Malá vozítka z padesátých let (4. část)

V posledním díle si připomeneme vozítka z Velké Británie, několika dalších evropských zemí, USA, Japonska a také bývalého Československa.

Nejdříve se za malými vozítky podíváme do Velké Británie. Pomineme to nejslavnější z nich, Mini, jehož historie byla na stránkách tohoto webu již dříve podrobně popsána. Osudem britských výrobců malých motorových vozidel zamíchal britský ministr financí Neville Chamberlain, když v roce 1936 zrušil zdanění tříkolových motorových vozidel. Tříkolky tak získaly značnou výhodu proti čtyřkolovým vozidlům a navíc k jejich řízení stačilo řidičské oprávnění pro motocykly.

Berkeley (1956 – 1960)

Ve své době jeden z největších výrobců karavanů v Evropě, Berkeley Coachworks Charlese Pantera, hledal vhodný doplňkový program vedle sezonní výroby karavanů. Pomohl konstruktér sportovních vozů Lawrie Bond, který využil zkušenosti firmy Berkeley se sklolaminátovými konstrukcemi a navrhl malý dvoumístný sportovní roadster Sports (kresba) se sklolaminátovou karoserií. Po premiéře na londýnském autosalonu 1956 se rozběhla výroba typu Sa322, poháněná dvouválcovým dvoutaktem British Anzani (322 cm3, 15 k). Motor byl uložen vpředu napříč a poháněl řetězem přední kola. Vozík měl nezávislé zavěšení všech kol, pérování vinutými pružinami a hydraulické brzdy Girling.

Britský výrobce karavanů Berkeley vyráběl malý dvoumístný sportovní roadster Sports se sklolaminátovou karoserií, poháněný dvouválcovým dvoutaktem British Anzani.

Po vyrobení 163 kusů dostal vozík nový motor Excelsior s objemem 328 cm3 a výkonem 18 koní, takže typové značení se změnilo na Sa328. Tyto malé sportovní vozy se dokonce podařilo exportovat do USA. Celkem se jich do dubna 1958 vyrobilo přes 1400. Další verzí byl model Se492, poháněný tříválcovým dvoutaktem Excelsior se třemi karburátory (492 cm3, 30 k, 130 km/h). Vznikla také dvacítka delších a širších modelů Foursome (Se492/4). Typy B95 a B105 poháněly čtyřtaktními dvouválce Royal Enfield. V září 1959 přišel Berkeley s tříkolovou verzí T60.

Bond Minicar (1949 – 1966)

Anglie má dlouhou a bohatou tradici ve výrobě tříkolových vozidel. Jedním z nejznámějších výrobců těchto vozítek byl Bond Car Ltd. Firmu založil v Prestonu v roce 1948 Lawrie Bond a brzy potom začal vyrábět Minicar Mark A s jedním kolem vpředu a dvěma vzadu. K pohonu byl zvolen dvoutaktní, vzduchem chlazený jednoválec Villiers s objemem 122 cm3. Vozítko mělo hliníkovou otevřenou dvoumístnou karoserii se skládací plátěnou střechou a dvěma světlomety vyčnívajícími na bocích přídě. V roce 1951 se začala vyrábět luxusnější verze Mark B se silnějším motorem 197 cm3. Mark C dostal v roce 1952 novou třímístnou karoserii se světlomety zapuštěnými do blatníků, lepší tlumení vibrací a vylepšené řízení, umožňující otočení skoro “na pětníku”. Prakticky stejně vypadal Mark D (foto), lišil se jen tvarem přední masky.

V roce 1952 dostal Bond Minicar novou třímístnou karoserii se světlomety zapuštěnými do blatníků. Mark D (na obrázku) se lišil od C jen tvarem přední masky.

Bond Minicar Mk D si získal velkou popularitu a tak další verze Mk E se začala vyrábět až v lednu 1958. Novinkou byla pevná sklolaminátová střecha (hardtop). Silnějšího motoru s objemem 250 cm3 se dočkala až verze Mark F, kterou si bylo možné pořídit i v čtyřmístné verzi Family Saloon. Poslední verzí Minicaru byl Mark G se zvětšeným prostorem pro cestující, obohacený o další karosářskou variantu – kombi se zadními dveřmi. Výroba Minicarů skončila v roce 1966. Celkem jich bylo ve všech verzích vyrobeno kolem 26500 kusů.

