Ford Transit: Sága rodu pracantů (2. díl)

Historii Fordu Transit jsme přerušili na samém konci výroby druhé generace. Nyní se pojďme podívat na tu třetí a její následovníky.

Ve druhé části nebudou chybět ani stručné ohlédnutí za závodními Supervany a další zajímavosti z dob dřívějších i poměrně nedávných.

Aerodynamika a bezpečí

Nejdříve ale k sériovým vozům. V lednu 1986 byl představen nový Transit, tentokrát již od základu. Odvážně stylizovaná příď ctila zákony aerodynamiky, vždyť součinitel odporu vzduchu byl jen 0,37. Mnohé osobní automobily té doby jej měly větší. Konstruktéři ale brali ohled také na bezpečnost, přední část se tedy v případě nehody řízeně deformovala. Širší kapota usnadnila přístup k motoru a jeho příslušenství, údržba se tak zjednodušila.

Kabina měla rozměrnější dveře s větší zasklenou plochou, boční posuvné byly upraveny, aby jimi prošla metr široká paleta. Zadní křídlové dveře byly vyšší a širší, aby usnadnily manipulaci s nákladem. Prostor pro něj citelně narostl, naopak spotřeba paliva dále klesla. K dalším významným konstrukčním změnám patřilo přední zavěšení s modifikovanými vzpěrami McPherson, hřebenové řízení pro modely s krátkým rozvorem, nechyběly ani bezpečnostní zámky dveří a spínací skříňky, díky kterým se snížilo riziko odcizení. Transit s pořadovým číslem III se chytil a jeho komerční úspěch navázal na předchůdce. Vždyť jen v roce 1989 vzniklo v britském Southamptonu, belgickém Genku a portugalské Azambuji celkem 173.059 kusů.

V posilovně

Letopočet 1991 přinesl výrazné zesílení struktury přední části karoserie, úchytných bodů bezpečnostních pásů, sedadel i jejich konstrukce. Není divu, že vůz prošel bariérovým testem čelního nárazu v rychlosti 48 km/h. Aby byl v označování ještě větší zmatek, některé britské zdroje hovoří o Transitu Mk4, ač se jednalo jen o modernizaci techniky. Výše popsané změny umožnily vytvořit na krátkém šasi model 150 s nosností 1,5 tuny a patnáctipalcovými koly. Dlouhé podvozky dostaly tyto ráfky sériově, dvojmontáž vzadu tedy byla minulostí. Dočkaly se také hřebenového řízení a nezávisle zavěšených předních kol. Díky užším blatníkům se zvětšila šířka ložné plochy mezi podběhy, rozvor pak narostl o více než půl metru!

Ford Transit historie 2

Zásadní inovace se udály také na poli vznětových motorů. Konečně se objevil turbodiesel. Šlo o variantu známého agregátu 2,5 DI, v tomto případě s přeplňováním a elektronickou řídicí jednotkou. Díky nim se mohl pochlubit výkonem 74 kW (100 k) a splňoval i tehdejší exhalační normy. Atmosférický diesel totožného objemu měl nově náporové sání, díky kterému dával 59 kW (80 k). Mimochodem, tehdy se také poprvé začal oficiálně dovážet do tehdejšího Československa.

Smajlík

15. září 1994 byl vyroben třímiliontý Transit. Ve stejném měsíci byl představen vůz pro modelový rok 1995. Navenek se od svých předchůdců z let 1986 a 1991 příliš nelišil. Oválná, až přátelsky působící maska mu později dala přezdívku Smiley (smajlík), zkrátka a dobře se jakoby usmíval. Uvnitř poklesla hladina hluku, dieselové klepání bylo omezeno na minimum. Modifikovaná palubní deska získala kulaté tvarů inspirované Mondeem, nový přístrojový panel i ovládání klimatizace. Přepracovaný interiér byl útulnější díky aplikaci nových materiálů ve světlejších barvách. Luxusnější osobní varianty, které nahlížely do kategorie velkých MPV, se od té doby nejmenovaly Transit, nýbrž Tourneo.

