Renault Fuego - Palba na dálku

Letos třicetiletý Renault Fuego jako první nabídl dálkově ovládané centrální zamykání. Víte, co jej pojí s Citroëny SM, GS a CX?

Kupátka zpravidla bývají vyráběna v menších sériích, a proto se automobilky z úsporných důvodů i kvůli snazšímu zajištění servisu uchylují k jejich provázání se součástkovou základnou masovějších modelů. V tomto případě se dárcem orgánů stal rodinný Renault 18, jehož kariéra mohla podle předpokladů francouzské značky skončit v mladoboleslavské Škodovce. Úspěch Volkswagenu ale rozhodl jinak.

Fuego daleko překonalo očekávání, vždyť jen v samotné Francii se těchto vozů vyrobilo kolem čtvrt milionu. Výroba zároveň běžela i ve Španělsku a Argentině. Tento nástupce dvoudveřových sportovních modelů R 15 a 17 se v období 1980-1982 stal nejprodávanějším kupátkem v Evropě, k hlavním soupeřům patřily Opel Manta a Ford Capri. Ostatně automobil se měl jmenovat R 19, nakonec se uplatnilo zvučnější slovní označení. Fuego představuje španělský výraz pro požár, ale i palbu.

S osmnáctkou se Fuego shodovalo podvozkovou platformou, ovšem dostalo vylepšené pérování i zavěšení předních kol. Úspěšné řešení se pak zpětně dostalo i do R 18, ale až v rámci faceliftu, zdědil jej také reprezentativnější Renault 25.

Úspěch Fuega spočíval především v karoserii, zdařilé po technické i estetické stránce. Ve své době patřila s cx = 0,32 až 0,35 (podle verze) k nejlepším na světě, v říjnu 1982 pomohla s novým turbodiesel o objemu 2,1 litru k dosažení rychlosti 180 km/h, tedy špičce mezi naftovými motory. Po roce však tento agregát pro nezájem z nabídky vypadl – jeho tvrdý běh do sportovního kupé nepatřil, zákazníci si chtěli užít samotnou jízdu, ne jen chvíle u čerpacích stanic.

V únoru 1980 se ovšem začínalo skromněji: benzinovými čtrnáctistovkami o výkonu 47 kW, ještě s ručně ovládaným sytičem. Ostřejší GTS dostalo jednotky 1.6/71 kW a 2.0/81 kW, v roce 1983 nahrazený turbomotorem 1.6/96 kW. Maximum 200 km/h a sprint na stovku pod deset vteřin deklasovaly mnohé soupeře. V letech 1982-1985 Renault přihodil vstřikování benzinu a pokusil se o průlom na americký trh. Pro tamní zhýčkanou klientelu připravila francouzská karosárna Heuliez i verzi kabriolet, ale ani ta nezabrala.

V bohaté výbavě lepších fueg přitom nechyběla dělená a sklopná zadní sedadla zlepšující variabilitu skvěle přístupné zádi. I ve druhé řadě tak zbylo dost místa pro dospělé. Dále se pyšnila výškově stavitelným volantem, elektrickým stahováním předních oken, posilovačem řízení, ale hlavně světovou novinkou – dálkovým ovládáním centrálního zamykání. Vymyslel jej Francouz Paul Lipschutz, odtud dlouho používaný interní kód PLIP.

Po třech letech kariéry se však Fuego okoukalo, navíc nepatřilo k etalonům spolehlivosti. Příliš snadno podléhalo korozi, ohrožující také funkčnost brzd. Odcházely synchronizační spojky na dvojce, ložiska předních kol a v převodovce. Denní produkce se pohybovala jen kolem padesáti kusů. Pokračovaly pouze silnější, lépe vybavené, a proto lukrativnější verze GTS a Turbo. Ve Francii dospělo do finále roku 1986, aniž se dočkalo přímého nástupce, plánovaného na bázi Alpine GTA. V té době se totiž automobilka dostala do finančních potíží a podej kupé v Evropě stagnoval. V Argentině a Venezuele se ovšem Fuego udrželo dalších šest let, stalo se populárním sportovním náčiním.

Krejčí Opron
Líbivý až futuristický kabát střihl Fuegu stylista Robert Opron. Ten se proslavil především za svého působení u Citroënu, byl otcem klínovitého kupé SM, ale také jeho rodinné protiváhy GS se čtyřválcovým vzduchem chlazeným boxerem nebo nástupce legendární DS – Citroënu CX. Také na Fuegu je dobře čitelný jeho rukopis, zvláště sledujeme-li dlouhou splývající záď zakončenou jakoby seseknutím. Vůz prošel v roce 1984 faceliftem, který přinesl výraznější přední masku, masivnější nárazníky, nové disky kol a upravenou přístrojovou desku. Fuego bylo novátorem i v soustředění ovládacích prvků kolem volantu, v tomto ohledu předznamenalo Renault 25 – další Opronovo dílo.

Zdeněk Vacek