Maserati Quattroporte – čtyři dveře popáté (1. část)

Italská značka Maserati je známá především svými závodními a sportovními vozy. Už více než 45 let však vyrábí také luxusní sedany, nazvané jednoduše Quattroporte, tedy česky čtyři dveře. Podívejme se, co předcházelo současné páté generaci.

Text: Karel Haas

Padesátá léta minulého století byla pro Maserati obdobím úspěchů na závodních tratích, které vyvrcholily získáním titulu mistra světa v letech 1954 (společně s Mercedesem) a 1957. Na legendárním modelu 250F tehdy jezdil a vítězil pětinásobný mistr světa Juan Manuel Fangio a s ním také získal svůj poslední titul. Poté se značka Maserati přeorientovala z výroby závodních automobilů na malosériovou výrobu automobilů Gran Turismo. Začala s luxusními kupé 3500 GT (1957), 5000 GT (1959) a Sebring (1961). Bohatý arabský princ Karim Aga Khan si tehdy objednal speciální vůz Maserati 5000 WP s karoserií, kterou navrhl Pietro Frua. Tento vůz se stal pro Maserati inspirací k vývoji luxusního čtyřdveřového sedanu Quattroporte.

Quattroporte poprvé (1963 – 1969)

V listopadu 1963 překvapila firma Maserati luxusním čtyřdveřovým modelem Quattroporte (foto) se stupňovitou zádí, jehož úhlednou karoserii navrhl Pietro Frua. Vůz s továrním označením Tipo 107 dostal pod kapotu vidlicový osmiválec se čtyřmi vačkovými hřídeli v hlavách válců a objemem 4136 cm3, dosahujícím maximální výkon 191 kW (260 k) při 5200/min. Přívod paliva do motoru zajišťovaly čtyři spádové dvojité karburátory Weber. Síla motoru se přenášela na zadní kola prostřednictvím pětistupňové plně synchronizované manuální převodovky ZF nebo třístupňové automatické převodovky. Udávala se maximální rychlost 230 km/h a průměrná spotřeba paliva 19 l/100 km.

Maserati Quattroporte první generace dostalo do vínku pohon zadních kol vidlicovým osmiválcem a pohodlnou karoserii, kterou navrhl Pietro Frua

Maserati Quattroporte první generace (AM107) mělo polosamonosnou karoserii spojenou s plošinovým rámem. Motor a závěsy předních kol byly zakotveny v prostorovém rámu z uzavřených profilů. Přední kola měla nezávislé zavěšení na příčných lichoběžnících a pérování vinutými pružinami. Zadní tuhá náprava byla zavěšena na podélných poloeliptických listových perech. Karoserie Frua s rozvorem 2750 mm a délkou rovných 5 metrů měla klidné, vyvážené tvary vpředu s typickou maskou chladiče ozdobenou trojzubcem. Obdélníkové jódové světlomety byly zasazeny v chromovaných rámečcích. Hladké boky vozu byly shora orámovány velkými okny dveří a dole chromovanou lištou. Luxusní charakter vozu podtrhovala klimatizace a interiér potažený kůží Conolly. Mezi známé majitele tohoto vozu patřili monacký kníže Rainier, herci Marcello Mastroianni a Anthony Quinn a údajně také Leonid Brežněv, milovník luxusních vozů.

Po třech letech výroby a 230 prodaných kusech začala firma Maserati vyrábět druhou sérii modelu Tipo 107, odlišující se od první dvojitými kruhovými světlomety. Od roku 1968 se do modelů Quattroporte montoval zvětšený motor V8 s objemem 4719 cm3. Jeho výkon stoupl na 220 kW (299 k). Do ukončení výroby v roce 1969 se vyrobilo dalších 500 vozů druhé série.

