Mercedes-Benz G4 pro wehrmacht a nacistickou elitu

Mercedes-Benz se u osobních vozidel věnoval pohonu 4 x 4 poprvé v roce 1907, pak 1926-1941 a po delší pauze až od roku 1979. Nejslavnější z původních „géček“ byl nacisty oblíbený typ G4. Nechyběl na řadě vojenských přehlídek a při dobývání nových území, ale v bahně Východní fronty beznadějně uvázl.

Po speciálu Dernberg 4 x 4 (1907) značka do stejné řeky vkročila až v roce 1926. Do armádního tendru tehdy poslala třínápravový model G1 (interní označení W 103).  Je určitým dějinným paradoxem, že jej tehdy porazil Horch 8, vyráběný ve stejné cvikovské továrně jako pozdější trabanty a zkonstruovaný Paulem Daimlerem. Tento talentovaný syn zakladatele stuttgartské značky z ní totiž odešel ve zlém.

Po určitém váhání Mercedes-Benz ve vývoji pokračoval. Pozapomenuté prototypy G3 a G3a (1928/1929) s prodlouženým rozvorem a lepší světlou výškou  zachovávaly původní schéma pohonu kol dvou zadních náprav. Na zpevněných, byť bahnitých cestách uspěly, ale do skutečného terénu se kvůli malému přechodovému úhlu odvážit nemohly.

V roce 1934 vstoupil do historie slavný šestikolý G4 (W 31). Německo se pod nacistickým vedením právě pustilo do čtyřletého plánu zbrojního rozvoje, otevřeně směřujícího k válce. Vznikal tedy jako velitelský vůz pro nejvyšší vojenské velitele a vrcholné představitele státu a strany NSDAP. Během následujících pěti let továrnu opustilo pouze 57 kusů, dodnes přežily jen tři víceméně autentické kusy.

Základ tvořil masivní žebřinový rám podvozku s tuhými nápravami (rozvor 3100+950 mm),  dvě zadní poháněné disponovaly samosvornými diferenciály. To v té době patřilo k výjimkám, stejně jako dvoukruhová brzdová soustava. Čtyřstupňové přímo řazené převodovce sekundovala redukce. Řidič se mohl spolehnout na pomoc podtlakového posilovače brzd. O důrazu kladeném na maximální provozní spolehlivost svědčí použití dvou elektrických a navíc ještě jednoho mechanického palivového čerpadla.

Pohon dostal na starost zážehový řadový osmiválec, z původního objemu 5018 cm3 převrtaný kvůli zhoršující se kvalitě paliv na 5401 cm3, aby bylo možné udržet výkon 74-81 kW při 3400/min. Mohutný automobil vnějších rozměrů 5360-5720 x 1870 x 1900 mm měl světlou výšku 233 mm a sedmnáctimetrový poloměr otáčení. To nevadilo na přehlídkách, ale překáželo v terénu.

V „gé-čtyřce“ se rád předváděl Adolf Hitler, používal ji především při svých triumfálních jízdách do území nově přičleněných k německé Říši. Stuttgartská G 4 tak vedla průvod obsazující v březnu 1938 Vídeň, v říjnu překonala bývalé československé hranice, zamířila do Chebu a západočeských lázní.

Jak wehrmacht postupoval na východ, došlo také na přestěhování Hitlerova hlavního stanu. V dnešním Polsku se třínápravový mercedes-benz neosvědčil, do hlubokého a lepkavého bahna ukrajinských černozemí si v něm netroufali. Zapadl totiž už v Polsku a „vůdce“ musel potupně čekat, až vojáci vyprostí jeho kolos s pohotovostní/celkovou hmotností 3700/4400 kg. Traduje se, že po této zkušenosti byl na milost vzat i malý, ale lehký a obratný KdF, armádní předchůdce „brouka“.

 

Zdeněk Vacek