První benzinová motorka: Stojací hodiny v rámu

Spalovací motor se vydal na silnice nikoliv v roce 1886 díky tříkolce Carla Benze a „ocelovému vozu“ Gottlieba Daimlera (1834-1900), ale již o rok dříve v dřevěném rámu motocyklu téhož vynálezce.

Spalovací motor se vydal na silnice nikoliv v roce 1886 díky tříkolce Carla Benze a „ocelovému vozu“ Gottlieba Daimlera (1834-1900), ale již o rok dříve v dřevěném rámu motocyklu téhož vynálezce. Jeden z otců automobilu a předchůdce značky Mercedes-Benz totiž pro vyzkoušení svého motoru hledal co nejjednodušší nosič technologií. Problémy s chlazením zase vedly k tomu, že jako nejperspektivnější uplatnění pro své pohonné jednotky spatřoval čluny s výhodou neomezeného přísunu studené vody.

Gottlieb Daimler byl opravdu špičkový motorář, ale čtyřtakt s kompresní nevymyslel. Pouze vylepšil princip svého německého krajana Nicalause Otty z roku 1876. Plynné palivo se však nehodilo pro dopravní prostředky, navíc přetrvávaly potíže s nebezpečným zapalováním směsi rozžhavenou trubičkou v hlavě. Se spolupracovníkem Wilhelmem Maybachem si Daimler postavil dílnu v lázních Cannsatt nedaleko řeky Neckar. Dne 3. dubna 1885 se jim pod rukama konečně spolehlivě rozběhl jednoválec, pro svůj „vytáhlý“ tvar přezdívaný Stojací hodiny a vážící 60 kg. Používal karburátor, v němž se lehká těkavá kapalina odpařovala přímo z hladiny a mířila do válce o objemu 264 cm3. Ohromující nebyl ani tak výkon půl koňské síly (asi 368 wattů) jako spíše neslýchaně vysoké otáčky 650 ot./min. Předchozí motory běžely zhruba na 180-200 obrátek. Chlazení obstarával ventilátor, vhánějící proud vzduchu do dvojitého pláště válce.

Daimler s Maybachem byli velmi nedočkaví, s motorem točícím se naprázdno a upoutaným do stojanu v dílně se nechtěli smířit. Kolem těžké pohonné jednotky postavili co nejjednodušší vozidlo, inspirované starými drezínami, předchůdci jízdního kola. U nich se cestující odstrkoval od země nohama, tady se podrážkami opřel o dřevěné stupačky a místo něj zabral pomocí řemene a ozubených převodových kol motor. Tenké sedlo čalouněné kůží tvořilo jakousi stříšku přímo nad rozžhavenou hlavou motoru.

Stroj se uváděl do pohybu pákou, napínající plochý řemen. Samotný agregát se startoval klikou, příprava prý trvala jen minutu – parní stroje se roztápěly i desítky minut! Daimlerův motocykl neboli „Reitwagen“ o hmotnosti asi 90 kg prý dosahoval rychlosti běžícího pěšáka, tedy 12-18 km/h. Zastavoval se přítlakem dřevěného špalíčku k ocelové obruči na dřevěném ráfku. Použití obou kol shodného průměru vůbec nebylo v roce 1885 samozřejmostí. Bicykly podobných tvarů se teprve začaly rozšiřovat z Anglie od firmy Rover. Umístění motoru mezi obě kola a řízení předního z nich připomíná moderní motorky.

První jízdu na „ďábelském stroji“ si údajně troufl vykonat Daimlerův syn Adolf, jenž v listopadu 1885 ujel asi tři kilometry z Cannstattu do Untertürkheimu, dnešního sídla Mercedes-Benzu.
Originál motocyklu bohužel podlehl v roce 1904 požáru a dnes je v muzeu třícípé hvězdy vystavována replika.

Kariéra na vodě
Zatímco o jízdě Daimlerova automobilu nejsou zprávy až do léta 1888, loď s vynálezcovým motorem na kapalné palivo vyplula na řeku Neckar necelý rok po motocyklu: 9. října 1886. Na dochovaném snímku je obsazena jedenácti osobami, před kormidelníkem svírajícím řídítka sedí Daimler s Maybachem a u jejich nohou pracuje, kryt plechovou bednou s otvory pro usnadnění chlazení, nám už známý stojatý jednoválec. O novinku projevili velký zájem lodníci z Hamburku a dalších severoněmeckých přístavů. Ostatně o čtyřicet let později byla Daimlerova továrna sloučena s Benzovým podnikem do firmy Mercedes-Benz. Její logo – trojcípá hvězda – symbolizuje využitelnost motorů na souši, ve vzduchu i na vodě.

Zdeněk Vacek