Lloyd (1946 – 1950)

S přimhouřením oka můžeme považovat za lidové vozítko i roadster, vyráběný po válce malou automobilkou Lloyd Cars Ltd. z přístavního města Grimsby. Zakladatel firmy Roland Lloyd (1904–1965) vyráběl malá vozítka Lloyd 350 už před válkou a po válce pokračoval modelem Lloyd 650 (kresba) se silnějším dvoutaktním dvouválcovým motorem (objem 654 cm3, výkon 25 k) vlastní výroby. Motor byl umístěn vpředu napříč a poháněl přední kola přes čtyřstupňovou plně synchronizovanou převodovku. Na poměrně velký (rozměry 3730 x 1371 x 1295 mm) a těžký (635 kg) roadster byl motor slabý, takže jeho maximální rychlost byla jen 85 km/h. Ze 600 vyrobených vozítek byly některé exportovány mj. do Austrálie a USA.

Britský Lloyd 650 poháněl dvoutaktní dvouválcový motor umístěný vpředu napříč a pohánějící přední kola.

Reliant Regal (1952 – 1973)

Reliant byl britský výrobce motorových vozidel z Tamworthu v hrabství Staffordshire. Lehké tříkolové vozítko Reliant Regal (foto) bylo poprvé vystaveno v londýnském Earls Court v listopadu 1952. Výroba začala v následujícím roce a do roku 1972 prošlo vozítko řadou modifikací, označovaných Mark I až Mark VI a pak 3/25. Všechny měly jedno kolo vpředu a dvě poháněná kola vzadu. První Regal používal čtyřtaktní vodou chlazený motor s objemem 747 cm3. Hliníková karoserie měla kostru z jasanového dřeva. Regal Mark I měl plexisklová boční okna a jeden stěrač čelního skla.

V roce 1962 se na trhu objevil zcela nový Reliant Regal 3/25 se samonosnou laminátovou karoserií.

Reliant Regal Mk II se začal vyrábět v květnu 1954 a poprvé byl klasifikován jako čtyřmístný. Motor a karoserii zdědil od předchůdce (změnila se jen maska chladiče), navíc se nabízel se sklolaminátovou střechou. Prvním Regalem se sklolaminátovou karoserií byl Mark III, vyráběný od listopadu 1956. To mu umožnilo získat aerodynamičtější tvary. Větší šířka zvyšovala komfort cestujících. Regal Mark IV (1958) byl poslední, který nabízel dvě verze kabiny s plátěnou nebo pevnou střechou a první se stahovacími bočními okny. Mark V měl jako první Regal zavazadlový prostor vzadu. Regal Mark VI (1960–62) byl poslední s původním motorem s rozvodem SV a zvenku se odlišoval větším čelním sklem.

V roce 1962 se na trhu objevil zcela nový Reliant Regal 3/25 se samonosnou laminátovou karoserií. Pohon zajišťoval nový celohliníkový vodou chlazený čtyřválec s rozvodem OHV a zdvihovým objemem 600 cm3. V roce 1965 obohatil nabídku luxusnější model Super a v roce 1969 byl objem motoru zvýšen na 700 cm3, takže značení se změnilo na 3/30. Do roku 1973 bylo celkem vyrobeno přes 110 tisíc kusů a Regal tak získal mezi tříkolkami primát v počtu vyrobených kusů.

Scootacar (1957 – 1964)

Tříkolka Scootacar údajně vznikla na žádost manželky jednoho z ředitelů firmy, když měla problémy s parkováním svého Jaguaru. Sklolaminátová karoserie podle návrhu Henryho Browna byla dlouhá 2210 mm a vysoká 1524 mm a poskytovala místo dvěma dospělým osobám. Do vozíku se dalo nastoupit jen jedinými dveřmi z levé strany. Zadní kolo poháněl dvoutaktní jednoválec Villiers s objemem 197 cm3, později nahrazený silnější dvěstěpadesátkou. Do roku 1964 bylo vyrobeno kolem tisícovky Scootacarů.

Také ve Spojených státech vzniklo v padesátých letech několik zajímavých konstrukcí malých automobilů, přestože tam v těchto letech vrcholila éra obrovských okřídlených “křižníků silnic.”

Crosley (1946 – 1952)

Průmyslník Powel Crosley junior z Cincinnati (Ohio) postavil už před válkou dvě továrny v Indianě a začal v nich vyrábět malé úsporné vozy za nebývale nízkou cenu 250 dolarů. Po skončení druhé světové války začal vyrábět model Crosley CC (kresba) s neobvykle tvarovanou karoserií a zvláštním čtyřválcovým motorem CoBra (Copper Brazed, což znamená natvrdo pájený mědí), složeným z natvrdo letovaných plechových výlisků. Při objemu válců 722 cm3 dával tento lehký motor (blok válců vážil jen 7 kg) 26 koní (19 kW) a spotřeboval kolem 4,5 l/100 km.

