Jaguar E-Type – svěží padesátník

Zakladatel firmy Jaguar sir William Lyons se modelem E-Type trefil do černého. Na ženevském autosalonu v březnu 1961 představil automobil, který se stal etalonem sportovního vozu. Moderně pojatý automobil s osobitou aerodynamickou karoserií a vynikajícím motorem se přitom prodával za mnohem nižší cenu než srovnatelné vozy Aston Martin nebo Ferrari.

Vývoj Jaguaru E začal již v roce 1958 stavbou závodního prototypu E1A s nezávislým zavěšením zadních kol a motorem XK o objemu 2,4 litru. Vycházel ze samonosného podvozku a hliníkové karoserie typu D. Po ukončení testovacího programu byl vůz sešrotován. Následoval prototyp E2A, se kterým startoval Briggs Cunningham v Le Mans 1960 a v USA. Zkoušely se různé motory, například motor z typu D s obsahem sníženým na 3 litry. Přední část karoserie se již dosti podobala připravovanému modelu E, vzadu připomínal kryt za řidičem závodní D-Type.

Skvělý design, nezávislé zavěšení kol a motor XK

Na tvarech Jaguaru E se nejvíce podílel specialista v oboru aerodynamiky Malcolm Sayer, který předtím pracoval jako letecký konstruktér. Od začátku se vůz nabízel s otevřenou dvoumístnou karoserií s plátěnou střechou (Angličané používali název Open Two Seater nebo Drop Head Coupe) a jako dvoumístné kupé (Fixed Head Coupe). K roadsteru (foto) bylo možné zakoupit odnímatelnou pevnou střechu (hardtop). Štíhlý, doutníkový tvar karoserie s dlouhou přídí sahající až do poloviny délky vozu je patrný hlavně při pohledu zboku. Celá přední část byla výklopná dopředu a usnadňovala tak přístup k motoru. Při pohledu zepředu se vybaví podoba hladového žraloka s otevřenou tlamou. Proudnicový prolis na kapotě dával tušit, že i pod kapotou se skrývá nejedno překvapení.

Elegantní roadster se stejně jako kupé dodával s drátovými koly v chromovaném provedení, ve stříbrné barvě či barvě vozu.

První Jaguary typu E (zpětně označované jako série 1) používaly tříkarburátorový řadový šestiválcový motor o objemu 3781 cm3 z typu XK150. Spolehlivý motor XK s dvěma vačkovými hřídeli v hlavě dosahoval výkonu 195 kW (265 k) při 5500 min-1 a Jaguárům dovolil maximální rychlost až 230 km/h. Další silnou stránkou Jaguaru E-Type byl vynikající podvozek, na kterém se výraznou měrou podílel Bob Knight. O skvělé jízdní vlastnosti se zasloužilo především nezávislé zavěšení všech kol a odpružení předních kol zkrutnými tyčemi a zadních kol vinutými pružinami. K bezpečné jízdě přispívaly také kotoučové brzdy na všech kolech.

Jaguar E-Type 3.8 je považován za nejčistší „éčko“ a navzdory několika nedostatkům (například nepohodlným sedadlům, zastaralé převodovce Moss a přístrojové desce s lesklým hliníkovým povrchem) je sběrateli velmi ceněný. Je dokonce vystaven v Muzeu moderního umění v New Yorku jako ukázka dokonalého tvarového řešení sportovního automobilu. Vůz darovala muzeu v roce 1966 firma Jaguar Cars. Tvary Jaguaru E-Type byly natolik úspěšné, že známí designéři necítili potřebu je nějak vylepšovat. Přesto vzniklo na podvozkových dílech Jaguaru E několik koncepčních studií, pod které se například podepsali Nuccio Bertone (kupé Pirana z roku 1967), Giovanni Michelotti, Pietro Frua nebo Raymond Loewy.

