Alfa Romeo Tipo 33 – závodní elegán

V letech 1967 až 1977 jezdil tovární tým Alfy Romeo se závodními prototypy Tipo 33. Tyto vozy se účastnily mistrovství světa sportovních vozů, závodů Interserie a za oceánem série CanAm. Od těchto závodních speciálů byla odvozena cestovní verze nazvaná Alfa Romeo 33 Stradale.

Alfa Romeo začala s vývojem typu 33 na začátku šedesátých let. První prototyp byl v roce 1965 předán do firmy Autodelta (založené v roce 1963 jako závodní oddělení Alfy Romeo), kde na něm byla provedena řada finálních úprav. Původní řadový čtyřválec Alfa Romeo TZ2 byl brzy nahrazen dvoulitrovým vidlicovým osmiválcem s výkonem 270 koní (201kW), který navrhli Orazio Satta a Giuseppe Busso. Závodní prototyp s motorem uprostřed debutoval 12. března 1967 v závodu do vrchu v belgickém Fléronu. Teodoro Zeccoli s ním hned při prvním startu dokázal zvítězit. Této první verzi se říkalo Periscopica, podle charakteristického vzduchového vstupu, připomínajícího periskop (foto). Dvoumístná otevřená karoserie s panoramatickým předním sklem byla posazena na rámu se dvěma podélnými trubkami, spojenými vzadu třetí příčnou trubkou.

K charakteristickým rysům Alfy Romeo Tipo 33 patří panoramatické přední sklo s jedním stěračem a světlomety ukryté pod průhlednými plasty.

Stále je co zlepšovat

První provedení vozu T33 mělo časté poruchy a v seriálu mistrovství světa sportovních vozů bylo jeho nejlepším umístěním páté místo v závodu na 1000 km na okruhu Nürburgring, kde se za volantem střídali Teodoro Zeccoli a Roberto Bussinello. Autodelta proto v roce 1968 vyvinula další verzi nazvanou Tipo 33/2 (foto). Křest ohněm prodělala na 24hodinovém závodu v americké Daytoně. Celkově zvítězil naprosto přesvědčivě Porsche 907, ale Alfa Romeo 33/2 s jezdci Udo Schützem a Nino Vaccarellim vyhrála třídu do 2 litrů. Na počest tohoto úspěchu dostala přezdívku Daytona. Vítězství ve třídě zopakovala na slavném italském závodu Targa Florio, kde navíc získali jezdci Nanni Galli a Ignazio Giunti druhé místo v celkové klasifikaci a týmoví kolegové Lucien Bianchi a Mario Casoni byli třetí. Spider 33/2 Targa Florio dostal jméno právě podle tohoto slavného sicilského závodu.

Závodní Alfa Romeo Tipo 33/2 vyhrála svoji třídu v 24hodinovém závodu v americké Daytoně. Na počest tohoto úspěchu dostala přezdívku Daytona.

Galli and Giunti pak vyhráli svoji třídu na 1000 km Nürburgringu. Tam poprvé dokončila závod verze s motorem 2,5 litru (výkon 232 kW/315 k) a s Schützem a Bianchim za volantem získala čtvrté místo ve třídě do 3 litrů. Alfa Romeo měla ale těžkou pozici proti vozům Porsche, které používaly větší objemy motorů. Přesto v ročníku 1968 vyhrála ještě třídu na okruzích Monza, Targa Florio a Nürburgring a v šampionátu výrobců získala třetí místo.

Pro 24hodinové závody v Le Mans byla závodní kupé řady 33 speciálně upravená. Pro jízdu vysokou rychlostí (maximální rychlost dosahovala 300 km/h) byla prodloužena záď vozu (foto) a ke zvýšení stability dostal vůz vzadu stabilizační křidélka. Tyto úpravy se osvědčily hlavně na dlouhém rovném úseku Hunaudieres. V ročníku 1968 skončily Alfy celkově na čtvrtém až šestém místě a ve své třídě dominovaly. Zvyk nazývat závodní vozy podle okruhů, na kterých slavily úspěchy se týkal i spideru Mugello, který byl nástupcem verze Periscopica a měl aerodynamicky optimalizovanou karoserii s panoramatickým předním sklem a zadními přítlačnými ploškami.

