Užitkové verze Škody 1200/1201/1202 - Úderníci s ocelovou páteří

Do nástupu Škody 1203 v roce 1968, ale ještě i dlouho poté převládaly na našich silnicích lehké užitkové automobily odvozené z osobních škodovek typu 1200/1201.

Základ konstrukce se nezměnil od dob předválečných, šlo o podvozek tvořený mohutnou centrální rourou, jíž procházel kardanový hřídel spojující motor uložený v předním rozvidleném rámu s rozvodovkou zadních kyvadlových polonáprav. Karoserie tedy ještě neměla hlavní nosnou funkci a bylo ji tudíž možné snadno modifikovat nejen v továrně. Dala si líbit různé odřezávání střechy nebo jiné podomácku vytvářené úpravy dosluhujících škodovek, často transformovaných na pick-upy nebo malotraktory.

Co nabídla samotná automobilka prostřednictvím svých pobočných závodů? Nejčastější variantou bylo pětidveřové kombi (STW z anglického station wagon) se třemi bočními okny, nebo obdobná, ale jen třídveřová dodávka se skly pouze ve dveřích. Z praktických důvodů manipulace s atypickým nákladem byly sanitky o 120 mm delší a o 60 mm nižší, stejně jako s nimi příbuzné pohřební vozy. Po modernizaci základního sedanu Š 1200 na model 1201 se změny pochopitelně projevily i na zmíněných „dělnících silnic“. Vzhledem k obvykle vyšší provozní hmotnosti bylo uživateli oceňováno zvláště zvýšení původního zoufale nízkého výkonu 26,5 kW na citelně lepších, byť stále ne omračujících 33 kilowattů. Navíc se spektrum nabízených karoserií rozšířilo ještě o malý valníček: pick-up.

Areál automobilky křižovaly také speciály přezdívané Drak, zaslepené za předními sedadly plechovou stěnou a s odhalenou zadní částí podvozku včetně zadní nápravy. Sloužily jako zkušební nosiče různých dalších prototypových karoserií a nástaveb.

Pokud základní sedan vážil zhruba 1050 kg, sanitky měly v technickém průkaze uvedenu hodnotu 1220 kg. Nejvyšší rychlost tudíž klesla ze 105 na 90 km/h, při plném obsazení se na toto tempo automobil dostal až po dlouhém rozjezdu. Rovněž údaje o spotřebě 9,5 až 10 litrů je třeba brát s velkou rezervou.

Kariéra řady Škoda 1200 spadala do období 1952-1956, na pohled jen mírně odlišná Š 1201 převzala štafetu na dalších pět let a v roce 1961 vyjela poslední klasicky stavěná škodovka: 1202. Během dvanácti let jí ve Vrchlabí vzniklo na 60 141 kusů. Kromě o něco moderněji vyhlížející karoserie se pod kapotou nic podstatného nezměnilo, stále tentýž podvozek s rozvorem 2685 mm a jen zážehová dvanáctistovka. Jak postupně rostla kvalita dodávaného benzinu, mohlo se v roce 1969 bez obav z klepání přistoupit ke zvýšení kompresního poměru z 1 : 7,5 na 1 : 7,9. To stejšnu vdechlo 37,5 kW a 88,2 N.m. Při základní hmotnosti 1015-1160 kg podle provedení odvezl až 590 kg. Sanitka měla stoupavost zvýšenou z 27 na 34 %, aby uspěla i v horském terénu. Spektrum karosářských verzí zůstalo v podstatě stejné, z STW byl díky klenutým oknům na rozích karoserie podstatně lepší výhled šikmo vzad.

Dvanáctsetdvojky vznikaly ještě pět let po oficiálním odstartování produkce nástupnické trambusové Škody 1203 (vyvíjené od roku 1956!), protože nový model se vyráběl v mnohem menším počtu, než jaký by mohl uspokojit poptávku nenasyceného trhu.

Proklatě rychlá
O nedostatku lepšího sportovního náčiní a zároveň křečovité snaze neuměle propagovat tehdejší výrobní program Škodovky svědčí nasazení ryze užitkového typu 1202 do domácích (Zbraslav-Jíloviště) i zahraničních sportovních podniků. Během alpské jízdy prý tovární jezdec Fousek dosáhl při rychlostní zkoušce sjezdu z Turachu rekordního času, neboť mu selhaly jednookruhové brzdy. Stačilo totiž, aby praskla jediná hadička – a řidiči už zbyla jen nevalná brzdná síla motoru o objemu 1,2 litru plus ruční brzda působící na zadní bubny. Zbylé dva tovární vozy nasbíraly tolik trestných bodů, že ani nebyly klasifikovány.

Zdeněk Vacek