Malá vozítka z padesátých let (1. část)

Malá, levná vozítka pomohla motorizovat válkou zchudlou Evropu, ale jejich role netrvala dlouho. Nejvíc jich vzniklo v Německu.

Druhá světová válka dala Evropě co proto a obnovení výroby osobních automobilů naráželo na řadu překážek. Poničené továrny, nedostatek surovin a pohonných hmot, to všechno způsobilo, že až do roku 1950 převažovaly na automobilovém trhu evropských zemí ojetiny z třicátých let. V nejvíce válkou zdevastovaném Německu sice velké automobilky postupně obnovily výrobu, na jejich vozy ale finančně dosáhl málokdo. Je proto logické, že se hledalo nouzové řešení v podobě úsporných malých vozidel, poskytujících proti motocyklu lepší ochranu cestujících před nepříznivým počasím a větší pohodlí.

Tato malá laciná vozítka, u nás se jim říkalo lidová, vznikala v různých zemích, nejvíce se jich ale vyrábělo v západní části Německa, ze kterého se v květnu 1949 stala Spolková republika Německo. Říkalo se jim všelijak, např. rollermobil, kabinenroller nebo kleinwagen a v anglicky mluvících zemích microcar nebo bubble car. Podívejme se na nejznámější německá vozítka z padesátých let v abecedním pořadí.

BMW Isetta (1955 – 1962)

Luxusní a sportovní automobily s velkými motory ani velkoobjemové motocykly nepřinášely bavorské značce BMW na začátku padesátých let potřebné finanční prostředky. Na vlastní vývoj nebylo dost peněz a tak se BMW rozhodla pro licenci od italské firmy Iso, vyrábějící kromě chladniček, skútrů a motocyklů také malá kapkovitě tvarovaná vozítka Isetta. Původně měla Isetta vzadu jen jedno kolo, ale kvůli větší stabilitě bylo později přidáno čtvrté. Obě poháněná zadní kola byla blíž u sebe.

Automobilka BMW koupila nejen licenci, ale i výrobní zařízení. Původní dvoutaktní dvoupístový jednoválec nahradila vlastním čtyřtaktním vzduchem chlazeným jednoválcem z motocyklu R25 s objemem 247 cm3 a výkonem 12 koní. Dvoumístná Isetta (foto) měla celou přední stěnu odklápěnou doprava včetně volantu a tudíž se do vozíku celkem pohodlně nastupovalo. První kusy měly pevná dvoudílná boční okna a klenuté zadní okno, od roku 1956 se (zpočátku jen na export) dodávaly isetty s jednodílným bočním oknem s posuvným sklem. Zároveň se začal dodávat silnější motor (298 cm3/13 k). Maličkých isett vyrobilo BMW do roku 1962 přes 161 tisíc, takže byly ve své době nejúspěšnějšími malými vozítky.

Od roku 1956 měly isetty jednodílné boční okno s posuvným sklem. Silnější motor měl objem 298 cm<sup>3</sup> a výkon 13 koní.

BMW 600 (1957 – 1959)

Současně s isettou vyráběla automobilka BMW i zvětšenou čtyřmístnou verzi BMW 600 (foto), dlouhou 2900 mm. Na přední sedala se opět nastupovalo po odklopení celé přídě (totožné s isettou), zadní sedadla byla přístupná dvířky na pravém boku. Zadní kola už měla skoro stejný rozchod jako přední (1160 mm proti 1220 mm). Poháněl je vzduchem chlazený čtyřtaktní dvouválec s ležatými válci (boxer), objemem 582 cm3 a výkonem přes 19 koní. Přívod čerstvého vzduchu do kabiny zajišťovala posuvná boční okna. BMW 600 zdaleka nedosáhl prodejního úspěchu isetty (prodalo se jich jen kolem 34 tisíc kusů) a od srpna 1959 jej začal nahrazovat model 700 ve třech karosářských verzích (dvoudveřová limuzína, kupé a kabriolet). BMW 700 už ale byl plnohodnotný malý vůz s hezkou karoserií od Michelottiho.

Současně s isettou vyráběla automobilka BMW i zvětšenou čtyřmístnou verzi BMW 600, dlouhou 2900 mm.

Fuldamobil (1955 – 1961)

Zajímavou historii má další německé vozítko Fuldamobil. Jednoduchou tříkolku se dvěma koly vpředu a jedním vzadu navrhl německý novinář Norbert Stevenson. Koncept nabízel různým firmám, až v létě 1949 jeho nabídku akceptoval Karl Schmitt z Fuldy, který obchodoval s výrobky firmy Bosch a vlastnil malou továrnu Elektromaschinenbau Fulda. Ve spolupráci s další firmou NWF z Wilhelmshavenu se v roce 1950 rozběhla malosériová výroba. Dřevěnou kostru karoserie dodávala továrna vyrábějící větroně. Vozík byl potažen vinylovou koženkou (Velorex nebyl sám) a poháněn motorem z řetězové pily. Ten byl později v modelu N2 nahrazen dvoutaktním stacionárním motorem Fichtel & Sachs s objemem 359 cm3 a karoserie dostala potah z hliníkového “kladívkového” plechu. Vozítko, kterému se říkalo “stříbrná blecha” jezdilo až osmdesátkou. Pozdější série S dostala více zakulacenou hliníkovou karoserii a motory Ilo nebo Sachs. Fuldamobil se licenčně vyráběl v Anglii (Nobel), Argentině (Bambi), Indii (Hans Vahaar), Nizozemsku (Bambino), Švédsku (Fram King Fulda) a Řecku (Attica a Alta). Jen v Jižní Africe mu zůstal původní název Fuldamobil. Vyráběl se skoro 20 let a celkem vzniklo kolem 3 tisíc těchto vozítek.

