Mercedes-Benz třídy S a CL - Superclasa (5. díl - řada W108/109)

Dalším mezníkem v historii předchůdců tříd S a CL byla série W108/109, která se vyráběla v letech 1965-1972.

Velké křídláky W111/112 tak zcela nenahradila, byla jejich modernějším současníkem. Kupé a kabriolety pak v této řade vůbec neexistovaly. Nebyly ani potřeba, Daimler-Benz pokračoval ve výrobě klasiky… Tvary novinky byly dílem věhlasného Paula Bracqa.

Mezi technické finesy nové řady patřilo patentované bezpečnostní řízení, hydropneumatický stabilizátor na zadní nápravě, špičkové modely 300 SEL a 300 SEL 6.3 se pak mohly pochlubit vzduchovým odpružením.

Větší objem

První verze nové řady měly premiéru v srpnu 1965. Šlo o modely 250 S, 250 SE a 300 SE, které nahrazovaly část produkce křídláků, konkrétně varianty 220 Sb, 220 SEb a 300 SE.
Novinka vynikala elegantními tvary a čistými liniemi, které obcházely tehdejší módní tvary velkým obloukem a zachovaly si notnou dávku nadčasovosti i dnes.

Technicky nešlo o žádnou velkou revoluci. Jen objem základního motoru stoupl z 2,2 na 2,5 l díky zvětšenému vrtání a prodlouženému zdvihu. Klikový hřídel byl nyní uložen v sedmi hlavních ložiskách. Nový výměník oleje a vody zaručoval lepší tepelnou zátěž v olejovém systému. Ve vstřikovací variantě 250 E nahradilo šestipístové čerpadlo dřívější dvoupístové. Prozatím špičková 300 SE neměla na rozdíl od stejnojmenného předchůdce vzduchové odpružení. Místo toho se nová trojice mohla pyšnit hydropneumatickými kompenzačními pružinami na zadní nápravě. Ty nahradily klasické vinuté a zajišťovaly konstantní výšku bez ohledu na zatížení.

Mercedes-Benz 280 SE 3.5 z let 1971-1972. Americká specifikace s motorem 4,5 l vypadala shodně, doba \"pětimílových\" nárazníků měla teprve přijít...

Pelíšky

V březnu 1966 rozšířil nabídku 300 SEL s rozvorem prodlouženým o 100 mm. Větší prostor sloužil výhradně pro nohy zadních cestujících. Tento nejluxusnější model celé řady již měl vzduchové odpružení standardně montované, čímž si vysloužil i vlastní sérii W109, zatímco běžnější verze s konvenčním zavěšením (i když hydropneumatika vzadu zrovna příliš konvenční byla a není) nesly označení W108.

Pro papeže

V letech 1966 a 1967 vznikly v Sindelfingenu tři exempláře 300 SEL pro Vatikán. V červnu 1966 byl postaven na prodlouženém podvozku landaulet, který měl vzadu na rozdíl od sériových limuzín jen jediné místo pro hlavu katolické církve. Pevná střecha se nacházela pouze nad předními sedadly, dále pokračovala plátěná. V květnu 1967 doplnily tento unikát dva totožné šestimístné sedany s podlahou prodlouženou o 650 mm. Zůstala jim čtveřice dveří, zadní pár byl ale v souvislosti se změnami řádně upraven. V interiéru bychom našli kromě standardních čtyř sedadel ještě dvě sklopná. Landaulet byl určen jako druhé vozidlo Jeho Svátosti, tehdejší papež Pavel VI. používal ještě superluxusní Mercedes-Benz 600 W100. Dva dlouhé Pullmany sloužily k přepravě oficiálních hostů ve Vatikánu.

Jiný motor a výbava

Produkce modelů 250 SE a 300 SE skončila v lednu 1968. Nástupnické modely 280 S a SE se zvenčí příliš nelišily, měly jen jiný motor a rozšířenou výbavu. Nově vyvinutý šestiválcový agregát objemu 2,8 l dával v karburátorové verzi 103 kW (140 k), ve vstřikovací pak 118 kW (160 k). Obdobné pohonné jednotky dostala i křídlatá kupé a kabriolety odvozená ze sérií W111 a 112. Z nabídky nezmizel ani 300 SEL. Jeho hliníkový třílitr ovšem vzal zasvé a nahradila jej také jednotka s objemem 2,8 l, ovšem z Pagody 280 SL. Ta se chlubila výkonem 125 kW (170 k).

