Mercedes-Benz 260 D W138 (1935-1940): Dieselový průkopník

Dnes si nedokážeme představit osobní automobily bez vznětového motoru. Před 75 lety se objevil první z nich: Mercedes-Benz 260 D.

Vůz s továrním kódem W138 se stal prvním skutečně sériově vyráběným osobním automobilem se vznětovým motorem na světě. Byl představen v únoru 1936 na mezinárodní výstavě v Berlíně. Tehdejší Daimler-Benz AG načasoval premiéru skvěle: automobil v moderním pojetí slavil půlstoletí existence. Carl Benz si svůj benzinový tricykl nechal patentovat 29. ledna 1886 a jak známo, německý výrobce se na tuto událost rád odkazuje i dnes.

Motor z náklaďáku

Oficiální premiéře předcházel pochopitelně vývoj. Značně se experimentovalo s různými naftovými agregáty v několika osobních typech, až v listopadu 1934 padlo konečné rozhodnutí. Inženýři zvolili upravenou verzi řadového šestiválce, který původně poháněl užitková vozidla. Výsledkem úprav byla čtyřválcová jednotka s vrtáním 90 a zdvihem 100 mm. Dostala označení OM 138 a měla objem 2,6 l, odtud pocházelo označení 260, které tehdy ve Stuttgartu ještě striktně dodržovali. Z původního motoru bylo převzato zapalování směsi, spalovací proces probíhal v předkomůrce. Ostatní hlavní technická řešení také zůstala shodná, a to včetně ventilů a klikového hřídele uloženého v pěti hlavních ložiskách.

Diesel dokázal vyvinout 33 kW (45 k)/3200 min-1. Čtyřpístové vstřikovací čerpadlo Bosch pracovalo spolehlivě až do 3000 min-1 a zajišťovalo rychlé dodávky paliva. Jako konstrukční základ automobilu posloužilo prodloužené šasi benzinového modelu 200. Moderní turbodiesely jsou známé svou střídmostí a dlouhým dojezdem na jedno natankování. Pro srovnání: palivová nádrž Mercedesu 260 D vystačila asi na 400 km.

17 feniků za litr

Vskutku revoluční vůz se začal sériově vyrábět již na konci roku 1935, tedy ještě před oficiální premiérou. Oproti svým zážehovým kolegům měl řadu výhod, například nízké nároky na palivo. Průměrně totiž spotřeboval 9,5 l nafty na 100 km, zatímco dvoulitr si nerozpakoval na stejnou vzdálenost vzít 13 litrů benzinu. Držitelé licence pro dopravu osob si mohli v té době litr nafty koupit za 17 feniků, což byla méně než polovina ve srovnání s tradičnější pohonnou látkou. Není tedy divu, že taxikáři si tento model velmi oblíbili. Výrobce jim navíc hned na začátku prodeje nabídl šestimístnou limuzínu Pullman, která byla pro ně jako stvořená.

V září 1936 se objevily nové karosářské verze: čtyř- až pětimístný sedan a kabriolet B, který pojal stejné množství pasažérů. Daimler-Benz se rozhodl vyjít vstříc soukromým zákazníkům, úsporný vůz totiž zaujal nejen taxikáře.

Postupné cizelování

Sezona 1937 byla svědkem výraznější modernizace. Vylepšená verze měla novou masku. Zmenšily se světlomety, které byly namontovány na blatnících a nikoli na chromované liště před chladičem. Velké limuzíny Pullman dostaly prostornější karoserie, které jejím majitelům dodávaly větší dávku prestiže. Daleko důležitější ale bylo rozšíření rozchodu kol. Vpředu se zvětšil ze 1340 na 1370 mm, vzadu ze 1380 na 1390 mm, Nádrž na drahocennou naftu narostla z původních 38 na rovných 50 l a odstěhovala se z motorového prostoru do zadní části vozidla. Akční rádius se tím zvýšil na minimálně 500 km. Tato modifikace zákazníky vskutku potěšila, neboť síť čerpacích stanic byla ve druhé polovině třicátých let minulého století ještě velmi řídká.
Další úpravy přišly na začátku roku 1938. Třístupňová převodovka s rychloběhem byla nahrazena plně synchronizovaným čtyřstupňovým ústrojím, přičemž čtyřka fungovala jako přímý záběr. Dieselový 260 D dostal v rámci standardizace stejně jako benzinový 230 širší kola a pneumatiky. Novinkou u obou byly také dvojčinné hydraulické tlumiče na zadní nápravě. Lepší startování studeného motoru zajišťovaly elektricky vyhřívané žhavicí svíčky. Tehdy se na všech variantách série W138 objevily také nové nárazníky.

Necelé dva tisíce

V letech 1935-1940 vzniklo celkem 1.967 kusů, poté dostala logicky přednost válečná výroba. Z dnešního pohledu se jedná o zanedbatelný počet, před sedmi desetiletími ale panovala trochu jiná měřítka. Velmi populární taxíky už tehdy prokázaly velmi dobrou životnost, hodně jich jezdilo ještě na začátku padesátých let. Stejný agregát poháněl také dodávky řady L 1100/L 1500, které se vyráběly ve Stuttgartu a Mannheimu.

Vývoj vznětových motorů Mercedes-Benz pro osobní vozy pokračoval i dále. Už v roce 1949 se objevil typ 170 D série W136. Klasický vůz předválečné konstrukce poháněl vznětový čtyřválec OM 636 objemu 1,7 litru. Důležitým milníkem byl pětiválec 240 D 3,0 v řadě W115, který měl premiéru v roce 1974. Před čtrnácti lety pak došlo na moderní vstřikování systému common-rail, které ve stejné době představil i italský Fiat.

A co ostatní?

Ani Mercedes-Benz ale nebyl na počátku vývoje vznětových pohonných jednotek sám. Německý Stoewer se v roce 1927 dostal alespoň k prototypu. Francouzský Citroën vybavil o šest let později svou Rosalii agregátem Angličana Harryho Ricarda. Sériová výroba se ale nerozběhla. Experimentům se věnoval také Peugeot. Již na začátku dvacátých let jezdily pokusné vozy typů 153 a 156 s dvoudobým naftovým dvouválcem z pera inženýra Tartraise. Typ 402 s dieselem 2,3 l vznikl před druhou světovou válkou pouze ve dvanácti exemplářích. Trochu dále to dotáhl německý Hanomag, který představil svůj Rekord ve stejné době jako Mercedes-Benz typ 260 D a později jej nabídl zákazníkům.

Aleš Sleeper Dragoun