Goggomobil (1955 – 1969)

V době německého hospodářského zázraku (Wirtschaftswunder) rostl počet zákazníků toužících po vlastním automobilu. Do soutěže o jejich přízeň se přihlásila i německá automobilka Glas (Hans Glas GmbH) z Dingolfingu s ucelenou řadou plnohodnotných malých automobilů Goggomobil. Čtyřmístný dvoudveřový Goggomobil T250 (kresba) se poprvé představil na výstavě kol a motocyklů v roce 1954. Zadní kola poháněl vzadu umístěný dvoutaktní vzduchem chlazený dvouválec s objemem 245 cm3 a výkonem 14 koní. Konvenční karoserie se stupňovitou zádí měla až do roku 1964 “sebevražedné” dveře se závěsy vzadu. Později nabídku doplnily typy T300 a T400 s většími motory a vyššími výkony. “Goggo” s cenou kolem 3000 DM se stal prodejním šlágrem a vydržel ve výrobě až do roku 1969.

Čtyřmístný dvoudveřový Goggomobil T250 poprvé představila firma Glas na výstavě kol a motocyklů v roce 1954.

Docela pohledně vypadalo kupé Goggomobil TS s velkým panoramatickým zadním oknem, debutující v únoru 1957. Kupé 2+2 se prodávalo ve verzích TS250, TS300 a TS400, lišících se objemem použitého motoru. Velkou oblibu si získalo hlavně u žen a do roku 1969 se jich prodalo více než 66 tisíc, přestože byly dražší než základní modely.

Goliath GP700 (1950 – 1957)

Největší z malých německých automobilů měl příhodné jméno Goliath, neboli Goliáš. Vyráběla jej od roku 1950 pobočka automobilky Borgward v Brémách. Do našeho přehledu jej, přes čtyřmetrovou délku, řadí dvoutaktní dvouválcový motor 688 cm3 s výkonem 25 k (19 kW). Goliath GP700 (kresba) měl na svou dobu velmi pokrokovou konstrukci s předním pohonem a samonosnou (pontonovou) karoserií. V omezeném množství se vyrábělo kupé GP700 Sport s karoserií podobající se vozům Porsche a motorem se vstřikováním paliva Bosch. Stejný motor s výkonem 29 k (21 kW) dostal později model GP700E.

Goliath GP 700 vyráběla od roku 1950 pobočka automobilky Borgward v Brémách. Přední kola poháněl dvoutaktní dvouválcový motor.

Gutbrod Superior (1950 – 1954)

Hezká dvoumístná vozítka Gutbrod Superior (kresba) vyráběla v letech 1950 až 1954 firma, založená v roce 1926 Wilhelmem Gutbrodem a po jeho smrti v roce 1948 vedená synem Walterem. Vozítko dlouhé 3370 mm a široké 1490 mm nezapřelo podobnost s Fiatem Topolino, včetně stahovací horní části střechy. Vpředu umístěný dvoutaktní dvouválec 593 cm3 měl výkon 20 k (15 kW). V dubnu 1953 se začala dodávat verze Luxus 700 s větším a výkonnějším motorem (se vstřikováním paliva až 30 k). Gutbrod byl ostatně průkopníkem ve vývoji motorů se vstřikem paliva.

Gutbrod Superior vyráběla v letech 1950 až 1954 firma, vedená Wilhelmem Gutbrodem a po jeho smrti synem Walterem.

Heinkel Kabine (1956 – 1958)

Zákaz výroby letadel v poválečném Německu přivedl známé letecké továrny Heinkel a Messerschmitt k výrobě levných “lidových” vozidel. Letecká továrna Heinkel Flugzeugwerke ve Speyeru se pustila do výroby malého vozítka Heinkel Kabine (foto), které se značně podobalo známé isettě. Dlouholeté zkušenosti z výroby letadel se projevily nejen na vzhledu vozítka (prosklená kabina se třemi bočními okny), ale také na nízké hmotnosti kolem 250 kg (BMW Isetta měla o 100 kg více).

Letecká továrna Heinkel vyráběla malé vozítko Heinkel Kabine, které se značně podobalo známé isettě.

