Ferrari 250 – Viva Italia (2. část)

Druhá polovina padesátých let byla u Ferrari ve znamení různých obměn modelů 250 GT, včetně závodních kupé a kabrioletů.

V polovině padesátých let byly sportovní vozy Ferrari považovány v kategorii Gran Turismo za nejlepší na světě. Vozy vybavené třílitrovým motorem V12 (vývoj Colombo) přestaly používat název Europa a na ženevském autosalonu v roce 1956 měl premiéru první představitel legendární řady 250 GT. Karoserii vystaveného prototypu kupé navrhl Pinin Farina a dal mu zajímavé tvary s vysokými boky a nízkou kabinou. Velký zájem o nový vůz předčil očekávání, takže bylo rozhodnuto o kusové výrobě. Kapacita Pinin Farinovy karosárny však byla plně obsazená, proto byla výrobou karoserií pověřena Carrozzeria Boano.

Boano a Ellena
Mario Boano založil v roce 1954 spolu se svým synem karosárnu v Grugliascu u Turína, kde postupně vzniklo 74 karoserií (včetně jednoho kabrioletu) pro vůz Ferrari 250 GT “Boano” (foto). Koncem roku 1957 přenechal Boano svoji firmu synovci Ezio Ellenovi a odešel do stylistického oddělení Fiatu. Karoserie pro Ferrari se zde dál vyráběly a hotové vozy nesly označení 250 GT “Ellena.” Kromě prvních devíti kusů měly všechny další Elleny zvýšenou linii střechy. Celkem bylo v karosárně Ellena vyrobeno 49 karoserií Ferrari 250 GT. Kromě Pinin Fariny navrhoval karoserie pro Ferrari 250 GT také Ugo Zagato. Jeho lehké karoserie se vyznačovaly “bublinami” na střeše a neobvykle tvarovaným zadním oknem.

Ferrari 250 GT s karoserií vyráběnou v karosárně Boano si zachovalo základní rysy Pinin Farinovy karoserie.

Do karoserií s rozvorem 2600 mm se montovaly motory o výkonu 220 k (162 kW), dosahovaném při 7000 otáčkách za minutu. Vozy s pohotovostní hmotností kolem 1000 kg dosahovaly maximální rychlost přes 230 km/h. Dodávaly se s plně synchronizovanou čtyřstupňovou převodovkou, později doplněnou o rychloběh. Původně měl vůz bubnové brzdy na všech kolech, později byly na přání dodávány kotoučové brzdy, které se nakonec staly standardním vybavením.

Competizione neboli Tour de France
Povzbuzen úspěchem modelu 250 GT se Ferrari rozhodl vyrábět ostřejší verzi 250 GT Competizione (foto) s třílitrovým motorem V12, jehož výkon byl zvýšen na 240 až 260 koní. Tyto v podstatě závodní vozy, upravené k běžnému provozu na silnicích, měly převážně karoserie Scaglietti, navržené Pinin Farinou. Dynamické tvary dvoumístného kupé se splývající střechou umocňovaly velké vzduchové výdechy na bocích a větrací otvory za dveřmi.

Závodní Ferrari 250 GT Competizione s třílitrovým motorem V12, jehož výkon byl zvýšen až na 260 koní.

Závodní Ferrari 250 GT slavilo mimořádné úspěchy na tradičním automobilovém závodu Tour de France Automobile (neměl nic společného s cyklistickou Tour de France), kde vozy Ferrari 250 GT v letech 1956 až 1962 vyhrály kategorii GT. Na počest prvního vítězství, kterého dosáhl Španěl markýz Alfonso de Portago, dostaly vozy 250 GT neoficiální název Tour de France. Do roku 1959 bylo vyrobeno 84 kusů, jednotlivé vozy se v detailech mírně lišily, některé například neměly plastové kryty na reflektorech. Pro závod 24 hodin Le Mans 1959 byl vyroben jeden vůz Tour de France s podvozkem zkráceným na 2400 mm. Kupé nazvané 250 GT Interim, se stalo předvojem typů s krátkým rozvorem SWB (Short WheelBase).

Paráda bez střechy
Otevřené vozy byly velmi žádané zejména na americkém trhu (zvláště ve slunné Kalifornii) a proto není divu, že se objevily i v nabídce automobilky Ferrari. Dvoumístný spider 250 GT s karoserií od Pinin Fariny se představil na ženevském autosalonu v roce 1957. Při návrhu mimořádně elegantní karoserie se Farina tentokrát částečně inspiroval modely 410 Superamerica a Superfast. Na standardním podvozku s rozvorem 2600 mm (někdy se značily LWB) bylo postaveno 36 vozů. Kabriolet se stal trhákem pro tehdejší smetánku, mezi majitele patřil například závodník na vozech Ferrari Peter Collins. Jeden exemplář si pro svoji budoucí manželku objednal princ Aga Khan a do přístrojové desky nechal zabudovat obrovský drahokam ve tvaru srdce.

Karoserie měla kostru z ocelového plechu, hliníkovou kapotu, dveře a víko zavazadlového prostoru. V roce 1959 se v Paříži představil kabriolet druhé série. V letech 1960 až 1962 jich bylo postaveno kolem dvou stovek. Jeden ze zachovaných kusů se v kalifornském Monterey dražil za 4,9 milionu dolarů. Speciálně pro USA si dovozce Luigi Chinetti objednal u Ferrari model 250 GT California s karoserií Scaglietti. Zpočátku se tyto vozy dodávaly s dlouhým (LWB) rozvorem 2600 mm a od roku 1959 s rozvorem zkráceným na 2400 mm (SWB). Existovaly ve dvou verzích se světlomety zakrytými plastem (foto) nebo normálními nezakrytými světlomety.

Elegantní dvoumístný spider 250 GT California s karoserií od Pinin Fariny se představil na ženevském autosalonu v roce 1957.

Elegantní kupé

Narušenou finanční situaci firmy se koncem padesátých let pokusil Enzo Ferrari vylepšit sériovou výrobou jednoduchého klasického kupé. Pinin Farinou navržené Ferrari 250 GT Coupe (foto) s rozvorem 2600 mm a rozměry 4400 x 1650 x 1400 mm se poprvé představilo veřejnosti v roce 1958 v Miláně a Paříži. Do konce roku 1960 bylo vyrobeno 335 téměř identických vozů, takže pro Ferrari to byl první skutečně sériově vyráběný vůz.

Ferrari 250 GT Coupe mělo jednoduché elegantní tvary, umocněné 16palcovými drátovými koly Borrani.

Svými jednoduchými, ale vysoce proporcionálními tvary, umocněnými 16palcovými drátovými koly Borrani, si kupé snadno získaly kupce. Nechyběly mezi nimi například švédský princ Bertil, šéf Fiatu Gianni Agnelli nebo nizozemský princ Bernhard. V roce 1960 dostaly vozy 250 GT Coupe kotoučové brzdy a poslední vyrobené kusy převzaly zadní část karoserie z modelu Superfast.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas