80 let Pininfariny: Malá mouka

Tak zní doslovný překlad jména již osmdesátiletého designového studia a zároveň velké karosárny Pininfarina. Krásné linie dopřála luxusním kusovkám i lidovým typům.

V roce 1930 se v italském městě automobilů Turíně, mimo jiné sídle Fiatu, zrodila další z desítek tehdy činných karosáren. Battista Farina si na osamostatnění od bratrova podniku (viz rámeček) počkal až do svých 37 let, rozcházeli se totiž ve filozofii směřování rodinného podniku. Giovanni se chtěl držet tradiční movité klientely, jejíž mnohdy vágní představy Farinové přetvářeli do karoserií na individuální objednávku: co kus, to originál. Battista toužil přenést krásu i na sériově vyráběné automobily a dopřát ji běžným smrtelníkům.

Ale nebyl fanatik, dobře si uvědomoval důležitost i prestižnost konceptů a futuristických prototypů, prošlapávajících cestičky dalšího možného vývoje. Na tomto poli se totiž nijak nemusel ohlížet na vkus zákazníků. I jeho syn a pokračovatel Sergio zdůrazňuje potřebu praktičnosti karoserií, mezi svými stylisty brojí proti samoúčelnosti a třeba pro luxusní segment doporučuje zkřížit kupé s vnitřní prostorností kombi.

Po úspěšném tažení Evropou (traduje se Battistovo uznání pro práci vysokomýtského Josefa Sodomky) se skutečně světový úspěch dostavil až po válce. Farinou „oblečená“ Cisitalia 202 dobyla Ameriku ještě před Ferrari nebo Porsche, stala se prvním automobilem sbírek Muzea moderního umění v New Yorku. V roce 1951 se konala památná schůzka mezi Farinou a Ferrari v restauraci na půl cesty mezi Maranellem a Turínem. Battista se zavázal oblékat „mechanické manekýny“ dodávané Enzem. Společně dokázali prorazit na lukrativním trzích od Ameriky po Střední Východ: připomeňme Ferrari 250 GT SWB (1959), vyráběné převážně u Pininfariny, 365 GTB/4 (1966) alias Daytonu nebo Dino Berlinetta Speciale (1965) s motorem před poháněnou zadní nápravou. Ostatně tuto koncepci rozvíjela ferrari až do loňska po typ F458. Nezapadla ani Testarossa (1984) s výrazně žebrovanými boky.

Z nadpozemských výšin sestoupila třeba Lancia Aurelia Spider (1954) transaxle, ale hlavně pininfarinovské peugeoty. Spolupráce s francouzskou automobilkou odstartovala právě před padesáti lety typem 404, jehož se během 28 let vyrobily takřka tři miliony kusů. Nadčasovost designu prokázal Peugeot 504 s kariérou dlouhou sedmatřicet let, největší rozšíření díla velkého F (logo karosárny totiž odkazuje na původní jméno Farina) zajistil lidový Peugeot 205 s bilancí 5 278 000 exemplářů. Posledním lvem navrženým v Turíně byl model 406 Coupé (1996). Kromě úspěchů kooperaci lemovaly i propadáky jako typ 605.

Samotný Battista Pininfarina se zamiloval do trapézovitého designu s kapotou pod úrovní vrcholů blatníků, viz Lancia Florida II. Jeho žezlo převzal syn Sergio, nadějný vnuk Andrea zahynul při havárii a firma nyní bojuje s propadem velkých zakázek (viz Peugeot). Studie Alfa Romeo 2uettottanta se zdá být blýskáním na lepší časy.

Malý = Pinin
Rodina Farinů (italský výraz pro mouku) se v Turíně věnovala karosařině, ještě než vtrhl na scénu slavný Battista. Protože vyrůstal coby desáté z jedenácti „bambin“, přezdívalo se mu doma Pinin (malý). Battista začal pracovat v dílně bratra Giovanniho již jako dvanáctiletý, vyučil se karosářskému řemeslu a 22. května 1930 si založil vlastní dílnu. Změnu jména z Fariny na Pinifarinu posvětil samotný italský prezident (1961). Zakladatel slavné karosárny zemřel v dubnu 1966, měsíc po ženevské premiéře krásného spideru Alfa Romeo 1600 Duetto.

Zdeněk Vacek