Bugatti Type 41 Royale – splněný sen

Před více než osmdesáti lety postavil Ettore Bugatti šest automobilů typu 41, určených původně pro krále a nazvaných proto Royale.

V polovině září uplynulo 130 let od narození geniálního konstruktéra Ettore Bugattiho (1881–1947), známého jako kouzelník z Molsheimu. Patron, jak mu s láskou říkali jeho zaměstnanci, snil mnoho let o tom, že postaví nejlepší a nejluxusnější automobil na světě. Povedlo se mu to až v roce 1927, kdy se pod jeho rukama zrodil prototyp typu 41, více známého jako Royale. Ettore Bugatti plánoval, že jich postaví 25 a prodá je členům královských rodin po celém světě. Světová hospodářská krize, která začala pádem akcií na americké burze v říjnu 1929, přinutila Bugattiho svoje plány revidovat, takže nakonec vzniklo jen šest těchto unikátních vozů, z nichž jen tři prodal. Slavný Royale tak finančně Bugattiho téměř zruinoval.

Patnáctilitrový osmiválec

Ettore Bugatti navrhl pro prototyp typu 41 unikátní řadový osmiválec s objemem válců téměř 15 litrů, přičemž každý válec měl vrtání 150 mm. U dalších vyrobeným motorů bylo vrtání zmenšeno na 125 mm (zdvih zůstal na 130 mm), ale i tak měl objem válců úctyhodnou velikost 12763 cm3. Mohutný blok válců byl dlouhý kolem 1,4 m a vysoký 1,1 m, takže dodnes je to jeden z největších automobilových motorů, jaké kdy byly vyrobeny. Každý válec měl tři ventily, dva sací a jeden výfukový, ovládané jediným vačkovým hřídelem v hlavě válců, šlo tedy o rozvod OHC. Ventily byly přístupné jen po demontáži celého motoru, neboť blok válců tvořil s hlavou válců jeden odlitek. Devět ložisek klikového hřídele bylo chlazeno vodou. Motor měl ve své době mimořádný výkon 300 koní (221 kW).

Tuhý podvozek a třístupňová převodovka

Velikosti motoru odpovídal i podvozek Bugatti Royale s neobyčejně tuhým rámem a rozvorem náprav 4,3 až 4,57 m (podle karoserie). Obě nápravy byly tuhé, přední byla odpružena půleliptickými a zadní čtvrteliptickými péry. Masivní brzdy se ovládaly mechanicky pomocí lanek. Bez posilovače ale vyžadovaly od řidiče značnou sílu v nohách. Hliníkové disky kol byly obuty speciálními pneumatikami Michelin s rozměrem 6,75 x 36 (průměr kol byl 915 mm).

Třístupňová převodovka byla umístěna vzadu ve společné skříni s rozvodovkou zadní nápravy. Při běžném provozu stačilo i při rozjezdu používat dvojku, tedy přímý záběr. Royale s ním snadno dosahoval rychlosti až 150 km/h. Jednička se používala jen při rozjedu do kopce a trojku (rychloběh) se odvážil zařadit jen zkušený řidič, neboť přes tři tuny těžký vůz jezdil na trojku přes 200 km/h.

Karoserie na míru

Šestice automobilů Royale byla vyrobena v letech 1929 až 1933, ale jen tři z nich byly prodány zákazníkům. Prvním měl být španělský král Alfonso XIII, ale dříve než mu mohl být Royale dodán, byl král sesazen. Nakonec se prodaly jen tři kusy (základní cena podvozku se pohybovala kolem 30 tisíc amerických dolarů) a žádný z nich králům, pro které byl Royale původně určen. Albánskému králi Zogu prvnímu odmítl Ettore Bugatti vůz prodat údajně kvůli jeho nevhodnému způsobu stolování. Všech šest vyrobených vozů Royale stále existuje, prototyp byl zničen při havárii v roce 1931. Každý Royale má odlišnou karoserii, přičemž některé byly několikrát přestavěny. Společnou mají snad jen sošku slona na víčku chladiče, stojícího na zadních nohách. Vytvořil ji Ettoreho bratr, sochař Rembrandt Bugatti. Připomeňme si jednotlivé vyrobené kusy podrobněji.