Lehká váha

Jaguary E-Type se v rukách soukromých jezdců a s podporou firmy staly na krátkých závodních tratích důstojným soupeřem tehdy úspěšných vozů Ferrari 250 GT. Když však v roce 1962 Ferrari nasadil vozy 250 GTO, neměly jaguary šanci. Ve snaze konkurovat těmto vozům postavil Jaguar v roce 1963 několik kusů odlehčených závodních speciálů nazvaných Lightweight Coupé (foto). Vozy měly hliníkové karoserie, bloky motorů z lehkých slitin, pneumatiky Dunlop, brzdy Girling, pětistupňovou převodovku ZF, atd.

Ve snaze konkurovat vozům Ferrari 250 GTO postavil Jaguar v roce 1963 několik kusů odlehčených závodních speciálů, nazvaných Lightweight Coupé.

Dvojice Briggs Cunningham a Bob Grossmann s jedním z těchto vozů obsadila deváté místo v Le Mans. V roce 1964 postavil Jaguar další nízkohmotnostní speciál pro německé jezdce Lindnera a Nockera. S motorem 3,8 litru o výkonu 253 kW (344 k) dosahoval maximální rychlosti 270 km/h. Celkem Jaguar postavil 12 těchto lehkých speciálů pro soukromé jezdce.

Motor 4.2 a kupé 2+2
Od října 1964 byl k mání Jaguar E-Type první série s větším šestiválcem o objemu zvýšeném na 4235 cm3 (vrtání se zvětšilo na 92 mm, zdvih zůstal stejný – 106 mm). Motor měl sice stejný výkon jako předchůdce, ale vyšší točivý moment. Nová byla i plně synchronizovaná převodovka, sedadla byla lépe ergonomicky řešená a přístrojová deska dostala černý povrch. K roadsteru a dvoumístnému kupé přibylo v roce 1966 kupé 2+2, které bylo o 229 mm delší a mělo o 8 mm vyšší střechu. Prodloužily se také dveře a boční okna dostala chromované rámečky.

Začátkem roku 1968 provedl Jaguar u typu E změny související se zavedením nových emisních a bezpečnostních předpisů v USA. Nejviditelnější změnou bylo opuštění průhledných krytů předních světlometů a náhrada páčkových přepínačů na přístrojové desce kolébkovými. Nepříliš vítanou změnou byl přechod od trojice karburátorů SU na dva Strombergy (u vozů exportovaných do USA, kde se prodávaly pod názvem XKE). Vozy E-Type 4.2 s těmito změnami se nyní označují jako “jednoapůltá” série.

Druhá série

Jaguar E-Type 4.2 druhé série se začal vyrábět v roce 1968 ve všech třech verzích – roadster (foto), dvoumístné kupé a kupé 2+2. Tentokrát již došlo i na změnu vnějšího vzhledu. Vozy dostaly větší přední a zadní koncová světla přemístěná pod zvětšené nárazníky. Narostla také velikost otvoru v přední masce. Zlepšilo se tím chlazení motoru a umožnila se montáž klimatizace. Přední světla bez plastových krytů se posunula o 5 cm dopředu a jejich chromované rámečky byly v horní části rozšířené. Za příplatek se u všech modelů dodával posilovač řízení. U kupé 2+2 došlo i k menší úpravě předního skla za účelem zlepšení vzhledu. Motory směřující do USA byly upraveny tak, aby vyhověly tamním přísným emisním předpisům. Maximální rychlost se tím snížila na 210 km/h.

Jaguar E-Type 4.2 druhé série se začal vyrábět v roce 1968. Zvětšené směrovky se přemístily pod nárazník, zvětšil se také vzduchový otvor.

Třetí série s dvanáctiválcem

Pokles výkonů řadového šestiválce 4,2 litru v důsledku plnění amerických emisních předpisů vedl v roce 1971 k uvedení zcela nového vidlicového dvanáctiválcového motoru s objemem válců 5343 cm3 a výkonem 202 kW (276 k). Motor měl dva vačkové hřídele (po jednom v každé hlavě) a čtyři karburátory Stromberg. Vznikla tak poslední, třetí vývojová řada Jaguaru E-Type. Došlo také ke zvětšení rozchodu kol a z toho vyplývající změně tvarování blatníků. Oproti vozům první série (délka 4450 mm, šířka 1660 mm, výška 1220 mm u kupé, roadster byl vysoký 1180 mm) narostly rozměry série 3 ve všech směrech (délka 468,3 cm, šířka 168 cm, výška 130,5 cm u kupé, roadster byl vysoký 122,5 cm). Pohotovostní hmotnost kupé vzrostla z 1270 kg na 1480 kg. Nejmarkantnější vizuální změnou nového Jaguaru se stala charakteristická mřížka chladiče (foto).

Třetí série Jaguaru E-Type se v roce 1971 představila s vidlicovým dvanáctiválcem a pozměněnou maskou chladiče.

E-Type 5.3 série 3 se nabízel ve dvou verzích, jako dvoumístný roadster a kupé 2+2. Dvoumístné kupé se přestalo vyrábět a roadster používal delší podvozek kupé 2+2 (rozvor 2670 mm). Na přání bylo možno získat automatickou převodovku a posilovač řízení se stal standardním vybavením. Dřevěný volant byl nahrazen koženým. Jaguar E třetí série se tak v každém ohledu zařadil do třídy vozů Gran Turismo. O tom, co skrývá pod kapotou se mohli kolemjdoucí obdivovatelé dozvědět z výrazného označení na víku zavazadlového prostoru.

Nástupci

Koncem roku 1974 výroba Jaguaru E skončila. Částečně k tomu přispěla ropná krize v roce 1973, která způsobila snížení poptávky po výkonných sportovních automobilech s vyšší spotřebou. Celkově opustilo továrnu v Coventry přes 56 tisíc vozů s šestiválcovými motory (ty se vyráběly do roku 1973) a 15 300 vozů s motory V12. Celkem vzniklo přesně 72 529 těchto nádherných automobilů, které jsou dodnes chloubou svých majitelů.

Jaguar E-Type nahradil v roce 1975 Jaguar XJ-S (později značený XJS), který byl rychlejší a luxusnější. Přestože se na designu opět podílel Malcolm Sayer, chyběla mu krása a sportovní švih předchůdce. Tím pravým nástupcem Jaguaru E se svými tvary a výkony stal možná až model XK8 z roku 1996. Kupé i otevřenou verzi (oba 2+2) pohání čtyřlitrový motor V8. Existuje i verze s přeplňovaným motorem XKR. V roce 1998 předvedl Jaguar koncepční studii dvoumístného roadsteru podle designu Geoffa Lawsona XK180, postavenou na zkráceném podvozku modelu XK8. V lednu 2000 se Jaguar pochlubil konceptem, který měl navázat na legendu E-Type i názvem. Jmenoval se F-Type a dosti připomínal studii XK180. Vůz byl velmi dobře přijat veřejností i tiskem a Jaguar oznámil, že se bude vyrábět sériově. Později však své rozhodnutí změnil a vůz zůstal jen prototypem.

Jaguar E-Type je dodnes považován za jeden z nejkrásnějších automobilů historie (uznal to i sám Enzo Ferrari) a právem byl zařazen mezi stovku nejvýznamnějších konstrukcí automobilů minulého století. Letošní oslavy padesátin “éčka” zahájili 8. února v Londýně legendární testovací jezdec Norman Dewis (letos bude mít 91 let) a John Surtees (mistr světa na dvou i čtyřech kolech) slavnostní jízdou v Jaguaru E-Type ročníku 1961. Tento nedávno restaurovaný vůz zapůjčila firma Classic Motor Cars z Bridgnorthu (Shropshire).

Podrobné popisky k obrázkům naleznete ve fotogalerii:

Karel Haas