Výbavu rozšířilo centrální zamykání a alarm, nebo čelní airbagy (zatím za příplatek). Prostřední cestující měl k dispozici tříbodový bezpečnostní pás, konstrukce dvoumístné lavice zabraňovala podklouznutí pod ním. Řidič a krajní spolujezdec se dočkali dokonce předpínačů, komfortu tříbodových pásů si mohli od jara 1995 užívat také všichni pasažéři ve dvanácti- a patnáctimístných busech. O rok později se začal vyrábět dokonce sedmnáctimístný, který nabídl standardní ABS.

Autoclutch

S blížícím se koncem dvacátého století byli kromě zdokonaleného imobilizéru a vylepšeného zámku řízení zavedeni také moderní elektroničtí pomocníci: rozdělovač brzdného tlaku a regulace prokluzu kol. Transity mohly tankovat rovněž zkapalněný ropný plyn (LPG, dříve známý jako propan-butan). Opravdovým konstrukčním pamlskem byl před dvanácti lety představený systém Autoclutch.

Rychlostní stupně se řadily běžným způsobem, pomocí páky s konvenční kulisou. Při pohybu páky došlo k automatickému rozepnutí spojky. Jakmile senzory zjistily, že změna převodu byla dokončena, spojka se opět samočinně sepnula. Autoclutch nahradil tradiční spojkový pedál a obslužný lanovod elektronicky ovládaným hydraulickým systémem, propojeným se snímačem polohy akcelerátoru.

Tento Transit si našel cestu také do Asie, jeho domovem se staly Vietnam a Čína. Mimochodem, v nejlidnatější zemi světa se dodnes vyrábí právě model z druhé poloviny devadesátých let, jen jeho přední část my Evropané neznáme. Vietnamský montážní závod se nachází ve městě Hai Dong, čínský v Nanchangu.

Pětatřicátník

V roce pětatřicátých narozenin Transitu přišla na svět další zcela nová generace. Rodila se v belgickém Genku a světové veřejnosti se poprvé ukázala na veletrhu užitkových vozidel RAI 2000 v Amsterodamu. Jedna platforma dala možnost výběru mezi pohonem předních a zadních kol. Před dekádou také padla další produkční meta – byly vyrobeny čtyři miliony Transitů.

Od následujícího roku byla k mání automatizovaná převodovka Durashift EST s řazením rychlostí pomocí tlačítek, nebo s plně samočinným režimem. Transit také začal sbírat nejrůznější ocenění v anketách, tím nejprestižnějším byl bezesporu titul Dodávky roku 2001 (International Van of the Year). Poptávka navíc nijak výrazně neklesala, zákazníci si tehdy pořídili celkem 163.656 vozů, zhruba polovina z nich měla přední pohon.

Jumbo

Širokou paletu různých verzí, jejichž seznam by vydal na hodně tlustou knihu, rozšířilo Jumbo 3,5 a 4,25 t, větším modelem se do hry vrátila dvojmontáž na zadní nápravě. Novinkou sezony 2002 byl přeplňovaný vznětový motor Ford Duratorq TDCi s vysokotlakým vstřikováním common-rail druhé generace. Z dvoulitrového objemu nabízel 92 kW (125 k). Později se řady rozrostly taktéž o modely se sníženou podlahou a užitečnou hmotností 1 a 2 t a ABS se stalo standardem.

Posledním významným mezníkem v životopisu této generace byl v roce 2006 přesun výroby z belgického Genku do továrny Otosan v tureckém Kocaeli. Produkce v Southamptonu zůstala zachována. Transit nebyl v Turecku žádným nováčkem, vznikal zde již od roku 1967

Poslední

Současná generace vstoupila na trh v roce 2006. I když si zachovala skelet šest let starého modelu, výčet změn byl opravdu rozsáhlý. Sahal od silně modifikovaného vnějšího vzhledu přes novou kabinu až po rozšíření výbavy. Elektronický stabilizační systém ESP již nebyl žádnou výjimkou. Paleta motorizací se rozrostla na šestici vznětových a jednu zážehovou, zákazníci ale mohli čerpat do nádrží svých vozů i LPG a CNG.

