Ford Cortina 1962-1982: 4 279 079 olympioniků

Na počest zimních her pořádaných v roce 1956 v Cortině d´Ampezzo nazvala britská odnož Fordu svůj model střední třídy Consul Cortina, později jen Cortina.

Výroba však byla zahájena až o šest let po ukončení her, v reklamě si alespoň několik cortin sjelo bobovou dráhu a kariéra i u nás populárního modelu se protáhla na dvě desetiletí. Po více než čtyřech milionech vyrobených kusů ji ukončila až Sierra.

Na střední třídu se stratégové ostrovního Fordu zaměřili s ohledem na komerční úspěch mini od konkurenčního BMC. U modrého oválu totiž pochopili, že v nejnižší kategorii nemají šanci prorazit. Rozhodli se zaujmout výhodným poměrem mezi cenou a výbavou. První generace Cortiny 1962-1966 měla líbivou karoserii s lichoběžníkovou maskou, podélný boční prolis ve výšce klik a rozměrné zadní sklo, na rozdíl od předchůdců s obvyklým sklonem místo negativního.

U nás platila za luxus, v zahraničí spíše standard kritizovaný pro nevalnou akceleraci z klidu na stovku za 25,5 sekundy. Ford proto přispěchal s Cortinou Super 1.5/43 kW a gé-téčkem vyladěným na 58 kW. Colin Chapman dokázal z objemu 1558 cm3 dostat pomocí dvojice karburátorů Weber dokonce 81 kilowattů. Většina z tisícikusové homologační série Fordů Cortina-Lotus vytvořené kvůli připuštění k závodům dostala bílý lak se zelenými pruhy na bocích. Vozy zvítězily v rallye ve Walesu i Švédsku, proháněl je také Jim Clark.

Po takřka milionu cortin první generace přišla v roce 1966 druhá, s vyšší a širší karoserií designéra Roye Haynese. Třináctistovka to dotáhla na 46 kW, šestnáctistovka GT dokonce 60 kW. Jim Clark našel pod pedálem plynu 130 kilowattů a exceloval v britském okruhovém mistrovství. Další posádky v cortinách přivezly zlato z Rallye Akropolis a Švédské i Skotské rallye 1967.

Třetí z cortin už vznikala ve spolupráci s německou odnoží Fordu, americká matka totiž roku 1967 rozhodla o ukončení nákladné dvoukolejnosti vývoje u svých evropských dcer. Boční profil připomínal tvar láhve coca-coly, šlo o v USA tak populární styl coke bottle. Cortina Mk III získala na vnitřní prostornosti – až na důsledky snížení střechy na 1320 mm. Podstatnější inovaci reprezentovaly čtyřválce OHC řady Pinto, z nabídky vypadly verze zušlechtěné Lotusem. Posledních šest let 1976-1982 kariéry obsáhla čtvrtá generace, faceliftovaná roku 1979 a označovaná jako Mk V. Jen v detailech se lišila od Fordu Taunus z německého Kolína nad Rýnem. Ne náhodou se nový agregát 2.3 V6/84 kW jmenoval Cologne. Štafetu nejprodávanějšího fordu postupně přebíral Escort, ve střední třídě Cortinu vystřídala Sierra. Poslední z olympioniků vznikl v Dagenhamu 22. července 1982 a měl pořadové číslo 4 279 079.

V cizím prostředí
Na rozdíl od loga mercedesů používala Cortina na svých sdružených zadních svítilnách třícípou hvězdu obrácenou vzhůru nohama (cípem dolů). Přesto se stala předmětem soudního sporu s Němci, navíc připomínala logo pacifistů.

Zmíněné fordy se mimo Británii vyráběly také v jihoafrickém Port Elizabeth, kde je prodávali také s třílitrovými motory V6.

V roce 1964 se Cortina začala dovážet i do Československa a vůbec nebyla drahá: 48 200 Kč ve srovnání se 45 000 Kčs za právě představenou litrovou Škodu 1000 MB. Větší, silnější a hlavně zápaďácký sedan vnějších rozměrů 4274 x 1588 x 1435 mm poháněla dvanáctistovka o výkonu 34 kW. Škodovácké embéčko mělo hliníkový čtyřválec o objemu 998 cm3 a výkonu 31 kW při 4650 ot./min, bylo o deset centimetrů kratší (4170 x 1620 x 1390 mm).

Zdeněk Vacek