Mercedes-Benz třídy S a CL - Superclasa (1. díl - řada W187)

Kořeny <i>S-Klasse</i> a příbuzných kupé CL sahají mnohem hlouběji, než by se na první pohled mohlo zdát. Poválečná historie velkých vozů s trojcípou hvězdou totiž začala už před šedesáti lety.

Třída S včetně aktuální generace W221 vyráběné od roku 2005 je symbolem luxusu, komfortu, prestiže, bezpečnosti a aplikace nejmodernější techniky a elektroniky. Stejné prvky se objevují i u velkých kupé CL, která patří společně s eskem k nejprodávanějším vozům svého segmentu na světě a někdy bývají označována i za nejlepší. Jejich technické vychytávky vždy nacházejí později uplatnění napříč celosvětovou automobilovou produkcí.

Za oficiálně první S-Klasse je považována řada W116 (1972-1980). Samotné označení se ovšem objevilo až v roce 1993 při změně metodiky, kupé dostala poprvé písmena CL dokonce po dalších čtyřech letech (1997). Ale všechny zmíněné série mají několik přímých předchůdců. Prvním z nich je W187, jejich tradice tedy trvá od roku 1951 až po dnešek.

Poprvé ve Frankfurtu

Na prvním mezinárodním autosalonu ve Frankfurtu v dubnu 1951 představil tehdejší Daimler-Benz novou řadu W187. Ta čítala jediný model 220. trojčíslí ještě tehdy znamenalo zaokrouhlený objem motoru. Základem byl tedy řadový kapalinou chlazený šestiválcový agregát objemu 2195 cm3, který při kompresním poměru 6,5:1 dával 59 kW (80 k)/4850 min-1. Pro ctitele přesných čísel: měl vrtání 80 a zdvih 72,5 mm.

\"Obyčejnější\" kabriolet B se vyráběl jen dva roky (1951-1953).

Palivo dodával dvojitý spádový karburátor značky Solex a o jeho správný zážeh se staralo šestivoltové dynamoakumulátorové zapalování Bosch. Točivý moment o maximální hodnotě 142 Nm/2500 min-1 přenášela na zadní kola přes jednokotoučovou suchou spojku čtyřstupňová přímo řazená převodovka s řadicí pákou dle tehdejší módy na sloupku řízení.

Ze stosedmdesátky

Jinak ale vozy, které doplňovaly na stejném místě představenou sérii W186 s třílitrovým agregátem, vycházely z menšího Mercedesu 170 S (W136). Podvozek s rozvorem 2845 mm byl takřka totožný. Jeho základ tvořil ještě klasický rám z oválných trubek, který byl doplněn o výztuhu ve tvaru písmene X. Dělená přední a kyvadlová zadní náprava byly ale již odpruženy vinutými pružinami s teleskopickými tlumiči.

Také karoserie s délkou těsně nad 4,5 m se od řady W136 příliš nelišila, avšak přední světlomety byly začleněny do speciálně upravených předních blatníků. Zatímco stosedmdesátka vyznávala striktně předválečné tvary s oddělenými hlavními světly, u dvěstědvacítky (a také zmíněné třístovky) se objevil tento moderní prvek. Jinak ale rovněž vyznávala spíše styl třicátých let.

Moderní technika

Jenže technika řady W187 byla veskrze současná. Nový šestiválec M 180 měl již vačkový hřídel v hlavě (rozvod OHC) poháněný řetězem. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že jej pod kapotami mercedesů čeká bezmála čtyřicetiletá kariéra. Další novinkou byly dvojité (duplexní) bubnové brzdy na přední nápravě, vyžádal si je citelný nárůst výkonu. Nejvýznamnější prvek z oblasti bezpečnosti představovaly zámky dveří, které zamezovaly jejich svévolnému otevírání.

Dvěstědvacítka kupé byla skutečně krásná i zezadu.

Hlavní inženýr Fritz Nallinger uvedl ve své zprávě datované rokem 1951 tato vzletná slova: Dokonale vyvážený šestiválec těží rovněž z tlumiče vibrací. V podvozku je navíc připevněn velkými pryžovými podložkami, chová se velmi jemně a pracuje potichu. Řídit tento ekonomický a pohodlný cestovní automobil je tedy za všech okolností velice příjemné.

Pro sportovce i policii

Typ 220 naběhl do sériové výroby v červenci 1951 a stejně jako 170 S se nabízel ve třech karosářských variantách: sedan, dvoumístný kabriolet A a kabriolet B určený pro čtveřici pasažérů. Obě dvě otevřené varianty, které představovaly sportovně cestovní vozy té doby, nakonec odpovídající verze menšího modelu 170 nahradily, protože jejich výroba skončila zanedlouho – již v listopadu 1951.

Kabriolety byly dražší než základní model a nebyly nikterak levné, mohli si je tedy dovolit jen patřičně zazobaní klienti. Kromě nich ale vznikaly také další verze. Například mezi srpnem 1952 a květnem 1953 bylo postaveno 41 speciálních otevřených vozů pro potřeby policie. Na první pohled se nijak nelišily od usedlejšího Cabrioletu B, byly ovšem čtyřdveřové a střecha neměla zvenčí viditelnou konstrukci sklápění.