V březnu 1956 začala výroba Modelu 150, poháněného čtyřtaktním jednoválcem s objemem pouhých 174 cm3 a výkonem 9,2 k. V říjnu téhož roku uvedl Heinkel tříkolový Model 153 a čtyřkolový Model 154, oba s větším motorem (204 cm3, 10 k). Objem tohoto motoru byl později snížen z důvodu nižšího pojistného na 198 cm3. Kabine měl stejný způsob nasedání jako isetta, tedy zepředu, ale proti isettě zůstával volant na místě. Jako jedno z mála vozítek měl také zpátečku.

Po smrti tvůrce “kabiny” Ernsta Heinkela byla v roce 1958 výroba v Německu ukončena, neboť veškeré výrobní kapacity potřebovala obnovená výroba letadel. Licence byla prodána do Irska, ale vzhledem k nízké kvalitě výroby byla firmě Dundalk odebrána. O dva roky později si licenci koupila anglická firma Trojan Cars Ltd., která pak “kabiny” vyráběla pod názvem Trojan 200 až do roku 1966.
Kolem 2000 Heinkelů Kabine bylo v letech 1959 až 1962 vyrobeno v Argentině.

Kleinschnittger (1950 – 1957)

Konstruktér Paul Kleinschnittger (1909–1989) se myšlenkou na stavbu levného vozítka zabýval už koncem třicátých let, ale válečné události jeho plány pozdržely. Po válce postavil z vojenského šrotu prototyp a ve vestfálském Arnsbergu založil malou továrnu. S padesátkou zaměstnanců zde začal v dubnu 1950 sériově vyrábět maličké vozítko, připomínající šlapací autíčko. Jmenovalo se Kleinschnittger F 125 (foto) a mělo otevřenou dvoumístnou hliníkovou karoserií a pohon předních kol dvoutaktním jednoválcem 123 cm3. Jeho výkon umožňoval maximální rychlost 70 km/h při spotřebě pod 3 l/100 km. Celkem bylo vyrobeno kolem 2 tisíc těchto minivozítek (délka/šířka 2895/1220 mm) bez střechy a bez dveří.

Kleinschnittger F 125 připomínal otevřenou dvoumístnou hliníkovou karoserií šlapací autíčko. Přední kola poháněl dvoutaktní jednoválec.

Paul Kleinschnittger měl velké plány vyrábět skutečné automobily, chránící posádku před rozmary počasí. Už v roce 1954 se pustil do stavby prototypů modelu F 250, poháněné dvouválcovým motorem ILO se zdvihovým objemem 246 cm3 a výkonem 15 koní. Kromě čtyřmístného vozu s délkou přes 3 metry, připravil také docela pohledné kupé F 250 S (S jako Super) se sklolaminátovou karoserií a chystal se i na dvoumístný kabriolet. Výroba byla zahájena v roce 1957, ale po vyrobení několika desítek kusů donutily finanční problémy Kleinschnittgera vyhlásit bankrot a jeho firma zanikla.

Lloyd (1950 – 1957)

Německá značka Lloyd (nemá nic společného s anglickou firmou Lloyd Cars) byla založena už v roce 1908. V roce 1914 se spojila s Hansou, čímž vznikla společnost Hansa-Lloyd Werke AG. V roce 1929 koupil firmu Carl Borgward, který automobilovou značku Lloyd obnovil v roce 1950, když uvedl na trh malý Lloyd LP 300. Jeho karoserie měla dřevěný rám, potažený koženkou a jak bylo v kraji zvykem, přední kola poháněl vzduchem chlazený dvoutaktní dvouválec s výkonem 10 k. Čtyřmístný vozík dlouhý 3200 mm byl poměrně úspěšný (vyrobeno přes 18 tisíc kusů včetně kombíků), takže v roce 1954 se objevil na trhu ve zvětšené (délka 3350 mm) verzi LP 400 (kresba). Ten už měl boční panely karoserie plechové a silnější motor (386 cm3, 13 k) mu dovoloval dosáhnout rychlosti až 75 km/h. Do roku 1957 se jich vyrobilo cca 110 tisíc a koncernu Borgward tak pomohly dostat se na třetí místo v počtu vyrobených automobilů v Západním Německu za VW a Opel.

Malý Lloyd LP 300 s karoserií potaženou koženkou poháněl vzduchem chlazený dvoutaktní dvouválec.

Vývoj Lloydů pokračoval v roce 1958 modelem LP 600. Do celokovové karoserie stejných rozměrů se montoval čtyřtaktní dvouválec s objemem 596 cm3 a max. výkonem 19 k. V “luxusní” verzi Alexander (zvláště ve verzi TS s výkonem motoru zvýšeným na 25 k a rychlostí 107 km/h) už pomalu přecházel z kategorie malých vozů do nižší střední třídy. To samozřejmě ještě více platilo pro jeho nástupce, větší Lloyd Arabella (1959 – 1963).

Ve druhé části tohoto článku najdete pokračování přehledu německých lidových vozítek padesátých let od vozů Maico až po Zündapp Janus.

Podrobné popisky k obrázkům naleznete ve fotogalerii:

Karel Haas