Nákladní automobily Walter: Dříči z Jinonic

Pražská továrna Walter mezi válkami vyráběla nejen letecké motory a licenční osobní fiaty, ale i zajímavá užitková vozidla od lehkých tříkolek po luxusní autobusy.

Pražská továrna Walter mezi válkami vyráběla nejen letecké motory a licenční osobní fiaty, ale i zajímavá užitková vozidla od lehkých tříkolek po luxusní autobusy. Motorářskými lahůdkami byl benzinový V12 vlastní konstrukce nebo licenční naftové junkersy se dvěma protiběžnými písty ve válci.

Tříkolky s rozvorem až 2510 mm a lichým řízeným předním kolem sice jezdily jen 45 km/h, ale skvěle se hodily k transportu objemného, přitom poměrně lehkého zboží – třeba oděvů. Uplatnily se i v taxislužbě.

Dvoustopé užitkové Waltery W1Z se čtyřválcem 1.5/13 kW (1919) poskytovaly řidiči se závozníkem jen symbolickou ochranu plátěnou stříškou. Šoférova ruka byla co chvíli mokrá a promrzlá, protože řadicí páka se nacházela vně karoserie.

Šestnáctimístné autobusy PN sloužily nejen státní poště. Kolem roku 1930 jezdily na lince Praha–Berlín, nemluvě o MHD v Teplicích, Ústí i Praze. Se šestiválci o 29 kW pojaly až 28 cestujících a jezdily stovkou.

Walter nabízel řady Comercial 1,5 t, PN 2,5 t – podle konstruktéra Plocka a určení „nákladní“ – a FN 4,2 t, používaly se výhradně benzinové čtyř- nebo šestiválce OHV. Valník Comercial stál 39 000 korun, vybavená sanitka pro čtyři těžce nebo osm lehce zraněných přišla na pětapadesát tisíc.

Vyvrcholení vývojové řady užitkových walterů představoval D-bus, luxusní autokar až pro 45 sedících. Benzinový motor 7.35 V12/103 kW vznikl převrtáním pohonné jednotky exkluzivního osobního dvanáctiválce Walter Royal, vyrobeného v počtu pouhých tří kusů – dochoval se jediný. V hliníkovém bloku se otáčel sedmkrát uložený klikový hřídel z oceli Poldi Wictrix. Kvůli zvýšení spolehlivosti zapalování se používaly dva nezávislé okruhy. Každý válec měl jednu svíčku spojenou s rozdělovačem a druhou napájenou vysokonapěťovou magnetkou jako u leteckých motorů. Autobus o délce 7200 mm a pohotovostní hmotnosti 5460 kg hravě překonával metu 100 km/h, neobešel se proto bez podtlakového posilovače brzd. Z dobových filmových žurnálů a časopisů je známý hasičský speciál s výsuvným žebříkem. Výroba osobních i užitkových walterů skončila v roce 1937, továrna se poté plně věnovala lukrativnější produkci leteckých motorů. K užitkáčům vzdáleně přičichla až po válce, kdy se podílela na dodávkách montážních celků pro Aero Minor, dodávaný též jako STW.

Licence Junkers
Se vznětovými motory začínaly v užitkových automobilech značky Daimler a MAN (kolem 1925), u nás se zhruba pětiletým zpožděním Praga v licenci Deutz, Tatra Bosch-Acro, Walter Junkers, pouze Škoda později vyvinula vlastní diesel. Nejzajímavější byly dvoudobé naftové waltery se dvěma protiběžnými písty v každém válci. Třítuna PN měla čtyřpístový dvouválec s vrtáním 80 mm a celkovým zdvihem obou pístů 300 mm. PN 4,4 t používal šestipístový tříválec o hmotnosti 555 kg. Ten dával z objemu 4,1 l výkon 59 kW při 1500 ot./min. Spodní píst měl zdvih 96 a horní 144 milimetrů. Motory měly jediný klikový hřídel a shora dolů velmi dlouhé ojnice. Místo ventilů se používaly spirálovité kanály u horního pístu a jiné odváděly spaliny u dolního. Dmychadla plnila stlačeným vzduchem skříň motoru, de facto tlakovou komoru obklopující válce. Pružné a spolehlivé „junkersy“ se kromě nafty spokojily i s levným petrolejem, dehtovým olejem nebo mazutem, ale přesto se příliš nerozšířily.

Zdeněk Vacek