Coupe Napoleon

Prvním postaveným vozem typu 41 Royale byl automobil známý pod jménem Coupe Napoleon (foto) a jeho podvozek nesl označení 41.110. Do tohoto vozu byl namontován motor z prototypu s objemem válců 14,7 litru. Coupe Napoleon používal jako svůj osobní vůz sám Ettore Bugatti. Vůz zůstal v osobním vlastnictví rodiny Bugatti a byl garážován na zámku Ermenonville. Až v roce 1963 přinutily finanční těžkosti majitelů vůz prodat vášnivému sběrateli vozů Bugatti Fritzi Schlumpfovi. Ten potom, spolu se svým bratrem Hansem, založil v roce 1978 ve francouzském Mulhouse automobilové muzeum s největší sbírkou vozů Bugatti na světě.

Na podvozku 41.110 byl postaven první Royale, nazvaný Coupe Napoleon.

Původně měl první Royale karoserii z amerického Packardu. Pak byl přestavěn pařížským karosářem Weymannem na dvoudveřové kupé. Při cestě z Paříže do Alsaska usnul Ettore Bugatti za volantem a vůz značně poničil. Další přestavbou vznikla současná podoba s otevřeným prostorem nad předními sedadly a pevnou střechou nad zadními. Za druhé světové války byl Napoleon společně se dvěma dalšími vozy Royale (41.141 a 41.150) zazděn na zámku Ermenonville, aby unikl konfiskaci nacisty. Dnes je tento unikát umístěn v Národním automobilovém muzeu v Mulhouse (dříve Collection Schlumpf) a těší se obrovskému zájmu návštěvníků.

Royale Esders Roadster

Druhý Royale v řadě byl postaven na podvozku číslo 41.111 a dostal dvoumístnou otevřenou karoserii s nouzovým vyklápěným sedátkem v zádi (foto). Karoserii navrhl nejstarší Bugattiho syn Jean a obdařil ji úžasnou křivkou blatníků a dlouhou kapotou, zakončenou typickou podkovou chladiče se slonem na víčku. V dubnu 1932 byl prodán francouzskému továrníkovi Armandu Esdersovi, který si nepřál vybavit vůz světlomety, neboť by rušily krásné linie vozu a navíc prý za tmy zásadně nejezdil. Podle prvního majitele se tomuto unikátnímu vozu začalo říkat Royale Esders Roadster.

Automobilové muzeum v Mulhouse se pyšní replikou slavného modelu Royale Esders, pojmenovaného podle prvního majitele.

Tento automobil vystřídal řadu majitelů. Od Esderse si vůz koupil francouzský politik Paternotre a nechal jej přestavět u karosáře Henriho Bindera ve stylu Coupe de Ville. Od té doby měl vůz název Coupe de Ville Binder. Za druhé světové války byl vůz schován před nacisty v pařížských kanálech. Po válce se krátce dostal do Velké Británie a v roce 1954 si jej koupil Dudley C. Wilson z Floridy. Po jeho smrti v roce 1961 se dostal do rukou bankéře z Atlanty a pak krátce zakotvil v muzeu Harrah Collection v nevadském Renu. V roce 1986 si jej koupil kalifornský sběratel, generál William Lyon a v roce1999 se vlastníkem stal za dvacet milionů dolarů koncern Volkswagen, který o rok dříve koupil práva na značku Bugatti.

Bylo by s podivem, kdyby muzeum bratří Schlumpfů v Mulhouse zůstalo bez vozu tak důležitého v historii značky Bugatti. V roce 1990 byla postavena jeho replika, přičemž na podvozku byla využita řada originálních dílů Royale a karoserie byla znovu vyrobena podle původních výkresů. V muzeu je kromě repliky vystavena i část dřevěné kostry karoserie a překližková forma k výrobě blatníků.