Kromě toho byla série W187 k dispozici i jako podvozek pro vyloženě speciální varianty. V říjnu 1952 vznikla u Luega v Bochumi osmička sanitek, v té době začala také stavba policejních radiovozů u Binze v Lorchu. Byla ukončena v červenci 1954 a takto karosovaných aut bylo více než třicet, přesná čísla ale nikdo nezná.

Přichází kupé

Vraťme se k mateřskému Daimler-Benzu a o osm měsíců nazpět, do listopadu 1953. Tehdy se Cabriolet A dočkal nižšího čelního skla s větším sklonem, čímž byl ještě více podtržen jeho sportovní vzhled. V prosinci téhož roku přišlo na řadu kupé. Obchodní oddělení automobilky oficiálně sdělilo, že se jej rozhodla vyrábět v důsledku opakovaného naléhání některých prominentních osobností z veřejného života.

Technicky i stylisticky vycházelo z kabrioletu A, jen místo plátěné střechy mělo samozřejmě pevnou. Od dubna 1954 se navíc obě varianty společně prodávaly s výkonnějším motorem, který díky zvýšenému kompresnímu poměru nabídl 63 kW (85 k). Ten byl vyvinut pro následníka série W187: nový typ 220 a, který se pyšnil samonosnou pontonovou karoserií a vznikal od června 1954.

Pouhé čtyři roky

Poslední sedan typu 220 s pořadovým číslem 16.066 vyjel z výrobní linky v květnu roku 1954. Kabriolet B měl konec v Sindelfingenu dávno za sebou, jeho produkce byla zastavena již ve třiapadesátém s konečným účtem jen 997 kusů. Potenciální zákazníci si totiž vybírali spíše sedany se sluneční střechou, které byly o 2,5 tisíce marek levnější. To byla v první polovině padesátých let nezanedbatelná částka i pro ty, kteří si automobil značky Mercedes-Benz mohli dovolit.

Veliká vzácnost - kupé řady W187 vzniklo jen 85 kusů.

Kupé a kabriolet A vydržely až do července, respektive srpna 1955. Otevřených áček vzniklo 1.278. Vzhledem k dobové ceně a počtu postavených kusů je dnes z celé řady W187 nejvzácnější kupé. Bylo jich totiž postaveno jen 85 – ano, čtete správně, osmdesát pět kusů. Stálo totiž v základu 20.850 marek a s ocelovou střechou s odnímatelným dílem dokonce 22 tisíc, což bylo v té době opravdu hodně peněz. Základní sedany přitom začínaly pod hranicí 12.000 DM, za sportovní kabriolet A jste zaplatili minimálně 18.850 DM, levnější béčko bylo k mání za částku těsně nad 15 tisíci marek.

Historie této série byla tedy poměrně krátká, výroba trvala pouhé čtyři roky a celkem se na silnicích objevilo 18.514 aut. Do celkového počtu nám zbývá již zmíněných 41 policejních OTP (offener Tourenwagen Polizei, nebo chcete-li anglicky Open Tourer Police) a dále 47 samostatných šasi.

Zatímco velké šestiválcové sedany měly již čtrnáct měsíců pontonovou karoserii, zájemci o exkluzivnější a dražší karosářské verze v podobném kabátku si museli počkat další více než rok. Vozy této řady dostaly kódy W180, W128 a W105 a připomeneme si je příště.

Řada W187 v dobovém odborném tisku

Na závěr trojice citací z dobových motoristických magazínů:

Německý Auto, Motor und Sport ve 23. čísle ročníku 1951 napsal: Dvěstědvacítka poprvé kombinuje relativně nízkou spotřebu s nadprůměrnou bezpečností, sportovním temperamentem a komfortem luxusního vozu. Podle tvrzení tehdejších motoristických novinářů byla tedy takřka ideálním automobilem. Koneckonců, proč ne?

Taktéž německý klubový měsíčník ADAC-Motorwelt v listopadu 1951 v testu Mercedesu 220 uvedl: Celkově vzato, jízdní vlastnosti nejsou zdaleka jen vysoko nad průměrem. Myslíme si totiž, že existuje pouze několik málo vozů na celém světě, které se mohou pochlubit tak dokonalým chováním.

Švýcarský Automobil Revue pěl v pátém vydání roku 1952 podobné ódy: Automobil své kladné vlastnosti dokonale skrývá a na první pohled nejsou patrné. Majitelé si zvolili rychlé, bezpečné, komfortní a ekonomické vozidlo. Těmito pozitivy se může pyšnit jen pár dalších konkurentů stejné velikosti a překonávají je pouze dražší vozy.

Ekonomické? No, spotřeba se většinou nedostala pod deset litrů, většinou se pohybovala kolem čtrnácti. Rychlá ale 220 skutečně byla, bez problémů zvládla stočtyřicítku a prý koketovala dokonce s hranicí 150 km/h.

Aleš Sleeper Dragoun