Pro 24hodinové závody byla závodní kupé řady 33 speciálně upravena prodloužením zádi a přidáním stabilizačních křidélek. Takto upraveným vozům se říkalo Coda Lungo.

Civilní verze a koncepty

Na základě závodní Alfy Romeo Tipo 33 vznikla vzácná civilní verze, určená pro běžný silniční provoz, nazvaná příznačně Stradale (foto). Krásné dvoudveřové kupé navrhl Franco Scaglione a stavělo se v karosárně Marazzi. Veřejnosti se poprvé ukázalo na Turínském autosalonu v listopadu 1967. Kupé dlouhé 397 cm a vysoké necelý metr mělo nízkou příď s dvojicí světlometů pod průhlednými kryty, rozměrné panoramatické čelní sklo s jediným stěračem a jako jedno z prvních i křídlové (motýlí) dveře. Typickým znakem byla boční okna protažená až hluboko do střechy. Pod rozměrným zadním oknem „vykukoval“ dvoulitrový vidlicový osmiválec se vstřikováním paliva Spica, čtyřmi zapalovacími cívkami a dvěma svíčkami na válec. Výkon motoru (184 kW/250 k) přenášela na zadní kola šestistupňová převodovka Colotti. Díky nízké hmotnosti kolem 700 kg dosahoval vůz rychlosti až 280 km/h a z nuly na sto zrychloval jen o málo déle než šest sekund. Do roku 1971 vzniklo údajně jen 14 těchto krasavců a jejich vzácnost potvrzovala i cena. V roce 1968 stálo Stradale tehdy astronomických 17 tisíc dolarů.

Kupé Alfa Romeo 33 Stradale mělo dopředu vyklápěné křídlové dveře a boční okna protažená hluboko do střechy.

Podvozek Alfy Romeo 33 využilo několik věhlasných italškých karosářů ke stavbě koncepčních studií. Bertone koncipoval svoje Carabo (1968) stejně jako Tipo 33 s „motýlími“ dveřmi a odklápěnou zadní částí. Giugiarova (Ital Design) Iguana (1969) využívala podvozkové díly Alfy Romeo 33/2 a nebyla tak výstřední jako Carabo. Zajímavým stylistickým prvkem bylo přítlačné křídlo zakomponované mezi zadními blatníky. Pininfarina dostal od Alfy Romeo dva podvozky typu 33 Stradale a postavil na nich otevřený P/33 Roadster (foto) s ochranným obloukem ve tvaru přítlačné plochy a nahoru výklopnými dveřmi a elegantní kupé, které sdílelo design s konceptem Ferrari 250 P5. Mělo zajímavě tvarované přední blatníky se zakrytými světlomety a velké nasávací otvory na bocích.

Na turínském autosalonu v roce 1968 představil Pininfarina koncept P33 Roadster, postavený na podvozku Alfy Romeo 33 Stradale.

Nástup třílitrů

Obsahový handicap se Alfa Romeo pokusila vyřešit v roce 1969 a přišla s další verzí typu 33 s pořadovým číslem 3, což znamenalo, že tentokrát byl vybaven třílitrovým motorem V8 s výkonem 298kW (400 k). Alfa Romeo Tipo 33/3 (foto) se tak dostalo do stejné třídy s vozy Porsche 908 a Ferrari 312P. Podvozek měl nyní skořepinovou (monokokovou) konstrukci.

Alfa Romeo Tipo 33 – závodní elegán

Premiérovým závodem byla dvanáctihodinovka v Sebringu. Pro novou Alfu Romeo 33/3 však nebyl Sebring šťastným závodem. Při tréninku Bianchi havaroval a tragicky zahynul. Pak sice Alfa vyhrála několik menších závodů, ale to stačilo jen na třetí místo v šampionátu 1969. Dalšímu ročníku mistrovství světa sportovních vozů dominovaly větší pětilitrové vozy Porsche 917 a Ferrari 512. Přesto Toine Hezemans a Masten Gregory dokázali získat celkově třetí místo v Sebringu a Andrea De Adamich s Henri Pescarolem vyhráli svoji třídu v Zeltwegu a celkově byli druzí. Kromě toho si Alfa T33/3 „zahrála“ ve slavném filmu Le Mans se Stevem McQueenem v hlavní roli.

