Pontiac Firebird – poselství ohnivého ptáka (1. generace)

Značka Pontiac skončila v roce 2010. Připomeňme si jeden z nejslavnějších sportovních modelů této značky, vyráběný 35 let.

Velký úspěch Fordu Mustang vyvolal v USA vznik kategorie kompaktních sportovních vozů, nazývaných „pony cars.“ Koncern General Motors přišel v roce 1966 s Chevroletem Camaro a o rok později se objevil Pontiac Firebird, postavený na stejné platformě. Firebird se vyráběl ve čtyřech generacích až do roku 2002. Připomeňme si na tomto místě první generaci z let 1967–1969.

Automobilka Pontiac dostala název podle města v Michiganu a to zase podle jména známého indiánského náčelníka. Od roku 1926 vyráběla středně drahé automobily se sportovním švihem. Nejdéle vyráběným typem této kategorie byl právě Firebird (v překladu ohnivý pták) s pohonem zadních kol, jeden z nositelů sportovního image značky Pontiac.

Zrod Firebirdu je spojen se jménem John De Lorean. Tento muž pracoval od roku 1956 jako technický ředitel Pontiacu a v červenci 1965 převzal od Peta Estese funkci generálního manažera. Jeho představy o sportovním voze vyjadřoval dvoumístný koncept Banshee (projekt XP-833). Jeho sériovou výrobu však vedení General Motors zamítlo a prosadilo vývoj čtyřmístného pontiacu, využívajícího tehdy novou platformu F.

Firebird 1967

V únoru 1967 představil Pontiac veřejnosti dvoudveřové kupé a kabriolet (foto) se stahovací plátěnou střechou, nazvané Firebird. Vůz dostal jméno po trojici turbinových prototypů GM z let 1954–1958 a vycházel z Chevroletu Camaro, když si ponechal jeho střední část a přidal k ní vlastní, zajímavě tvarovanou příď a záď. Firebird s rozvorem náprav 2746 mm byl dlouhý 4795 mm, byl tedy o 5 palců (127 mm) delší než Camaro a posunutím motoru více dozadu byl také lépe vyvážený. Maska chladiče s výrazným chromovaným rámečkem okupovala celý předek vozu, takže dvojité světlomety musely být umístěny dovnitř. Hezkým stylistickým prvkem byly „žraločí žábry“ před zadními koly. Camaro připomínal i interiér s negativně skloněnou přístrojovou deskou (podobnou měly i Corvetty třetí generace).

Firebird se od začátku vyráběl s dvoudveřovou karoserií v otevřeném provedení a jako kupé. Zajímavým stylistickým prvkem byly „žraločí žábry“ před zadními koly.

Firebird a Camaro byly postaveny na stejné platformě F (F-body), ale měly vlastní motory. Pontiac využil výkonné pohonné jednotky z typů LeMans a Tempest. Nabízená paleta zahrnovala pět motorů od řadového šestiválce 3,8 litru (121 kW/165 k) až po vidlicový osmiválec 6,6 litru (400 kubických palců) s výkonem 239 kW (325 k), montovaný do modelů Firebird 400. Základní řada firebirdů se šestiválci OHC (ve verzi Sprint měly dokonce 230 koní) překonávala svými výkony základní řadu Chevroletu Camaro. Dodávaly se s tří a čtyřrychlostní manuální převodovkou nebo s dvourychlostním automatem Powerglide.

Většina zájemců o nový Firebird ‘67 však sáhla raději po některém z motorů V8. Byly to konvenční motory s rozvodem OHV a výkony od 184 kW (250 k), přes verzi H.O. (High Output) s vyšším kompresním poměrem (210 kW/285 k) až po „bestii“ se zmiňovaným výkonem 325 koní. Za příplatek 600 dolarů se dodávala verze 400 Ram Air s náporovým nasáváním vzduchu otvory na kapotě a zvýšeným výkonem ve vyšších otáčkách. Osmiválcové modely se dodávaly se stejnými převodovkami jako šestiválcové a navíc mohly být osazeny třírychlostní automatickou převodovkou Turbohydramatic.

