Mercedes-Benz třídy S a CL - Superclasa (6. díl - řada W116)

Sérii W108/109 nahradila v roce 1972 W116. Je považována za první oficiální S-Klasse, byť se toto označení objevilo poprvé v názvu až u Mamuta W140 v roce 1993.

Limuzíny čekala osmiletá kariéra. Během nich se v útrobách objevil největší poválečný motor značky (osmiválec 6,9 l ve verzi 450 SEL 6.9), ale také naftový agregát (300 SD). Do tak velkých osobních aut se dosud hlučné diesely nemontovaly, protože se tam zkrátka nehodily. Na sklonku kariéry se také dočkaly bezpečnostního prvku, bez kterého si moderní automobil již nedokážeme představit: protiblokovacího systému brzd (ABS). Přední dvojitá lichoběžníková náprava pocházela z experimentálního prototypu C111. Palivová nádrž byla přemístěna naopak nad nápravu zadní, byla tak lépe chráněna při případném nárazu. S ohledem na co největší bezpečnost byl navržen i vnitřní prostor. Daimler-Benz také konečně přestal používat dva kódy pro příbuzné vozy.

Trojice na začátek

Při představení v září 1972 čítala řada W116 trojici modelů: 280 S, 280 SE a 350 SE. Menší modely poháněl šestiválec M110 objemu 2746 cm3 se dvěma vačkovými hřídeli v hlavě, který debutoval v menší sérii W114. Základní model měl ještě dvojitý spádový karburátor Solex a 118 kW (160 k), výkonnější bratříček s elektronickým vstřikováním Bosch pak poskytoval 136 kW (185 k). Špičkou byl prozatím vidlicový osmiválec 3499 cm3, jenž nabídl rovných 200 koní, tedy 147 kW. Jen tyto verze bylo možné koupit jak se čtyřstupňovým manuálem, tak i s automatem.

Největší technickou inovaci podvozku představovalo přední zavěšení s dvojitými příčnými rameny s přesným vedením kol bez odchylek a kontrolou nežádoucího odskakování. Touto úpravou se pochopitelně razantně zlepšily jízdní vlastnosti. Totožná konstrukce přední nápravy se poprvé objevila ve zmíněném prototypu C111 v roce 1969. Zadní byla shodná se žraloky či osmičkami W114/115, respektive s roadsterem 350 SL R107, tedy úhlová. Její odpružení obstarávaly vinuté pružiny s pomocnými pryžovými bloky a příčným zkrutným stabilizátorem.

Mercedes-Benz 450 SEL 6.9 (1975).

Zesílený a bezpečný

Nad ní se nacházela již vzpomínaná palivová nádrž, která byla přemístěna ze zadní čísti vozu. Pokrok v pasivní bezpečnosti byl znát i v interiéru. polstrovanou přístrojovou desku a zapuštěné přepínače a páčky doplňoval čtyřramenný volant se širokým měkkým středem. Při čelním nárazu tak hlava připoutaného řidiče utrpěla menší újmu. Vzduchový vak zatím chyběl, toho se jako první v Evropě dočkal až nástupce W126.

Buňka určená cestujícím měla pevnější konstrukci střechy, zesílené sloupky i vyztužené dveře. Absorpce energie při nehodě byla zlepšena díky řízené deformaci přední a zadní části vozu.
Speciální deflektory v A-sloupcích sloužily jako kanálky pro odvod znečištěné dešťové vody, boční okna tak zůstávala čistá i ve špatném počasí. Obří oranžové blikače, které zasahovaly hluboko do boků, zlepšovaly viditelnost vozu při změnách směru. Velká zubatá zadní světla používali ve Stuttgartu právě od začátku 70. let více než čtvrt století, snadněji odolávala zašpinění.

Čtyřistapadesátky

O půl roku později po základních modelech, v březnu 1973, následovaly větší 450 SE a 450 SEL s delším rozvorem. Ty poháněl vidlicový osmiválec 4,5 l (4520 cm3/162 kW) spřažený s třístupňovou samočinnou převodovkou. Byl konstrukčně shodný s tím, který se nacházel v útrobách roadsterů a kupé 450 SL/SLC série 107. Ty byly shodou okolností představeny souběžně. Modely s motory 4,5 l měly zadní nápravu doplněnou o Wattův přímovod. Limuzína 450 SEL měla rozvor náprav delší o 100 mm, získaný prostor sloužil pro nohy zadních cestujících. Ti si tak mohlo doslova lebedit. Dlouhá verze se postupně objevila i s menšími motory: 350 SEL (v listopadu 1973) a 280 SEL (v dubnu 1974).

