Pontiac Firebird – poselství ohnivého ptáka (2. generace)

Druhá generace sportovního vozu Pontiac Firebird měla premiéru v roce 1970 a vydržela ve výrobě až do roku 1981.

Firebird druhé generace byl jako model 1970 představen kvůli technickým problémům opožděně, až v únoru 1970. Základní tvary a technika opět odpovídaly druhé generaci typu Chevrolet Camaro, ale prvky typické pro Pontiac zůstaly zachovány. Proti první generaci zůstaly venkovní rozměry druhého firebirdu prakticky stejné (rozvor 2746 mm, délka 4867 mm, šířka 1864 mm, výška 1280 mm). Z nabídky vypadl kabriolet, takže jedinou alternativou zůstalo dvoudveřové kupé.

Firebird 1970

Nejvýraznější stylistickou změnou Firebirdu ’70 byla splývající záď vozu (foto), klesající téměř plynule až k hraně kufru. Vpředu byla čtveřice světlometů nahrazena dvojicí kruhových světel, zasazených do plastových rámečků ve tvaru čtverce se zakulacenými rohy. Také maska chladiče, rozdělená špičatým „nosem,“ byla uložena do poddajného plastového dílu, nahrazujícího přední nárazník.

Nejvýraznější stylistickou změnou firebirdu druhé generace byla splývající záď vozu, klesající téměř plynule až k hraně kufru.

Podvozek nedoznal podstatných změn, zadní poháněná tuhá náprava byla dál odpružena listovými pery, přední kola byla zavěšena na ramenech ve tvaru písmene A. Kromě základního provedení s řadovým šestiválcem (objem válců 4,1 litru, výkon 114 kW/155 k) tvořily nabídku luxusnější modely s vidlicovými osmiválci, převzatými bez větších změn z první generace.

Esprit, Formula 400 a Trans Am

Osmiválcové firebirdy druhé generace se nabízely zákazníkům se dvěma novými názvy modelů: Esprit a Formula 400. Nejvýkonnější provedení zůstalo u stále populárního označení Trans Am. Firebird Esprit poháněl motor 350 V8 “small-block” s výkonem 255 k (188 kW), na přání bylo možné získat verzi s výkonem vyšším o 10 koní. Ještě “svalnatější” byl model Firebird Formula 400, nahrazující Firebird 400. Jeho motor s objemem válců 6,6 litru dával ve špičce 330 k (243 kW). Tomuto výkonu odpovídal také dravý vzhled s dvojicí velkých sacích vstupů na kapotě a drze se zvedajícím zadním spoilerem.

Firebird Trans Am ’70 převzal motory Ram Air III a IV z modelu ’69, výkon byl ale zvýšen na 345 resp. 370 k. Standardně se dodával s třírychlostní manuální převodovkou, ale bez příplatku si bylo možné zvolit čtyřrychlostní manuál nebo automat Turbo Hydra-Matic. Trans Am se opět dodával v bílé barvě (tentokrát to byla Polar White) s modrým pruhem na kapotě, střeše a kufru. Nově se nabízel i v obráceném provedení s modrým základem (Lucerne Blue) a bílými pruhy (foto). Trans Am dostal výrazný přední spoiler, velký vzduchový „výdech“ na kapotě, krabicové odsávací otvory na bocích a zadní spoiler v celé šíři vozu. Vpředu nechyběla stylizovaná kresba hořícího ptáka (později tento motiv pokrýval celou kapotu motoru) a na zadním spoileru nápis Trans Am.

Pontiac Firebird Trans Am se nabízel ve dvou barevných provedeních. Bílý měl modrý pruh na kapotě, střeše a kufru, modrý to měl obráceně.

Modely Formula a Trans Am dostaly v roce 1971 nový motor 455 V8 s objemem téměř 7,5 litru a výkonem 350 k (257 kW). Přesto nebyly prodejní výsledky valné a mateřský koncern General Motors hrozil zastavením výroby Firebirdů. Situaci ještě zhoršily zpřísněné emisní předpisy, které vedly k podstatnému snížení výkonu motorů. Hrdost Firebirdů zachraňoval nový motor 455 Super Duty (SD-455) s oficiálně udávaným výkonem 310 koní (228 kW). Řada Formula se od roku 1973 označovala číslovkou podle objemu motoru, tedy Formula 350, 400 nebo 455.

Nově vpředu i vzadu

Zavedení nárazových zkoušek znamenalo pro Firebirdy ročníku 1974 mírnou úpravu přední a zadní části s nárazníky v barvě karoserie. Dost se změnila i přístrojová deska. V následujícím roce dostal Firebird do boků protažené zadní okno (foto) a katalyzátor. Rok 1976, kdy Pontiac slavil 50. výročí, přinesl více vystouplé nárazníky a následující rok nový předek se čtyřmi hranatými světlomety. Základním motorem se stal vidlicový šestiválec 3,8 litru „vypůjčený“ od sesterského Buicku. Nový byl také motor V8 4,9 litru (99 kW/135 k) a Trans Am dostal 6,6 litrový V8 z Oldsmobilu (136 kW/185 k). Američané začali firebirdům znovu přicházet na chuť, takže v roce 1978 se jich prodalo rekordních 187 tisíc.

V roce 1975 dostal Firebird nové zadní okno, protažené do boků.

Poslední stylistickou změnou druhé generace Pontiacu Firebird byla v roce 1979 úprava přídě se čtyřmi obdélníkovými světlomety v samostatných „šuplících“ a přesunutí rozdělené masky do spodní části přídě (foto). Ve snaze po snížení spotřeby uvedl Pontiac v modelovém roce 1980 pro model Trans Am přeplňovaný motor V8 s objemem válců 4942 cm3 (typ 301), dosahující výkonu 210 k (155 kW). Tento motor nebyl příliš povedený a byl jedním z důvodů, proč prodej modelu Firebird znovu klesl.

Poslední stylistickou změnou druhé generace Pontiacu Firebird byla v roce 1979 úprava přídě se čtyřmi samostatnými obdélníkovými světlomety a maskou ve spodní části přídě.

Druhá generace firebirdů vydržela ve výrobě plných 11 let až do roku 1981. Za vyvrcholení jejich kariéry lze považovat účast vozu Firebird Trans Am Turbo v roli oficiálního zaváděcího vozu (Pace Car) legendárního amerického závodu Indianapolis 500 v roce 1980 a 1981.

Fotogalerie s popisky jednotlivých obrázků:

Karel Haas