Quattroporte podruhé (1974 – 1978)

V období, kdy značku Maserati vlastnil francouzský Citroën (1968 – 1975) vznikla druhá generace Quattroporte (tovární označení AM 123), postavená na podvozku Citroënu SM. Premiéru slavila na turínském autosalonu v roce 1974. Tvary karoserie (foto), plné ostrých hran vytvořilo tentokrát studio Bertone, konkrétně Marcello Gandini. Maserati Quattroporte “zdědilo” od Citroënu SM přední pohon, hydropneumatické odpružení a světlomety natáčené do směru jízdy.

Na druhé generaci Quattroporte se podepsala spolupráce s francouzským Citroënem. Podvozek si vypůjčilo od Citroënu SM, včetně pohonu předních kol vidlicovým šestiválcem a hydropneumatickým odpružením. Karoserii navrhl Bertone.

Druhé Quattroporte přišlo bohužel v nevhodné době, krátce po vypuknutí první ropné krize. Přes nesporné kvality a luxusní vybavení si vůz našel jen několik zájemců. Přispěl k tomu také poměrně málo výkonný třílitrový motor V6 s výkonem 190 koní (stejný motor používalo také Maserati Merak a Citroën SM). Celkem bylo do roku 1978 vyrobeno jen 13 vozů Quattroporte druhé generace, většinou na individuální objednávku.

Quattroporte potřetí (1976 – 1990)

V roce 1975 se stal vlastníkem Maserati Argentinec Alejandro de Tomaso a už v následujícím roce představil Maserati Quattroporte třetí generace (Tipo AM 330). Tentokrát šlo opět o vůz s klasickým uspořádáním pohonu s motorem V8 vpředu a náhonem na zadní kola. Mělo se stát italskou konkurencí německého luxusního vozu Mercedes-Benz 450SEL 6.9.

Návrhem karoserie (foto) byl tentokrát pověřen Giorgetto Giugiaro, jehož ItalDesign představil už na jaře 1976 dvě studie na platformě Maserati (konkrétně kupé Kyalami), nazvané Medici I a Medici II. Z nich Giugiaro vyšel při návrhu karoserie nového Quattroporte. Reprezentativně vyhlížející sedan se stupňovitou zádí měl klidné, vyvážené tvary ozvláštněné několika prolisy na bocích a na kapotě. Vpředu měl vůz dvojité obdélníkové světlomety a vzadu velká hranatá koncová světla. Zavazadlový prostor měl slušný objem 0,6 m3.

Maserati Quattroporte třetí generace mělo vskutku reprezentativní vzhled a mezi jeho uživatele patřil i italský prezident

Při svém debutu dostal vůz název 4porte, ale po třech letech se vrátil k původnímu jménu Quattroporte. Návrat pod kapotu slavil také vidlicový osmiválec 4,2 l s výkonem 187 kW (254 k), brzy doplněný silnějším s objemem 4930 cm3 výkonem 207 kW (281 k) a nejvyšším točivým momentem 392 N.m. Třístupňovou automatickou převodovku Borg–Warner brzy vystřídal automat Chrysler Torqueflite. Menší motor se přestal dodávat v roce 1981. Poslední čtyři roky se Maserati Quattroporte vyrábělo jen na objednávku v superluxusní verzi Royale (foto), s motorem, jehož výkon se zvýšil na 220 kW. Celkově bylo vyrobeno přes 2100 vozů Quattroporte třetí generace, včetně 55 kusů modelu Royale.

Výroba třetí generace Quattroporte byla zakončena 55kusovou sérií Royale s luxusní výbavou a motorem V8 s výkonem 220 kW

O skutečně reprezentativním charakteru vozu svědčí kromě rozměrů (4910 x 1890 x 1385 mm, rozvor 2800 mm) a bohatě vybaveného interiéru také skutečnost, že jej jako služební vozidlo (pochopitelně opancéřované) využíval tehdejší italský prezident Sandro Pertini.

Po několikaleté odmlce pokračovala výroba velkých Maserati čtvrtou a pátou generací. O nich si povíme v druhé části tohoto příspěvku v neděli 6. prosince.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Zdeněk Vacek