Bugatti 32 (1923): Rychlonohá želva

Zní to jako sen: za první republiky měly běžnou SPZ i formulové speciály Grand Prix!

Kéž by bylo více ušlechtilých milionářů typu bankéře Vincence „Čeňka“ Junka. Ve 20. letech se jako jedno z mnoha dětí chudé rodiny vypracoval na úspěšného finančníka a během necelých osmi let do své tragické smrti na Nürburgringu vystřídal s manželkou Eliškou osm závodních bugatek.

U „Patrona“ Ettore Bugattiho měli mladí Čechoslováci dveře otevřené coby přátelé a výborní zákazníci. Jako první na světě, v září 1926 – o měsíce dříve než ostatní zájemci včetně Louise Chirona, získali nejslavnější bugatti všech dob: legendární typ 35B.

Ale k nejpozoruhodnějším, byť ne právě nejzdařilejším autům z alsaského Molsheimu patřil zobrazený typ 32. V roce 1923 zaujal zcela nezvyklou širokou karoserií ve tvaru pontonu, přesahující obrys kol. Ta měla především snížit aerodynamický odpor vozidla ve srovnání s klasickou stavbou. Novinkou tedy bylo zakrytí kol i náprav a splývající linie narušené ventilačními průduchy v přední kapotě i všech blatnících. K podceňovaným detailům patřil odkrytý prostor pro posádku, z detailů pak startovací klika a rozměrná houkačka. Z masky chladiče vystupuje teploměr zabudovaný do víčka chladiče. Hodnoty z jeho sloupce musela posádka odečítat na vzdálenost odpovídající délce kapoty.

Nezvykle působilo zkrácení rozvoru na 1994 mm při rozchodu kol 1052 mm a nemalý zadní převis. Vozidlo se v praxi ukázalo jako těžkopádné, neohrabané a mělo nemalé potíže s chlazením motoru i příliš zakrytých bubnových brzd. Bugatti u typu 32 experimentoval s jejich hydraulickým ovládáním, později se ale vrátil k lankům.

Celkem vznikly pouze čtyři kusy s řadovým osmiválcem OHC 1991 cm3 o výkonu 66 kW. K přednostem této pohonné jednotky patřil nový systém tlakového oběžného mazání, zvyšující spolehlivost i trvanlivost motoru a potlačující vnitřní tření.

Osobitý vzhled dal vzniknout přezdívce Tank, případně podle tvaru krunýře Želva či Rychlonohá želva. Do Prahy zamířil exemplář, který skončil třetí na Velké ceně Francie 1923, pořádané v Tours. K podobnému stylu karoserie se Bugatti vrátil až po třinácti letech typem 57 G.

Pražská stopa
Bugatti 32 po Ernestu Friedrichovi, ozdobené bronzovou medailí z Tours i původním startovním číslem 6, si koupili Junkovi a deset týdnů po slavném závodě už měli od Zemské politické správy v Praze schváleno použití SPZ N 469 i užívání „tanku“ v běžném provozu. Junek s ním během roku 1923 startoval ve dvou tuzemských závodech a oba vyhrál, „nejrychlejší domácnost republiky“ totiž zpravidla mívala lepší automobily než domácí soupeři. Z účasti Zbraslav-Jíloviště 1924 sešlo pro prasklé kuličkové ložisko, které se poroučelo krátce před startem. Kontroverzní „želvy“ se Junkovi zbavili zřejmě létě 1925, kdy ji Bugattimu dali na protiúčet. Další osudy vozu nejsou známé, ale u společnosti Foxtoys si můžete koupit nový model 1:43, jehož věrnost a provedení jsou přiměřené ceně 750 korun.

Zdeněk Vacek