K možnosti předního a zadního pohonu se před třemi lety přidal i 4×4, vznikl také Transit SportVan s rychlými pruhy na kapotě. Další titul International Van of the Year získal Transit právě v roce 2007. To už se dostáváme takřka do žhavé současnosti. Tu představuje například úsporný ECOnetic s motorem Duratorq TDCi 2,2 l s výkonem 85 kW (115 k) a spotřebou 7,2 l/100 km, který i díky filtru pevných částic splňuje emisní normu Euro 5. Oproti tomu je například v nabídce o litr objemnější agregát stejné řady, který poskytuje 147 kW (200 k) a 470 Nm. Ani nejtěžší Transit, na který vám ovšem řidičský průkaz skupiny B nestačí (má totiž 4,6 tuny!) s ním ovšem není žádný lenoch.

Kurýři, ani pošťáci by bez dodávek nemohli existovat.

Jsme na konci. Ford plánoval na letošní srpen mohutné oslavy půlkulatin, ale předběhla je jiná událost. 30. dubna roku 2010 byla pokořena hranice šesti milionů vyrobených vozů. Takže se letos slavilo rovnou dvakrát. Vlastně třikrát, vždyť turecký Ford Otosan vznikl před rovným půlstoletím. Nám nezbývá nic jiného, než Transitu popřát další miliony spokojených zákazníků v příštích letech. Dnes se prodává ve více než pětaosmdesáti zemích na pěti kontinentech. V Británii, která je jeho největším odbytištěm, si drží pozici lídra segmentu nepřetržitě od roku 1965, u nás je na tom stejně dobře již devatenáct let.

A závěrem ještě dovolte několik již v úvodu slíbených perliček a zajímavostí.

Budu závodníkem!

Na velikonoční pondělí 1971 se v Brands Hatch představil první Transit Supervan, postavený na platformě závodního speciálu Ford GT40 a poháněný vidlicovým osmiválcem o objemu 5,0 l. Vůz dokázal vyvinout rychlost až 240 km/h. Čtrnáct let po něm přišla na řadu dvojka. I ta konstrukčně vycházela ze speciálu pro Le Mans. Dárcem orgánů byl prototyp skupiny C s označením C100. Supervan II poháněl znovu vidlicový osmiválec, tentokrát ovšem Cosworth DFY Na závodním okruhu v Silverstone s ním dosáhl rychlosti 280 km/h. V roce 1995 se objevil Supervan III s karoserií odpovídající soudobému Transitu. Pod ní se ukrýval motor z F1 objemu 3,5 l . Tento vůz přežil do dnešních dnů, byť s jiným čtyřiadvacetiventilovým agregátem Cosworth 2,9 l. Je součástí sbírky Ford Heritage Collection umístěné v britském Dagenhamu.

Transit se stal také světovým rekordmanem. V roce 1972 na slavném italském závodním okruhu v Monze dva naftové exempláře, dodávka s krátkým rozvorem a dvanáctimístný bus, ustavily během sedmi dnů a nocí non-stop jízdy tři světové rekordy. Dodávka urazila 10 000 km průměrnou rychlostí 120 km/h, zatímco bus ujel 16 000 km při průměrné rychlosti 119 km/h.

Nebo raději soutěžákem?

Jeden z prvních vozů páté generace určených pro recenze v tisku se v roce 2000 stal základem speciálního projektu se všeříkajícím názvem World Rally Transit. Tento automobil dostal přední i zadní spoiler z uhlíkových vláken, závodní interiér s ochranným rámem, karbonová anatomická závodní sedadla, vestavěný hasicí systém a palubní telemetrii Pi System 2.