Po skončení druhé světové války se začal v USA vyrábět malý automobil Crosley CC s neobvykle tvarovanou karoserií a zvláštním čtyřválcovým motorem CoBra.

Když zpočátku slibně rostoucí prodej vozů Crosley začal slábnout, objevil se koncem roku 1949 na trhu malý sportovní vozík Super Sports Roadster (Hotshot Roadster), tentokrát už s konvenčně řešeným čtyřválcem CIBA (Cast Iron Block Assembly). Firmu to už ale nezachránilo a v roce 1952 nadobro skončila.

Nash Metropolitan (1953 – 1961)

Na americké poměry malé vozidlo s rozměry 3800 x 1560 x 1380 mm a rozvorem 2159 mm navrhla automobilka Nash v provedení kabriolet a kupé. Vozík byl určen především pro ženy a ty si jej skutečně oblíbily. Výroba první série byla zahájena v britské automobilce Austin v Longbridge v říjnu 1953. K pohonu zadních kol byl určen čtyřválec z Austinu A40 s objemem 1200 cm3. Když se v roce 1954 spojil Nash s Hudsonem a vznikla American Motors Corporation (AMC), začal se vůz prodávat pod jménem Hudson Metropolitan. Druhá série dostala novější motor stejného objemu a hydraulickou spojku. Od listopadu 1955 se začala vyrábět třetí série (foto) s motorem o objemu 1489 cm3 z Austinu A50. Vozy se dodávaly většinou v dvoubarevném provedení s nerezovými lištami na bocích a od roku 1957 se jmenovaly Metropolitan 1500.

Nash Metropolitan byl navržen v USA, ale vyráběl se v britské automobilce Austin v Longbridge

Poslední, čtvrtá série startovala v lednu 1959. Lišila se víkem zavazadlového prostoru (předchozí verze měly přístup do kufru od zadních sedadel) a bočními větracími okénky. Motor měl výkon zvýšený na 55 koní. Výroba skončila v dubnu 1961 a v USA a Kanadě se prodalo celkem 95 tisíc kusů. Necelých deset tisíc jich prodal Austin s pravostranným řízením.

Z Ameriky se krátce porozhlédneme v Japonsku, která byla pro miniautomobily zemí zaslíbenou nejen kvůli menšímu vzrůstu Japonců, ale i z důvodu tíživé hospodářské situace po prohrané válce. Navíc měla výroba “lidových” vozidel podporu japonského ministerstva zahraničního obchodu a průmyslu. Podpora se týkala vozidel se zdvihovým objemem motoru do 360 cm3.

Mazda R360 (1960 – 1966)

Japonská Mazda má počátky už v roce 1920, ale první sériové vozidlo, dvoudveřové čtyřmístné kupé Mazda R360 začala vyrábět až v roce 1960. Do našeho přehledu už vlastně nepatří, ale velikostí (délka 2980 mm) a parametry čtyřtaktního vidlicového dvouválce (356 cm3, 16 k) určitě ano. 380 kg těžký vozík dosahoval rychlosti 84 km/h a měl vcelku hezkou karoserii s panoramatickým zadním oknem.

Subaru 360 (1958 – 1971)

Subaru 360 (kresba) byl prvním sériově vyráběným vozidlem koncernu Fuji Heavy Industries. Zadní kola poháněl vzduchem chlazený dvoutaktní dvouválec s objemem 356 cm3 a výkonem 16 koní, umístěný vzadu. Vozík s hmotností pod 400 kg a délkou necelé 3 metry dosahoval rychlosti kolem 90 km/h a spotřeboval v průměru 4 l směsi benzinu s olejem na 100 km. Během výroby se Subaru 360 vyrábělo také ve verzích kombi (Custom), kabriolet a pickup a rovněž ve sportovních verzích Young S a Young SS. Do roku 1971 se jich vyrobilo 392 tisíc, z toho kolem 10 tisíc se exportovalo do USA.

Subaru 360 byl prvním sériově vyráběným vozidlem koncernu Fuji Heavy Industries. Zadní kola poháněl vzduchem chlazený dvoutaktní dvouválec.

Vraťme se ale zpátky do Evropy, tam byla v padesátých letech přece jen nejúrodnější půda pro vznik malých lidových vozítek.

