Fiat 500 Giardiniera: S platýzem pod podlahou

Fiátek 500 zná snad každý, ale letos padesátiletá kombi verze Giardiniera leckoho překvapí. Přitom se jí prodalo přes 320 000 kusů a existovala i dvoumístná dodávka.

Fiat se „novou pětistovkou“ v roce 1957 trefil do černého. Právem zdůrazňoval, že se jedná o zbrusu nový a svojí koncepcí velmi moderní malý automobil, jenž nemá s předchůdcem zvaným Topolino (myška) nic společného. Snad jen popularitu, jíž zdánlivě zaostalejší dvouválec překonával původní miniaturní půllitrový čtyřválec (!). Nuova 500 se vyráběla v několika karosářských verzích od kupé-kabrioletu s pevnými bočnicemi přes kabriolet, uzavřený dvoudveřový tudor až ke zmíněnému kombi a od něj odvozenému užitkovému vanu.

Na jaře 1950 se intenzivně pracovalo na dvouprostorové Giardinieře, jak kombík přezdívali. Premiéru si měl odbýt ještě ten rok v květnu, aby stihl letní dovolené, v Itálii soustředěné hlavně do srpna. Největší problém představovalo skloubení motoru u zadních poháněných kol s požadavkem na rovnou podlahu zavazadelníku. O rok dříve tento oříšek zdárně rozlouskla malá karosárna Francise Lombardiho. Šéfkonstruktér Fiatu Giacosa si však mohl dovolit snížit konstrukční výšku samotného motoru. Standardní blok pootočil o 90 stupňů vpravo, válce se tak položily“ a větrák se ocitl vpravo. Rozdělovač pohánělo olejové čerpadlo přestěhované na skříň ventilového rozvodu, na místě olejového filtru se ocitl karburátor a tak dále. „Placatý“ motor dostal jméno Sogliola, tedy platýz, jehož připomínal.
Karoserie se proti tudoru prodloužila o 215 mm a zvýšila o 29 mm, takže se v ní vcelku pohodlně uvelebili čtyři urostlí Italové. Zvláště ti ve druhé řadě si pochvalovali protažení rozvoru o 100 mm. Po sklopení zadních sedadel uvezla Giardiniera dva dospělé a 200 kg nákladu, zavazadlový prostor se tak zvětšil z 230 na 1000 litrů. Byl přístupný otvorem o průřezu 815 x 720 mm. S ohledem na maximalizaci vnitřní šířky se používala zadní okna otevíratelná posunutím jedné poloviny, nikoliv spouštěním. Střešní textilní díl interiér účinně odvětral, sahal totiž od rámu čelního skla až nad zadní nápravu.

I když auto přibralo na váze asi 50 kg, pětistovka na kolech 125 x 12“ dokázala kombi rozjet až na 96 km/h (test, oficiálně jen 80). Nesmějte se zrychlení na 50 km/h za 20 sekund, lidová Giardiniera patřila k nejpozoruhodnějším příkladům automobilové miniaturizace.

Pokrok třídy 500

Kombi Giardiniera, po čtyřleté výrobní pauze navazující na předchůdce Fiat 500 „Topolino“ Belvedere, prošlo během osmnácti let výroby několika dílčími modernizacemi. Od tudoru se model lišil již na počátku většími brzdovými bubny (185 místo 170 mm) a šestilistovým perem, odpovídajícím zvýšené hmotnosti. V červnu 1967 se zadní hliníkové bubny trpící tepelnými deformacemi a příliš rychlým opotřebením poroučely, nastoupily ocelové. Tehdy se neznatelně zúžil rozchod kol o 4 mm a samočinné nastavování vůle brzd ustoupilo osvědčenému ručnímu. Komu se standardní Giardiniera zdála moc chudá, mohl si u prodejců dokoupit třeba hezčí volant s houkačkou uprostřed, hodiny, autorádio, kouli na řadicí páku, silní kuřáci ocenili přídavný popelník. V italském provozu se není snadné prosadit, proto patřila k nejoblíbenějším příplatkovým prvkům dvoutónová houkačka – „fanfára“ – montovaná na přední nárazník.

Zdeněk Vacek