S upraveným motorem Duratorq DI 2,4 l o výkonu 121 kW (164 k) a točivém momentu 410 Nm zvládl soutěžní Transit akceleraci 0-100 km/h za méně než osm sekund a vyvinul nejvyšší rychlost 210 km/h. Sadu modifikací doplňovalo přepracované výfukové potrubí, zesílené brzdy a snížený podvozek. O maximálně působivý vzhled se postaralo válečné zbarvení továrního týmu Ford Martini. I tento vůz dnes tvoří součást kolekce Ford Heritage.

Na věčné časy

Profesor Reyner Banham napsal v roce 1970 v časopise New Society tato slova: Uchovejte Transit pro budoucí generace! Opravdu – pokud antropologové a archeologové hodlají i nadále posuzovat civilizace podle zanechaných artefaktů, zasloužíme si být připomínáni skrze Ford Transit! Pět let po zahájení výroby už nebyla tato tvrzení ani trochu odvážná.

Čajový válečník

Transit se zúčastnil také války o Falklandy v roce 1982, byť v trochu jiné roli, než byste možná předpokládali. Když britské jednotky přistály v Port Stanley na Falklandských ostrovech, mezi prvními se vylodily dva civilní Transity v úpravě pojízdného stánku s občerstvením. Ne snad, že by mužstvo ihned vyžadovalo šálek čaje, to jen po mnoha týdnech v podpalubí řada vojenských vozidel odmítla nastartovat. Dodávky od Fordu ale dokázaly opustit loď bez nejmenších problémů.

Supervan II (1985).

Pohřben v závějích

V říjnu 1985 byl jistý Juan Garcia, občan španělské provincie Sevilla a hrdý majitel Transitu Combi, překvapen sněhovou bouří v 3000 metrů vysoko položeném horském průsmyku. Neměl jinou možnost než zanechat svůj automobil napospas živlům, ale on i jeho rodina se naštěstí dostali v pořádku domů. Čtyřkolový miláček byl ovšem následně pohřben pod pěti metry sněhu. Příští rok na jaře, po více než půlroce, se pro něj jeho vlastník vrátil. Překvapilo ho, že karoserie je pouze lehce poškozena. Ještě větší údiv následoval poté, když motor Transitu naskočil na první pokus! Bez jakýchkoli oprav s ním tedy seňor Garcia rovnou mohl odjet, což také učinil.

Ledové faux pas

Když v zimě 1985/86 přišel čas ukázat skupině vybraných motoristických novinářů tehdy ještě tajný nový model s dynamicky tvarovanou přídí, byla zkušební dráha pokryta ledem a PR tým Fordu váhal, zda je dobrý nápad pustit za těchto okolností novináře za volant prototypů. Reportéři však jezdili velmi opatrně. Byl to naopak jeden z vysoce postavených představitelů Fordu, kdo udělal hodiny a silně přitom poškodil vzácný prototyp. Automobilka z pochopitelných důvodů jeho jméno dodnes tají.

Pod šest litrů

Britský novinář na volné noze Simon Harvey vyrazil jedné deštivé noci v závěru roku 1994 na projížďku s krátkým Transitem, který vezl půltunový náklad. Na nechvalně proslulé londýnské radiále M25 dosáhl průměrné rychlosti 80,5 km při spotřebě menší než 6 l/100 km. Regulérnímu průběhu této zkoušky přihlížel Královský automobilový klub (RAC – Royal Automobile Club). Slušný výsledek, nemyslíte?

Retro

Komponenty Fordu Transit sloužily také malé britské firmě Asquith Motor Company k výrobě vozů ve stylu konce dvacátých a začátku třicátých let, a to jak malých autobusů, tak i dodávek. Stavěla je od roku 1981 v Braintree v hrabství Essex a původní exempláře dokonce nesly logo modrého oválu. Několik se jich objevilo po sametové revoluci i v Praze, kde vozily turisty. Společnost pak několikrát zkrachovala a změnila sídlo. Automobily této značky jednu dobu vznikaly dokonce ve španělské Barceloně a v polských Katowicích. Dnes firmička oficiálně sídlí v Londýně, ale její současná nabídka, byť stále retro, již nevyužívá podvozkových skupin Transitů, nýbrž italského Iveca Daily.

Aleš Sleeper Dragoun