Soletta 750 (1956)

Švýcarská Soletta 750 (kresba) vznikla v technické kanceláři Williho Salzmanna v Solothurnu. Veřejnosti se poprvé představila na ženevském autosalonu v roce 1956 a zaujala neobvyklým řešením karoserie (tu vyrobila karosárna Hess z Bellachu) a podvozku. Moderní dvoudveřová karoserie s rozměry 3000 x 1330 x 1380 mm byla zvláštní v tom, že měla levé dveře otevírané proti směru jízdy (se závěsy na sloupku B), zatímco pravé dveře se otevíraly po směru jízdy (závěsy byly na sloupku A). Výhodou tohoto řešení bylo zřejmě to, že oboje dveře byly identické. Zvláštností podvozku byla patentovaná “elastická” zadní osa. Pohon zadních kol zajišťoval vzduchem chlazený dvouválec Condor typu boxer s objemem 748 cm3 a výkonem 22 koní, umístěný za zadními sedadly. Soletta vznikla v několika předsériových kusech, do výroby se ale nedostala.

Soletta měla levé dveře otevírané proti směru jízdy a pravé dveře se otevíraly po směru jízdy.

Mikrus MR-300 (1957 – 1960)

U našich polských sousedů se krátce vyráběl dvoudveřový Mikrus MR-300, poháněný dvoutaktním dvouválcem 296 cm3, vyráběným v továrně WSK Rzeszów. Karoserie vyráběla další polská továrna WSK Mielec (od jmen těchto dvou měst pochází zkratka MR). Vozík s hmotností 400 kg jezdil až devadesátkou a na 100 km spotřeboval kolem 4 litrů benzinu. Celkem jich bylo vyrobeno 1728 kusů. Mnohem déle a ve větších počtech se v Polsku vyráběl vůz FSO Syrena (1957–1973), poháněný dvoudobým dvouválcem s objemem 746 cm3 (později 842 cm3). Svými rozměry (délka přes 4 m) a hmotností už ale nepatří do kategorie miniautomobilů.

Naši rozsáhlou exkurzi po malých vozech z padesátých let zakončíme v bývalém Československu, kde tehdy vzniklo několik amatérských i továrních konstrukcí, z nichž se ale bohužel žádná nedostala do sériové výroby. Jedinou výjimkou byly dnes slavné Velorexy bratrů Stránských, určené původně jako vozidla pro invalidy (jejich prodej řídil Svaz invalidů). U nás se pro tato malá vozítka nepřesahující pohotovostní hmotnost 400 kg vžil název “lidová.”

Avia 350 (1956 – 1959)

Letecká továrna Avia v Praze 9 – Letňanech vznikla v roce 1919 a do roku 1939 postavila celou řadu dopravních a vojenských letadel (nejslavnější byla Avia B-534). Po roce 1946 se Avia zaměřila na výrobu nákladních vozů Škoda 706R (později Praga V3S a S5T). V letech 1956 a 1957 v Avii vyvinuli a postavili několik prototypů malého lidového třímístného vozítka, poháněného motocyklovým motorem Jawa 350 s výkonem 14 koní, umístěným vzadu a pohánějícím zadní kola. Řidič seděl vpředu uprostřed a dva spolujezdci po stranách za řidičem. Nastupovalo se po odsunutí horního dílu karoserie. První prototyp měl karoserii s rozměry 3250 x 1250 x 1330 mm a rozvorem 2050 mm, vyrobenou z duralového plechu, jehož měla Avia po zrušení výroby letadel dostatečnou zásobu. Vozík s hmotností 340 kg dosahoval maximální rychlosti 80 km/h.

Druhá verze Avie 350 z roku 1957 měla stejný motor, převodovku a nápravy jako první prototyp. Karoserie s rozměry 3200 x 1330 x 1350 mm byla širší a celou odsuvnou střechu bylo možné sejmout, čímž vznikl třímístný roadster. Díky snížení hmotnosti na 310 kg se maximální rychlost zvýšila na 90 km/h. Prototypy najezdily při zkouškách tisíce kilometrů, ale i přes příznivou odezvu veřejnosti se do sériové výroby nedostaly. Druhého prototypu vozítka Avia 350 (foto) se v letech 1957 až 1959 vyrobilo 9 ks, z nichž se údajně dva dochovaly dodnes.

Druhé varianty vozítka Avia 350 se v letech 1957 až 1959 vyrobilo 9 ks,   dva z nich se údajně dochovaly dodnes.