Mercedes-Benz W116 - model 280 SE z roku 1972.

V květnu 1975 měl premiéru špičkový model 450 SEL 6.9 s největším motorem, jaký byl dosud v poválečném osobním mercedesu použit. Zatímco předválečné kousky měly motory s objemem i přes sedm litrů a přeplňované kompresorem, u první S-Klasse narostl osmiválec alespoň na 6,9 l (přesně 6834 cm3). Stala se následovníkem 300 SEL 6.3 (W109). Agregát byl pochopitelně odvozen z tohoto úspěšného předchůdce. Poskytoval 210 kW (286 k) a na zadní kola se přenášelo obřích 549 Nm, výhradně samočinné převodovce tedy opět stačily pouhé tři stupně.

Nejluxusnější člen řady W116 se mohl navíc pochlubit hydropneumatickým odpružením s konstantním udržováním světlé výšky. Až dosud ho automobilka používala pouze na zadní nápravě u sedanů různých řad předchůdců tříd E a S, i u nemnoha do té doby postavených kombi. Tady bychom jej našli poprvé na všech kolech. Komfort byl dle tehdejších měřítek díky jeho aplikaci příkladný. Umocňovaly jej i další prvky základní výbavy: centrální zamykání, stěrače zadních světel s ostřikovači a klimatizace. I přes vysokou cenu bylo během čtyř a půl roku postaveno 7.380 kusů. Částka, kterou musel majitel vynaložit na koupi, byla oproti 350 SE více než dvojnásobná! Za 69.930 DM se jednalo o skutečně luxusní a drahé zboží.

Kvůli přísnějším emisím

Mezi listopadem 1975 a únorem 1976 probíhala postupně modernizace motorů 2,8, 3,5 a 4,5 l. Také ve většině západoevropských zemí začaly platit přísnější emisní předpisy, jejich nutnost vyvolaly dvě palivové krize. Nepřímé elektronické vstřikování paliva Bosch D-Jetronic bylo nahrazeno novým, poněkud překvapivě mechanickým K-Jetronicem. Elektronika nebyla tehdy ještě příliš vyspělá a tak se mírný krok zpět jevil jako logický. Při konverzi prakticky neutrpěly výkonové parametry, hodnoty se snížily pouze nepatrně, i když oba menší agregáty měly od té doby nižší
kompresi.

V souvislosti s touto změnou bylo překonstruováno tranzistorové zapalování, které bylo zbaveno prodlev, ventilové vůle u obou osmiválců byly již vymezovány hydraulicky. Snížení komprese postihlo i základní 2,8-litrový šestiválec s karburátorem. O dva roky později, v dubnu 1978, se poměry i výkony u vstřikovacích jednotek vrátily na původní úroveň. Vidlicové osmiválce prošly úpravami výfukového systému.

Mercedes-Benz W116 - interiér základního modelu 280 S z roku 1972. Volant měl široký střed kvůli bezpečnosti, vzduchový vak v něm ale pochopitelně chyběl.

Turbodiesel

O měsíc později, v květnu 1978, byla modelová řada W116 dále rozšířena. Nejnovějším přírůstkem do rodiny se stal typ 300 SD. I přesto, že byl umístěn na opačném konci palety než 450 SEL 6.9, přesto přitahoval velkou pozornost laiků i znalců. Poprvé se pod kapotami luxusních mercedesů objevil diesel. Předkomůrkové atmosférické pětiválcové třílitry známé již ze žraloků a pián by se do nich ale příliš nehodily. Jedinou volbou tak byla instalace výfukového turbodmychadla, čímž výkon dosáhl pro prestižní limuzínu přijatelnější hodnoty 85 kW (115 k).

Evropané ale měli smůlu, tehdy neobvyklá varianta se objevila pouze v USA a v Kanadě. Diesel u osobního auta v Severní Americe? Ano! Armáda úředníků za doby vlády Jimmyho Cartera v Bílém domě totiž vynalezla tzv. CAFE: Corporate Average Fuel Economy. Tento zákon stanovil striktně nejvyšší možnou průměrnou spotřebu paliva všech modelů od jednoho výrobce, takže se automobilky vehementně snažily o její snižování a turbodiesely byly nejschůdnější alternativou. Kde se asi nechali inspirovat současní bruselští europoslanci v oblasti emisí CO2? Jenže tady je jeden zásadní rozdíl: dvě ropné krize v první polovině 70. let krutě dolehly na automobilový průmysl jako celek, kdežto dnešní tlak na emise je spíše hysterický a v belgické metropoli si vybrali výrobce aut i jejich řidiče jako obětní beránky…

ABS

Technickým inovacím ale nebyl zdaleka konec. Od podzimu 1978 disponovaly limuzíny W116 protiblokovacím zařízením ABS, které způsobilo razantní zkrácení brzdné dráhy při nouzové deceleraci, brzdy se navíc neunavily. Dnes tento systém, který původně vyvinul Daimler-Benz ve spolupráci s firmou Bosch, najdeme i u těch nejmenších městských vozů.