Osm válců do V…

O dva měsíce později, v březnu 1968, se objevila špičková verze 300 SEL 6.3. Limuzína s výkony sportovního vozu (bez přehánění) měla motor V8 6,3 l z luxusního typu 600 (W100), se kterým sdílela i samočinné převodné ústrojí. Motor dával úctyhodných 250 koní, tedy 184 kW, daleko důležitější byla hodnota točivého momentu. Mamutích 500 Nm přenášených na zadní kola dokázalo katapultovat ctihodnou limuzínu z klidu na stovku za 8 s a maximální rychlost vrcholila 221 km/h! Na konci 60. let dvacátého věku šlo o úctyhodná čísla.

Při představení na autosalonu v Ženevě způsobil nový vůz značný rozruch, protože zůstal až do poslední chvíle utajen. Od svých slabších sourozenců se navenek lišil velmi decentně. Prozrazovaly jej širší pneumatiky, dvojité halogenové světlomety a přídavná sada dálkových reflektorů. Ač 6.3 cenově převyšoval základní 300 SEL o nemalých 10 tisíc marek a oproti 280 SE jste za něj museli vysázet na prknovíce než dvojnásobek, byl obchodně úspěšný. Vyrobilo se jej 6.526 kusů, což je vzhledem k době produkce a exkluzivitě dost.

…i v malém

Na podzim 1969 byl nahrazen 300 SEL se šestiválcem 2,8 l novou verzí 3.5. Šlo rovněž o osmiválec, ale malý, jak doplňkové označení napovídalo, s objemem 3,5 l. Z něj poskytoval 147 kW (200 k). Od března 1971 byl k mání také v modelech 280 SE 3.5 a 280 SEL 3.5 se standardními ocelovými pružinami. Nezmizel ani šestiválec 280 SE, jeho delší verze SEL skončila, přednost zkrátka dostaly osmiválce. Aby toho nebylo málo, vzniklo i výkonnější srdce objemu 4,5 l. Z modelů 280 SE 4.5, 280 SEL 4.5 a 300 SEL 4.5 se ale mohli počínaje květnem 1971 těšit jen severoameričtí klienti, byly určeny tedy výhradně na export za Atlantik.

Mercedes-Benz 300 SEL s delším rozvorem (1966-1967).

Proti zbraním

Kromě trojice vozů pro Vatikán existoval v sérii W108/109 ještě jeden speciál – tentokrát pancéřovaný. Od června 1965 Daimler-Benz taková auta nevyráběl, ale tentokrát udělal výjimku. Volný trh měl smůlu, obrněné Mercedesy 280 SEL 3.5 si objednalo spolkové Ministerstvo zahraničí. Útoky na německé diplomaty zejména v Latinské Americe nebyly počátkem 70. let ničím výjimečným a muselo se jim tudíž zabránit. Bohatí podnikatelé měli smůlu a museli se poohlédnout jinde, respektive svá auta s trojcípou hvězdou poskytnout soukromým specialistům mimo automobilku. Mezi květnem 1971 a zářím 1972 vzniklo celkem 28 neprůstřelných limuzín, které byly dodány šéfům zahraničních misí v horkých oblastech.

Produkce úspěšné série W108/109 skončila v září 1972 s konečným účtem 383.341 exemplářů. Jejím nástupcem se stala W116, oficiálně první, které se říkalo S-Klasse. Byť toto označení se ve skutečnosti objevilo až o 21 let později.

Řada W108/109 v odborném tisku

Na závěr tradiční citace z dobových motoristických časopisů, konkrétně jediného:

Německý Auto, Motor und Sport v čísle 2 z roku 1966 o Mercedesu 250 SE napsal: Ticho, klid a jemnost při jízdě, bezpečné ovládání ve vyšších rychlostech a v zatáčkách, vynikající výbava, důraz na kvalitu patrnou zejména v detailech – to hovoří samo za sebe. 250 SE se tak zařazuje mezi nejlepší současná auta na světě.

Totéž periodikum uvedlo ve vydání 6/1968 v testu verze 300 SEL 6.3 o jejích dynamických vlastnostech toto: Naše vozidlo pocházelo z první série, označení 6.3 na zádi ještě chybělo. Majitelé Porsche 911 a 911 S jsou zvyklí se běžně považovat za krále dálnic a teď byli znemožněni relativně neškodně vypadajícím mercedesem. Pokud si některý z nich tato slova přečte, máme pro něj dobrou zprávu: Nemáte rozhodně žádný důvod svá auta vracet do Zuffenhausenu z důvodu nedostatečné výkonnosti…

Aleš Sleeper Dragoun