Zetka 6 (1935-1936) - Hurvínek na cestách

Populární dřevěná loutka z her Josefa Skupy se „narodila“ 2. května 1926 a rychle si získala popularitu. Právě před tři čtvrtě stoletím se označení Hurvínek stalo lidovou přezdívkou malého automobilu z brněnské Zbrojovky.

Výroba aut v tomto státem vlastněném podniku byla zahájena ve dvacátých letech jako náhradní program pro období míru, kdy výrazně poklesl odbyt zbraní. Neformální označení vozidel – zetky – souviselo s písmenem Z v logu Zbrojovky. Logu dominovaly křivky připomínající vrtání hlavně palných zbraní. Od počátku byla brněnská automobilová produkce neodmyslitelně spjata s dvoudobými kapalinou chlazenými dvouválci. Po snad pětadvacetikusové sérii typu Disk s frikční (třecí) převodovkou následovaly konzervativnější modely Z18 a Z9. Přelom v koncepci nastal na počátku 30. let, kdy se Zbrojovka zajímala o nákup licence německého dvoutaktu DKW s pohonem předních kol. Jenže finanční podmínky se jí zdály natolik nevýhodné, že se raději rozhodla pro vývoj vlastními silami. Tak vznikla v lednu 1933 „silná čtyřka“ Z4, naše první sériová předokolka. Jenže v průběhu dalších let rostly její rozměry, výkon motoru i úroveň výbavy. Vozidlo se tak příliš vzdálilo kupní síle širších vrstev obyvatelstva.

Proto se objevil skromnější typ Z6 Hurvínek. Místo rámu podvozku Z4 tvořeného dvěma podélníky dostal páteřovou rouru á la Tatra. Kvůli zlevnění výroby a zmenšení neodpružených hmot zmizela ramena zavěšení kol a ta vpředu i vzadu držela jen na dvojici příčných půleliptických listových pružin. Jednoduché řešení mělo podstatné nevýhody: geometrie se stala poněkud „tvárnou“ a to se podepsalo na směrové stabilitě. V případě prasknutí pera na tehdy velmi často nekvalitních komunikacích se zvyšovalo riziko havárie.

Jako protilék na problematické jízdní vlastnosti platil pohon předních kol, který poněkud povlávajícího Hurvínka ze zatáček pod plynem doslova vytahoval. Mimochodem, vývojáři původně uvažovali o pohonu zadních kol, neboť by ušetřili tehdy dosti drahé a ne zcela spolehlivé klouby na hnacích hřídelích.

Hurvínek dostal velmi elegantní karoserii s šikmým čelním sklem a splývající zádí, která poněkud připomínala pozdějšího Brouka nebo poválečné Aero Minor II. Vzhledem k maximální rychlosti 90 km/h ovšem nemohla aerodynamika sehrát významnější roli – i proto používala konkurenční Tatra proudnicové linie jen u svých výkonnějších typů. Model Z6 měřil při rozvoru 2400 mm a rozchodu kol 1050 mm na délku 3760 mm, na šířku jen 1330 mm a byl 1430 mm vysoký. Dvoudveřový čtyřmístný stroj vážil pouze 720 kg, a tak vystačil se 7-8 l/100 km. Pouze dvacetilitrovou nádrž vyprazdňoval dvoudobý vodou chlazený dvouválec o objemu 735 cm3 a výkonu 14 kW.

Cena 19 800 Kč se sice může zdát lákavá, jenže ve stejné době prodával ASAP (Škoda Mladá Boleslav) za podobné peníze přece jen robustnější, lépe ovladatelný a pohodlnější typ Popular. Ztroskotaly také pokusy uplatnit Hurvínka na německém trhu, který v té době působil zabetonovaným dojmem. Nacistická vláda totiž čím dál hlasitěji slibovala dotovaný lidový model za podstatně nižší cenu. A přestože se jej Němci dočkali až po válce v podobě již zmíněného Brouka, nenaplněná očekávání výrazně podvazovala prodej v kategorii vozidel nižší třídy. Kariéra zetek definitivně skončila na podzim 1936, neboť bylo třeba uvolnit výrobní kapacity pro zbrojní produkci.

Není Hurvínek jako Hurvínek
Po loutce s čupřinou a divoce vykyvujícíma očima byl kromě výše zmíněného automobilu pojmenován také asteroid číslo 29472, objevený 27. října 1997 českou astronomkou Lenkou Kotkovou.
Pod hvězdným nebem dodnes ojediněle jezdívá motoráček přezdívaný Hurvínek, oficiálně však nesoucí označení řada M 131.1. V letech 1948-1956 jich v kopřivnické Tatře, respektive s ní provázané Vagonce Studénka, vzniklo 549 kusů. Jméno Hurvínek si prý vysloužily podle dřevěných lavic, připomínajících použitým materiálem slavnou loutku.

Zdeněk Vacek