125 km/h. Zvenku se od běžných dauphinů lišil bočními lištami a někdy také typickými pruhy na kapotě a střeše. Na podzim 1961 představil Renault sportovní verzi Dauphine (R1093) s motorem o výkonu 36 kW (49 k) a maximální rychlostí 140 km/h. Do roku 1963 se jich vyrobilo přes dva tisíce. Zvenku se lišily od běžných Dauphinů většími světlomety o průměru 180 mm (ty se montovaly také do vozů určených k exportu do Spojených států). Po dvouleté odmlce se v roce 1965 vrátil na trh Dauphine Gordini (R1095), kterým v prosinci 1967 skončila výroba francouzských Dauphinů.

Výkonnější Renaulty Dauphine Gordini se zvenku lišily od běžných dauphinů jen bočními lištami, trubkovým rámem vpředu a někdy také typickými pruhy na kapotě a střeše.

Dauphine ve světě
Renault Dauphine se montoval v mnoha zemích. Nejvíce jich bylo mimo území Francie vyrobeno ve španělské továrně FASA, vyráběla je také italská Alfa Romeo (jmenovaly se Dauphine Alfa-Romeo) a v Evropě ještě v Anglii, Irsku a Belgii. Překvapivě velkou popularitu si získaly ve Spojených státech, kam jich bylo vyvezeno kolem 280 tisíc (stovka z nich bez motorů firmě Henney, která do nich montovala elektromotory). Montovaly se také v Jižní Africe, Alžírsku a Tunisku a v rozloženém stavu se dodávaly i do Austrálie a na Nový Zéland. V licenci se také vyráběly v Japonsku pod názvem Hino Contessa 900.

Velkou oblibu si Renault Dauphine získal v Latinské Americe. Vyráběl se v Brazílii (u firmy Willys Overland), Argentině (IKA) a Mexiku (Diesel Nacional). Celkem jich tak na tomto subkontinentu jezdilo kolem 150 tisíc a celková celosvětová produkce dosáhla počtu 2,25 milionu vozů. Ne všude však Dauphine sklízel jen obdiv – americký časopis Time jej kvůli vysoké poruchovosti a náchylnosti k reznutí karoserie dokonce označil za jeden z padesáti nejhorších vozů historie. O sportovní verzi Floride/Caravelle si povíme někdy jindy. Následníkem Dauphine se stal typ Renault R8, vyráběný souběžně od roku 1962.

Popisky k obrázkům naleznete ve fotogalerii:

Karel Haas