Goggomobil – od secích strojů a skútrů k automobilům

Bavorská automobilka Hans Glas vyráběla v letech 1955–1969 malá vozítka Goggomobil, kterými konkurovala Isettám a Heinkelům.

Deset let po konci druhé světové války se poražené Německo pomalu stavělo na nohy a v jeho západní části začal nebývalou měrou vzkvétat prodej malých lidových vozítek, které se staly přirozeným přechodem mezi motocykly a “pořádnými” automobily. Tuto příležitost si nechtěla nechat ujít firma Hans Glas GmbH z Dingolfingu.

Už v roce 1895 založil Andreas Glas v bavorském Pilstingu dílnu na opravu zemědělských strojů a nedlouho potom začal v blízkém Dingolfingu s výrobou secích strojů. Podnik vzkvétal a výroba rostla až do začátku druhé světové války. Po válce došlo k prudkému poklesu poptávky po zemědělských strojích a Andreas Glas se začal poohlížet po něčem jiném. V roce 1951 uviděl na výstavě zemědělských strojů v italské Modeně skútr Vespa, který tehdy slavil v Itálii velké úspěchy. Hned po návratu z výstavy navrhl prototyp s dvoutaktní stopětacvacítkou ILO. Brzy potom začala sériová výroba skútru, nazvaného Goggo po nejmladším potomku rodiny Glasů.

Skútr Goggo moc krásy nepobral, měl ale robustní konstrukci a dobře se prodával. Postupně dostal silnější motory s objemem 150 a 200 cm3 a velkou oblibu si získal v kombinaci s přívěsnými vozíky. Glas jich vyrobil přes 46 tisíc a vydělal dost peněz na to, aby se mohl pustit i do konstrukce malého automobilu.

Goggomobil je na světě

Už v roce 1952 byl v továrně Glas zahájen vývoj miniautomobilu. Poučen z nezdaru mnohých (často pitoreskních) předchůdců, byl navržen konvenční čtyřmístný dvoudveřový vozík se vzduchem chlazeným dvoutaktním dvouválcem, umístěným vzadu a pohánějícím zadní kola. Motor navrhl Felix Dozekal (podle jména možná českého původu), který předtím pracoval u firmy Adler. Motor měl zpočátku objem válců 245 cm3 a výkon 13,5 k (10 kW), později byl objem zvýšen na 293 (typ T300) a 392 cm3 (typ T400), přičemž výkon vzrostl na 15 resp. 19 koní. Goggomobil (foto) se poprvé představil na výstavě kol a motocyklů IFMA v roce 1954 a sériová výroba začala v následujícím roce. Při pohotovostní hmotnosti kolem 370 kg dosahoval Goggomobil T300 rychlosti 85 km/h a spotřeboval cca 4,5 l/100 km.

Sériová výroba Goggomobilů začala v roce 1955. Typové označení bylo podle objemu motoru T250, T300 nebo T400.

Maličký Goggomobil měřil při rozvoru pouhých 1800 mm jen 2900 mm na délku a 1280 mm na šířku. Přesto se do něj vešly čtyři osoby. Díky nízkému těžišti a moderně řešenému podvozku měl dobré jízdní vlastnosti a v mnoha směrech převyšoval svoje přímé konkurenty BMW Isetta, Messerschmitt KR175/200 a Heinkel Kabine. Není proto překvapením, že se Goggomobil exportoval do 36 zemí (dokonce i do USA) a denní produkce dosahovala 170 kusů. Během výroby docházelo postupně k různým úpravám. Jediný stěrač předního okna byl například nahrazen dvojicí stěračů a posuvná okna ve dveřích nahradila stahovací. V roce 1964 byly “sebevražedné” dveře se závěsy vzadu nahrazeny dveřmi otevíranými po směru jízdy. Do ukončení výroby v červnu 1969 bylo vyrobeno necelých 215 tisíc kusů.

