Plymouth Barracuda – dva týdny před Mustangem

Poprvé na platformě A s rozvorem 106 palců (1964 – 1966)

Automobilka Plymouth byla jako součást amerického koncernu Chrysler založena v roce 1928. Jejím úkolem bylo konkurovat levným Chevroletům a Fordům. Plymouthy byly sice o něco dražší, měly ale lepší vybavení a proto se dobře prodávaly. V šedesátých letech vznikla v USA kategorie kompaktních sportovních vozů, nazvaná podle Fordu Mustang pony cars. Chrysler byl na konkurenci dobře připraven, neboť svoje sportovní kupé Plymouth Barracuda představil veřejnosti 1. dubna 1964, tedy o 16 dnů dříve než Mustang. Barracuda se pak vyráběla ve třech generacích v michiganském Hamtramcku a kanadském Windsoru až do roku 1974.

Plymouth Barracuda první generace (foto) využíval Chryslerovu koncernovou platformu A se zadním pohonem a rozvorem náprav 2692 mm (106 palců), tedy stejnou, jakou měl už od roku 1960 kompakt Plymouth Valiant. K urychlení vývojových prací a snížení nákladů použila Barracuda řadu dílů z Valiantu, např. kapotu motoru, čelní okno, nárazníky a prakticky celou čelní stěnu s velkými kruhovými světlomety. Úplně nová byla záď, splývající plynule až k zadnímu nárazníku a prosklená obrovským zadním oknem o ploše 1,33 m3. Chryslerovi designéři museli požádat o spolupráci sklárnu PPG (Pittsburgh Plate Glass), aby bylo možné vyrobit tehdy největší zadní okno na sériovém voze.

Plymouth Barracuda první generace využíval koncernovou platformu A se zadním pohonem, stejně jako kompaktní sedan Plymouth Valiant.

Dva motory byly převzaty z modelu Valiant. Byly to Chryslerovy řadové šestiválce Slant-6 s objemy 2,8 a 3,7 litru. Menší (standardní) motor dával 101 koní (75 kW) a ten větší 145 k (108 kW). Novinkou byl nový 4,5litrový vidlicový osmiválec LA s maximálním výkonem 180 koní (130 kW). Základní cena Barracudy byla stanovena na 2 512 dolarů a na přání se dodávala s automatickou převodovkou Torqueflite. Prodejní výsledky prvního roku výroby byly velmi uspokojivé – prodalo se přes 23 tisíc vozů.

Pro Barracudu modelového roku 1965 se pro USA stal standardem 3,7litrový motor, v Kanadě zůstalo vše při starém. Novinkou byly “nadupanější” osmiválcové verze Commando (235 k) a Formula S s motorem Commando V8, úpravami podvozku a většími koly. Bylo si také možné objednat kotoučové brzdy a klimatizaci. Výroba se proti předchozímu roku zvýšila skoro trojnásobně na 64 600 kusů. V posledním roce (1966) dostala první generace Barracudy nová zadní světla, novou mřížku chladiče (opět převzatou z modelu Valiant), větší nárazníky a novou přístrojovou desku. Barracuda byla pojmenována podle dravé mořské ryby a proto se na přídi objevilo stylizované logo ve tvaru ryby.

Podruhé na platformě A s rozvorem 108 palců (1967 – 1969)

Druhá generace Barracudy zůstala u koncernové platformy A, byl však pro ni vybrán delší rozvor 2743 mm (108 palců). Rovněž dědičnost s modelem Valiant zůstala zachována. Stylisté John E. Herlitz a John Samsen dali barracudě číslo 2 zcela nové tvary s boky zvlněnými ve stylu láhve od Coca-Coly. Zákazníci si mohli nyní vybírat ze tří verzí karoserií: fastback (splývající záď), notchback (lomená záď) a kabriolet (foto). Obě kupé měla nyní daleko menší zadní okno a všechny modely od základu přepracovanou příď a záď. Obě oválné části dělené masky se přiblížily k sobě a na obou koncích byly tvarované do špičky. Záď byla konkávně useknutá s koncovými světly umístěnými v rozích širokého panelu.

Zájemce o barracudu si mohl v roce 1967 poprvé vybrat dvoudveřový kabriolet.

Motory musely držet krok s konkurencí, takže základní motorizací byl 3,7litrový šestiválec, který doplňoval 4,5litrový motor V8 s dvojitými nebo čtyřnásobnými karburátory a velký 6,3litrový Chrysler B big-block pro verzi Formula S. V roce 1968 byl 4,5litrový V8 nahrazen větším (5,2 l) a novým 5,6litrovým V8. Na vrcholu nabídky stál motor 383 Super Commando (6,3 l, 300 k).