Firebird 1968

Firebirdy ročníku 1968 (foto) se zvenku změnily jen nepatrně. Zmizela boční trojúhelníková okénka a přední směrové blikače se přemístily více do stran ke spodnímu okraji blatníků. Na zadních blatnících se objevily šípové znaky Pontiacu. Novinkou byl motor 350 V8 (5,7 litru), který měl s dvojitým karburátorem 195 kW (265 k) a se čtyřnásobným dokonce přes 235 kW (320 k). Motor 400 V8 (6,6 l) se nabízel ve čtyřech verzích od 330 až po 340 koní (Ram Air II). Také šestiválce dostaly přidáno 10 koní, Sprint ale zůstal na svých 215.

V roce 1968 se Firebird nabízel s motory V8 ve čtyřech verzích: W66, Ram Air I, 400 H.O. (na obrázku) a Ram Air II.

Firebird 1969

K větším stylistickým změnám Firebirdu došlo až u modelového ročníku 1969 (foto). Čtveřice světlometů opustila masku chladiče, takže ta se podstatně zúžila. Na bocích byly novinkou prolisy nad podběhy kol a zmizely “žábry” před zadními koly. Místo nich dostal firebird vzduchové výstupy za podběhy předních kol. Znáčky na zadních blatnících dostaly tvar stylizovaného ptáka. K menším změnám došlo i na podvozku a v interiéru. Motor 350 H.O. dostal navíc dalších pět koní a na výkonnostním vrcholu stály Ram Air III s výkonem 335 koní a Ram Air IV s 345 koňskými silami.

Firebird ’69 se dočkal větších stylistických změn. Dvojité světlomety opustily masku chladiče, takže ta byla nyní užší.

Firebird Trans Am 1969

Největším šlágrem roku 1969 se stal Firebird Trans Am (foto), debutující 8. března 1969 na chicagském autosalonu. Za příplatek si bylo možné objednat úpravu zlepšující vzhled Firebirdu, nazvanou Trans Am podle americké závodní série SCCA (Sports Car Club of America). Pontiac tak učinil bez svolení této organizace a proto jí musel za každý prodaný Trans Am zaplatit licenční poplatek ve výši pěti dolarů. Úprava zahrnovala dvojici velkých vzduchových vstupů na kapotě, zadní spoiler, jinak tvarované odvětrávací otvory na bocích a modré pruhy na bíle natřeném voze (Cameo White). Vozy měly snížený podvozek, větší pneumatiky a kola s ráfky Rally II. Pohon obstarávaly, stejně jako u Firebirdu 1969, motory V8 Ram Air III (247 kW/335 k) nebo o 10 koní silnější Ram Air IV (254 kW/345 k). V prvním roce se prodalo necelých sedm set modelů Trans Am (z toho jen osm kabrioletů).

V roce 1969 se objevil první Firebird v úpravě Trans Am. V přední části kapoty měl dvojici velkých vzduchových vstupů.

Samostatnou zmínku si zaslouží snaha Pontiacu připravit Firebird pro závody série SCCA Trans Am. Hlavním problémem bylo omezení objemu motoru na 5 litrů. Speciální skupina techniků pod vedením Steva Maloneho se pustila do úprav motoru 400 a výsledkem byl Ram Air V s objemem 303 kubických palců a výkonem kolem 430 koní. K výrobě tisíce kusů, potřebných k homologaci však nedošlo a tak zůstalo jen u názvu Trans Am pro upravené sériové vozy Firebird. Jak se dozvíte v dalších částech tohoto článku, stala se z nich skutečná ikona “muscle cars,” vyráběná až do roku 2002.

Fotogalerie s popisky jednotlivých obrázků:

Karel Haas