Toužebně očekávané úspěchy přišly až v roce 1971. Rolf Stommelen a Nanni Galli vyhráli svoji třídu na 1000 km Buenos Aires (Alfě patřilo i druhé místo) a De Adamich s Pescarolem dokonce vyhráli 1000 km Brands Hatch, kde poprvé prolomily neporazitelnost Porsche 917. Následovala vítězství ve třídě na Monze, ve Spa a na Targa Florio, kde vyhrál Vaccarella s Hezemansem, stejně jako v Zeltwegu. Celý seriál mistrovství světa 1971 zakončila Alfa Romeo na druhém místě.

Alfa Romeo se rovněž aktivně účastnila americké série CanAm (Canadian-American Challenge Cup), která se jezdila v letech 1966 až 1974. Ročníku 1972 se zúčastnila stáj Otto Zippera se čtyřlitrovou verzí T33/4 se Scooterem Patrickem za volantem. Autodelta jezdila CanAm se spiderem T33/4. Tipo 33/4 se také zúčastnilo australské série Tasman Cup, jezdcem byl Graham Lawrence. Vůz s odlišně tvarovanou karoserií dostal přezdívku „Tasman Coupe“. Dlouhá, téměř vodorovná záď byla zakončena mohutným spoilerem se dvěma svislými plochami.

Změna motoru – plochý dvanáctiválec

Autodelta vyvinula v roce 1971 nový trubkový prostorový rám pro závodní vozy Alfa Romeo a použila jej poprvé u spideru 33 TT3. TT byla zkratka Tellaio Tubolare, což znamená trubkový podvozek. Jeho hliníková karoserie byla dlouhá 3700 mm při rozvoru 2240 mm. V roce 1973 postavila Alfa Romeo pod vedením Carla Chitiho závodní model Tipo 33 TT12 (foto) s prostorovým rámem a úplně novým plochým dvanáctiválcem. Třílitrový motor dával při 11 000 otáčkách za minutu 368 kW (500 k). Karoserie dostala výrazné zadní ploutve spojené přítlačnou plochou a vrátila se k mohutnému krytu sacího otvoru. Zatímco sezona 1973 byla víceméně zkušební, do dalšího ročníku se Alfa Romeo pustila naplno. Vyhrála 1000 km na Monze a celkově získala v šampionátu druhé místo. Na vítězství si Alfa Romeo musela počkat až na další sezonu, kdy z osmi závodů vyhrála sedm. Za volantem se objevila řada známých jezdců, například Jacques Laffite, Derek Bell, Jochen Mass, Arturo Merzario a další.

Závodní Alfu Romeo Tipo 33 TT12 poháněl plochý dvanáctiválec s výkonem 500 koní. Jeho karoserie měla výrazné zadní ploutve, spojené přítlačnou plochou.

Nástupcem typu 33 TT12 se v roce 1976 stal model 33 SC12, poslední vývojový stupeň závodní řady 33. Zkratka SC znamenala Scatolato, tedy příhradový rám podvozku. Plochý třílitrový dvanáctiválec měl proti předchůdci o 20 koní navíc. Tento vůz pomohl Alfě Romeo znovu zvítězit v mistrovství světa sportovních vozů v ročníku 1977. Jezdci jako Arturo Merzario, Jean-Pierre Jarier a Vittorio Brambilla vyhráli všechny závody. Na okruhu v Salzburgu se testoval přeplňovaný motor SC12 s objemem 2134 cm3, který dával výkon 471 kW (640 k). Tento motor V12 měl pro každou řadu válců vlastní turbodmychadlo a v následujících letech jej používaly vozy formule 1 Brabham-Alfa BT 45, BT46 a Alfa Romeo 177.

Po vítězství v prvních dvou ročnících formule 1 (1950 a 1951) se Alfa Romeo na dlouhou dobu stáhla z účasti na vrcholných sportovních podnicích a teprve Tipo 33 znamenalo návrat na závodní okruhy. Tyto nesporně kvalitní závodní vozy měly trochu smůlu, že jejich tehdejší soupeři, vozy Porsche a Ferrari, byly většinou ještě o něco lepší. Pro úplnost dodejme, že v roce 1983 začala Alfa Romeo vyrábět cestovní vozy Alfa 33, které však se závodními Tipo 33 neměly nic společného.

Popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Karel Haas