Bezpečnost trochu jiné povahy nabídly pancéřované verze W116. Výrobce s nimi měl už zkušeností dost a oproti 280 SEL 3,5 (W108) byla konstrukce dále posílena. Pro šestiválce by bylo brnění příliš velkým soustem, takže se jej dočkaly jen osmiválce (350 SE/SEL, respektive 450 SE/SEL). Celkem jich vzniklo 292, mohli si je kromě státních institucí v Evropě a zámoří objednat i bohatí soukromníci, kteří se zpravidla díky výši svých bankovních kont obávali o holé životy.

Mercedes-Benz 450 SEL 6.9 (W116) ročníku 1975.

Skoro půl milionu

Nástupci první S-Klasse se staly modely W126. Poprvé byly prezentovány v září 1979 na IAA ve Frankfurtu nad Mohanem. Neznamenalo to ale automatický konec pro W116 – produkce jednotlivých verzí byla postupně ukončována od dubna do září 1980. Posledním vozidlem, které opustilo továrnu v Sindelfingenu nedaleko Stuttgartu, byl turbodiesel 300 SD s pořadovým číslem 473.035.

Tato generace byla tedy velmi úspěšná a hlavně: zachovala si vlastnosti typické pro vozy s trojcípou hvězdou: velkorysé rozměry, komfort, luxus a spolehlivost. Tehdy si ještě automobilka považovaná mnohými za nejstarší na světě nedovolila šetřit a hazardovat tak se svou pověstí, jako v poslední dekádě. Není tedy divu, že limuzíny W116 jsou dnes velmi oblíbené mezi sběrateli, vždyť i poslední kusy už dosáhly veteránského věku. Jejich tvary ovšem vůbec nepůsobí archaicky ani po bezmála čtyřech desítkách let od premiéry.

Pokud auto funguje, komfort na palubě umožňuje překonávání dlouhých vzdáleností i dnes, jen by to možná chtělo najmout šoféra a prostě si užívat. Když se náhodou něco porouchá, existují zástupci značky, kteří jsou schopni dodat danou součástku velmi rychle. U Mercedesu se dokážou postarat i o zákazníky, kteří vlastní exempláře dřívějšího data narození. Náhradní díly jsou samozřejmě originální a cena tudíž odpovídá prestiži emblému trojcípé hvězdy…

Série W116 v dobovém odborném tisku

Na závěr ještě tři citace z dobových článků v motoristických časopisech:

Německý Auto, Motor und Sport, Německo v čísle 2/1973 nešetřil na adresu Mercedesu 350 SE ani kritikou: Potěšení z jízdy je bohužel tak drahé, že je cenově dostupné pouze málokomu. Je to politováníhodné, protože za nemalé finanční výdaje se člověk reprezentuje a auto se stává symbolem jeho společenského postavení. I přes velké náklady ale jeho vlastnictví přináší také množství výhod, které bychom si přáli mít v každém voze: vysokou míru aktivní bezpečnosti a odolnosti proti nárazu, perfektní design, vynikající pohodlí, snadné řízení a příkladné zpracování. Všechny tyto vlastnosti tvoří společně celkový obraz, ve kterém vyčnívá především jedna věc: je to jedno z nejdokonalejších aut na světě.

Anglický Car ve vydání z června 1975 o verzi 450 SEL 6.9 napsal: Automobil s touto rychlostí a váhou musí mít prokazatelně dobré jízdní vlastnosti. A také má: zavěšení i ve vlásenkách pohlcuje nerovnosti, řazení samočinné převodovky je nádherně hladké a vůz se obdivuhodně snadno ovládá. Stačí jen citlivě zacházet s akcelerátorem. Posilovač řízení pracuje tak, že chování více než pětimetrové limuzíny je takřka neutrální a její reakce hbité..

Pro změnu švýcarský Automobil Revue 15. května 1975 o stejné variantě uvedl: Je opravu velice hezké, že jsme v současné době nepřející velkým a žíznivým vozům svědky představení automobilu, který znalcům nabízí maximální potěšení z jízdy. A to při jakékoli rychlosti. 450 SEL 6.9 je nejen svědectvím nezdolného optimismu osob odpovědných za jeho tvary, ale také odvahy jejich přesvědčení.

Aleš Sleeper Dragoun