Moravan (1956)

Leteckou továrnu v Otrokovicích založil v roce 1934, krátce po tragické smrti bratra Tomáše, Jan Antonín Baťa. Před válkou se zde vyráběla letadla Zlín a během války cvičná letadla. Od roku 1953 dostala továrna název Moravan a proslavila se výrobou malých civilních a cvičných letadel. V roce 1956 postavili v Otrokovicích několik lidových vozítek, poháněných dvoudobým motocyklovým motorem Jawa 350, umístěným vzadu a pohánějícím zadní kola.

První provedení, nazvané Moravan M56, byl třímístný vozík se sedadlem řidiče uprostřed a dvěma sedadly po stranách (stejně jako u Avie). Karoserie s rozměry 2800 x 1200 x 1350 mm měla vpředu a vzadu velká panoramatická okna a přístup do vozidla umožňovala dozadu odsouvaná kabina. Vozík měl hmotnost 380 kg a maximální rychlost 80 km/h. Druhé provedení Moravan M56T (foto) mělo odlišnou (o 15 cm širší) karoserii trambusového typu s klasickými bočními dveřmi. K sériové výrobě opět nedošlo a do povědomí českých motoristů se Moravan dostal až později výrobou bezpečnostních pásů, montovaných do vozů Škoda.

Druhé provedení Moravanu M56T mělo širší karoserii trambusového typu s klasickými bočními dveřmi.

Velorex (1950 – 1973)

Tříkolku Velorex zkonstruovali bratři František (1914–1954) a Mojmír (1924) Stránští, kteří se už před válkou věnovali v Parníku u České Třebové opravám jízdních kol. Za války postavili první tříkolku OS-KAR (kára na ose) a hned po válce se pustili do výroby několikakusové série s motory z motocyklu Jawa 250 “Pérák”. V roce 1950 byla dílna bratrů Stránských začleněna do družstva VELO, později přejmenovaného na Velorex. Po roce byla výroba oskarů převedena do Solnice. V roce 1964 umírá František Stránský, když s tříkolkou havároval na zledovatělé silnici, a rok poté musí jeho bratr Mojmír odejít z družstva z politických důvodů. Část výroby se v roce 1961 přemístila do Rychnova nad Kněžnou. Následující rok se název tříkolky změnil na Velorex-Oskar a později Velorex.

Tříkolová vozítka Velorex (foto) měla trubkový rám potažený pogumovanou koženkou a pohon zadního kola převážně motory Jawa a ČZ. V lednu 1963 byla zahájena výroba typu 16 s motorem ČZ 175 a v červnu typu 16/350 s motorem Jawa 350. V roce 1970 dostal Velorex dvouramenný volant a druhý hydraulický tlumič zadní kyvné vidlice. Výroba tříkolových vozítek byla ukončena v listopadu 1971 (celkem zhruba 15 000 kusů), aby uvolnila cestu novému čtyřkolovému invalidnímu vozítku s typovým označením 435, poháněnému motorem Jawa 350. Typ 435 ale zdaleka nedosáhl obliby tříkolek, takže v roce 1973 byla jeho výroba ukončena (vyrobeno 1380 kusů).

Tříkolová vozítka Velorex měla trubkový rám potažený pogumovanou koženkou a pohon zadního kola převážně motory Jawa a ČZ.

Velorex, nazývaný nejčastěji hadraplán nebo montgomerák, se proslavil i ve filmu (Vrchní, prchni!) a dodnes se konají srazy majitelů (Boskovice, Lipnice nad Sázavou) těchto populárních vozítek. Můžeme se na nich setkat jak s vozíky udržovanými v původním stavu, tak i s různými přestavbami (náhrada koženky laminátem nebo plechem).

Kromě Velorexu vznikla v bývalém Československu řada amatérských konstrukcí lidových vozítek. Za všechny jmenujme alespoň několik z nich. Velmi pokročilou konstrukci měla tříkolka VK48 Václava Krejbicha s motorem Jawa 250 a hezkou otevřenou třímístnou karoserií. Vozík Ing. Františka Netíka z roku 1957 měl motor z vozu Jawa Minor II a přední pohon. Lidové vozítko vyrobené Karlem Malířem zase používalo motor Fichtel a Sachs. Konstruktér Miloš Schütz si v roce 1958 postavil pěkné vozítko MIS s motocyklovým motorem Jawa 350.

Přes značný rozsah čtyřdílného článku je pochopitelné, že nemohl postihnout všechny konstrukce malých vozítek, které v celém světě vznikly v padesátých letech minulého století. Ty nejznámější jsou však uvedeny, včetně spousty dobových obrázků a kreseb. Pokud se divíte, že zde není uveden Trabant, pak vězte, že mu bude věnován samostatný článek.

Podrobné popisky k obrázkům naleznete ve fotogalerii:

Karel Haas