Pohledné kupé

V únoru 1957 se v Dingolfingu začalo vedle typu T vyrábět malé kupé Goggomobil TS (kresba) s uspořádáním sedadel 2+2. Podle velikosti motoru se kupé dodávalo ve verzích TS250, TS300 a TS400. Mírně zvětšená karoserie s rozměry 3050 x 1370 x 1235 mm dostala na příď efektní oválnou masku chladiče, i když motor zůstával vzadu. Vzadu se zase typ TS pyšnil panoramatickým zadním oknem. Stejně jako u typu T se v roce 1964 změnilo zavěšení dveří. V omezeném množství se TS vyráběl také jako kabriolet se stahovací plátěnou střechou. Kupé TS bylo dražší než standardní modely T. Goggomobil T300 stál například 3105 marek, kdežto za kupé TS300 (kresba) si firma účtovala 3780 DM a za kabriolet dokonce 4160 DM. Celkem bylo vyrobeno přes 66 tisíc kupé a kabrioletů TS.

Kupé Goggomobil TS s uspořádáním sedadel 2+2 se začalo vyrábět v roce 1957. Dodávalo se ve verzích TS250, TS300 a TS400, lišících se velikostí motoru.

Transporter a Dart

Od listopadu 1957 vyráběl Glas také užitkovou verzi Goggomobil TL (také se mu říkalo Transporter), využívaný převážně pro potřeby německé pošty, která postupně odebrala přes dva tisíce kusů. Transporter měl posuvné přední dveře a vzadu dvojité dveře. Vyráběl se rovněž ve verzi pickup a celkem Glas vyrobil přes 3600 kusů.

Zajímavá variace na téma Goggomobil vznikla koncem padesátých let v Austrálii. Firma Buckle Motors Pty Ltd. v Sydney vyrobila kolem sedmi stovek malých sportovních autíček, nazvaných Goggomobil Dart (foto). Na podvozek z Goggomobilu TS byla posazena otevřená dvoumístná sklolaminátová karoserie bez dveří. Vozík se dodával s motory 300 nebo 400 cm3.

Australská firma Buckle Motors vyrobila kolem sedmi stovek malých sportovních vozítek Goggomobil Dart se sklolaminátovou karoserií.

Přestup do vyšší třídy

V září 1957 se na autosalonu ve Frankfurtu objevil nepojízdný prototyp většího modelu s pohonem předních kol dvouválcem typu boxer. Do sériové výroby ale konstruktéři připravili vůz se zadním pohonem. Pod názvem Goggomobil T600 se začal vyrábět od července 1958. Dvoudveřový vůz měl moderní samonosnou karoserii s panoramatickým čelním sklem a širokou mřížkou chladiče. Rozměry 3430 x 1470 x 1380 mm a rozvorem 2000 mm byl tento “velký Goggomobil” znatelně větší než T250/300/400. Plochý dvouválec s objemem 584 cm3 dával 20 koní a “Goggo” s ním dosahoval rychlosti 98 km/h. Průměrnou spotřebu benzinu měl 5,3 l/100 km. Po roce se objevila silnější verze T700 (foto) s motorem o objemu 688 cm3 a maximálním výkonu 30 koní. Maximálka stoupla na 110 km/h a spotřeba o půl litru.

Větší Goggomobil T 600/700 se začal vyrábět od července 1958. Měl moderní samonosnou karoserii s panoramatickým čelním sklem a širokou mřížkou chladiče.

Aby se “velký Goggomobil” více odlišil od svých malých bratříčků, dostal od roku 1959 jméno Glas Isar T600 resp. T700. Zároveň se začalo vyrábět třídveřové kombi. Po roce prošel faceliftem, při kterém se karoserie prodloužila o 25 mm, zadní část střechy se o něco zvedla a zvětšilo se zadní okno. Isary trpěly častými poruchami a jejich výroba skončila v roce 1965.

V šedesátých letech se automobilka Hans Glas pustila do výroby ještě větších aut. Po typech Glas 1004/1204/1304 (1962–1968) uvedla kupé Glas 1300/1700 GT (1963–1967) s italskými karoseriemi Frua a konečně velké typy 1700 (1964–1968) a 2600/3000 V8 (1966-1968), zvané pro svoje tvary “Glaserati.” S tak bohatým výrobním programem se Glas dostal do finančních problémů a v roce 1966 koupila značku Glas bavorská automobilka BMW. Krátce dodávala některé typy vozů Glas (po úpravách) pod svou značkou. Velké “bavoráky” řady 5, 6 a 7 se v Dingolfingu vyrábějí dodnes.

Popisky k obrázkům naleznete ve fotogalerii:

Karel Haas