Pro závody dragsterů série Super Stock vyrobil Chrysler v roce 1968 kolem padesáti barracud, poháněných výkonným sedmilitrovým (426 kubických palců) Hemi motorem. Vozy připravovala firma Hurst Performance z Warminsteru v Pensylvánii a důkladně zapracovala na jejich odlehčení. Plymouth Barracuda Hemi BO29 (foto) měl například odlehčená boční okna, laminátové přední blatníky a kapotu nebo lehká přední sedadla (zadní byla odstraněna). Čtvrtmílovou trať (402,25 m) překonaly do 10 s a na konci tohoto úseku měly rychlost kolem 210 km/h. Nálepka upozorňovala, že vůz není určen k provozu na veřejných komunikacích.

Pro závody dragsterů série Super Stock vyrobil Chrysler v roce 1968 kolem padesáti Barracud, poháněných výkonným sedmilitrovým Hemi motorem.

Potřetí na platformě E s rozvorem 108 palců (1970 – 1974)

Třetí vydání Barracudy odstartovalo v roce 1970 a konečně se zbavilo jakékoliv vazby na model Valiant. Kupé a kabriolety (fastbacky se už nenabízely) tentokrát využívaly platformu E (E-body) koncernu Chrysler s rozvorem náprav 2743 mm (108 palců), odvozenou od starší platformy B. Dodge Challenger debutující ve stejném roce byl postaven rovněž na platformě E, měl však proti Barracudě o 2 palce (51 mm) delší rozvor. Zcela novou Barracudu (foto) navrhl opět stylista John Eric Herlitz (1942–2008) a dal jí tvary, které nezapíraly jistou podobnost s Challengerem. Maska chladiče, uprostřed rozdělená jen tenkou přepážkou, nyní zabírala celou šířku vozu. Zadní blatníky byly ještě výrazněji zvednuté a černý ovál na zádi spojoval koncová světla v rozích. Barracuda třetí generace se nabízela ve třech provedeních: základní, luxusnější Gran Coupe a sportovní ‘Cuda.

Třetí generace Barracudy debutovala v roce 1970 společně s příbuzným modelem Dodge Challenger.

Pro modelový rok 1970 a 1971 se Barracuda nabízela se dvěma šestiválci Slant-6 s objemem 3,2 a 3,7 litru a třemi motory V8 s objemem 5,2 a 6,3 litru s dvojitým nebo čtyřnásobným karburátorem. Sportovní Cudu poháněly motory V8 s objemem 6,3 litru (335 k), 7 litrů (Hemi) a 7,2 litru. Pro závodní sérii Trans-Am připravil Plymouth v roce 1970 model AAR ‘Cuda (All American Racers), se kterým závodili Dan Gurney a Swede Savage. Přestože třikrát získali pole position, nikdy nevyhráli. Cestovní verzi AAR ‘Cuda (vyrobeno kolem 1500 kusů) poháněl motor 5.6 Six Pack se třemi dvojitými karburátory a výkonem 290 koní.

Karoserie Barracudy se v modelovém roce 1971 změnila jen v detailech. V nové přední masce se na jediný rok objevily čtyři světlomety, pozměnila se i koncová světla. Výrobní počty začaly povážlivě klesat. Zatímco v roce 1970 se prodalo kolem 20 tisíc barracud, o rok později to bylo jen cca 6 500 kusů. Poslední úpravou vzhledu prošla Barracuda v roce 1972. Vpředu se vrátila ke dvěma světlometům, vzadu dostala čtyři kruhová koncová světla. Přísné emisní předpisy daly červenou nejvýkonnějším motorům Hemi a 383, takže nejvýkonnějším motorem se stal 340 V8 s výkonem 240 koní (po přepočtu podle normy SAE net).

Světová naftová krize urychlila konec tohoto, dnes legendárního, automobilu. Poslední Barracudy opustily brány továrny na apríla 1974, tedy přesně po deseti letech od zahájení výroby. Jejich nárazníky byly upraveny tak, aby vyhovovaly přísným federálním bezpečnostním standardům. Celkem bylo vyrobeno přes 315 tisíc barracud a dnes jsou vyhledávaným objektem amerických sběratelů, sdružujících se do četných klubů.

Popisky k obrázkům naleznete ve fotogalerii:

Karel Haas