Kabriolet Weinberger

Třetím Royale je vůz postavený na podvozku 41.121, známý jako kabriolet Weinberger. Podvozek byl prodán v roce 1932 německému porodníkovi Dr. Josefu Fuchsovi, který si na něj nechal u mnichovského karosáře Ludwiga Weinbergera postavit kabriolet s plátěnou stahovací střechou. Kabriolet Royale si dr. Fuchs bral sebou i při svých pobytech v Itálii, Japonsku a New Yorku. Po válce našel vůz Charles Chayne (pozdější šéf General Motors) na vrakovišti a důkladně jej restauroval, včetně instalace čtyř karburátorů a bílého laku karoserie. Po deseti letech používání jej Chayne daroval muzeu Henryho Forda v michiganském Dearbornu, kde je kabriolet Royale Weinberger dodnes vystavován.

Limuzína Park Ward (Foster)

Čtvrtý podvozek Royale s číslem 41.131 byl prodán anglickému kapitánovi Cuthbertu W. Fosterovi, dědicovi velkého obchodního domu v americkém Bostonu. Foster si nechal na podvozek postavit karoserii u britské firmy Park Ward ve stylu Daimleru z roku 1921, který předtím vlastnil. V roce 1946 získal velkou limuzínu britský dealer Bugatti Jack Burton a ten ji o deset let později prodal americému sběrateli vozů Bugatti Johnu Shakespearovi. Ten se v roce 1963 ocitl ve finančních problémech a celou svoji sbírku bugatek prodal bratrům Schlumpfovým. Sbírka 30 vozů, včetně limuzíny Park Ward, byla zařazena do tzv. Schlumpf Collection, umístěné v bývalé textilní továrně v alsaském Mulhouse. V roce 1981 byla celá sbírka, včetně budov, prodána francuzské Asociaci národního automobilového muzea a o rok později bylo Národní automobilové muzeum (Musée National de l’Automobile de Mulhouse) otevřeno veřejnosti. Limuzína Park Ward tam stojí na čestném místě hned vedle kupé Napoleon (foto). Byl jsem v muzeu dvakrát a návštěva opravdu stojí za to.

Čtvrtý podvozek 41.131 byl prodán Cuthbertu Fosterovi, který si nechal na podvozek postavit karoserii u britské firmy Park Ward.

Kupé Kellner

Předposlední Royale používal podvozek číslo 41.141 a je znám pod jménem karosárny Kellner, která pro vůz zhotovila krásnou dvoudveřovou karoserii kupé (foto). Vůz byl ve vlastnictví rodiny Bugatti a v roce 1932 byl vystaven na olympiádě v Los Angeles. Druhou světovou válku přečkal na zámku Ermenonville a v roce 1950 byl spolu s 41.150 prodán americkému závodníkovi Briggsi Cunninghamovi. Ten tehdy za oba vozy zaplatil 3000 dolarů plus několik nových ledniček, které tehdy byly ve Francii nedostatkovým zbožím.

V roce 1987 byl vůz prodán v aukci Christie’s za 9,7 milionu amerických dolarů švédskému podnikateli Hansi Thulinovi a ten jej o tři roky později prodal japonské společnosti Meitec Corporation. Současný majitel není znám, ale v minulých letech jej při různých příležitostech představil švýcarský broker
Lukas Huni.

Berline de Voyage

Šestý podvozek číslo 41.150 dostal čtyřdveřovou karoserii se stahovací textilní střechou. Také tento vůz, známý pod názvem Royale Berline de Voyage, zůstal původně ve vlastnictví rodiny Bugatti.
V roce 1950 byl vůz prodán americkému závodníkovi Briggsi Cunninghamovi (viz výše). Následovala celá řada dalších majitelů a nakonec skončil v kalifornském Danville v muzeu Blackhawk Collection, kde je občas vystavován.

Po dokončení šestého a posledního podvozku typu 41 Royale zbylo 23 vyrobených osmiválcových motorů. Aby je využil, postavil Bugatti pro francouzské dráhy SNCF motorový vůz Autorail, poháněný dvěma nebo čtyřmi motory. Celkem jich bylo vyrobeno 79 a sloužily na železnici až do padesátých let. Jeden z nich dosáhl rekordní rychlosti 196 km/h na trati dlouhé 70 km.

Tím končí historie legendárního obřího automobilu Bugatti Royale. S rozvorem 4,3 m, délkou 6,4 m a hmotností přes 3 tuny patřil k tomu největšímu, co kdy jezdilo na silnici. Bugattiho sen se splnil.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas