Ferrari 250 – Viva Italia (3. část)

Slavná řada Ferrari 250 se na přelomu padesátých a šedesátých let rozrostla o další varianty, označené zkratkami SWB, GTE a GTL.

V předcházejících dvou částech tohoto článku jsme sledovali vývoj vozů Ferrari, poháněných třílitrovým vidlicovým dvanáctiválcem Colombo, od typu 250 Europa až po 250 GT Coupe. Koncem padesátých let směřoval další vývoj této řady k vozům s krátkým rozvorem 2400 mm. Výjimkou byl čtyřmístný Ferrari 250 GTE s rozvorem 2600 mm.

Krátký rozvor

Pařížský autosalon v roce 1959 byl svědkem premiéry modelu 250 GT Berlinetta SWB (foto). Zkratka pocházela z anglického short wheelbase, tedy krátký rozvor. Ten měl nyní hodnotu 2400 mm, došlo tedy proti modelům LWB (long wheelbase) ke zkrácení o 200 mm. Je zajímavé, že i slavné Bugatti Type 35 mělo stejný rozvor, zaručující hbitost na zatáčkovitých tratích. Design esteticky hodnotné karoserie s rozměry 4150 x 1690 x 1260 mm měl opět na svědomí Battista “Pinin” Farina, její výrobou byla ale pověřena Carrozzeria Scaglietti. Na první pohled je patrná příbuznost s modelem 250 GT Interim. Na rozdíl od něj se u SWB staly typickými stylistickými prvky větrací otvory na bocích za předními a zadními podběhy kol. Masku chladiče zdobil velký znak vzpínajícího se koně a kapotě dominoval poměrně velký nasávací otvor.

Ferrari 250 GT SWB zdědilo od typu Interim nízkou masku chladiče se zabudovanými mlhovkami a dělený přední nárazník.

Šéfkonstruktérem Ferrari byl od roku 1957 Giotto Bizzarrini. Při návrhu dvoumístného vozu 250 GT SWB vyšel z konstrukce modelů s delším rozvorem a hodně práce odvedl na vylepšení slavného Colombova motoru V12. Motor s označením Tipo 168B měl nezměněný objem válců 2953 cm3, výkon ale vzrostl na 250 až 280 k (184/206 kW). Hlavní zásluhu na tom měla šestice dvojitých karburátorů Weber 38DCN.

S kratším rozvorem 2400 mm vznikly také otevřené verze 250 GT. Na ženevském autosalonu v roce 1960 se objevil model Ferrari 250 GT California Spider SWB (foto) s karoserií Scaglietti, který nahradil stejnojmenné modely LWB. Do konce roku 1962 vzniklo 55 těchto vozů, vybavených kotoučovými brzdami. Rekordní sumu získal za tento vůz slavný herec ze Sedmi statečných James Coburn, když jej na aukci v roce 2008 prodal za neuvěřitelných 6,4 milionu Eur (160 milionů korun).

Spider Ferrari 250 GT California SWB z roku 1960 s karoserií Scaglietti.

Zajímavou a nevšední variantou Ferrari 250 GT SWB bylo kupé s karoserií Bertone, postavené na podvozku číslo 1739GT. Navrhl ji v roce 1960 Giorgietto Giugiaro, tehdy ještě pracující pro Bertoneho. Ještě zajímavější bylo kupé, jehož karoserie na podvozku 3269GT je dílem Nuccia Bertoneho. Typickým znakem tohoto vozu byla zašpičatělá příď s rozdělenou maskou chladiče, připomínající tehdejší vozy Ferrari formule 1. Bertone používal tento vůz pro svoji osobní potřebu.

SWB na závodech

Závodní modely Ferrari 250 GT SWB s hliníkovou karoserií (hmotnost 960 kg) neměly zpravidla nárazníky (foto) a na zádi dominoval mohutný plnicí otvor s chromovaným krytem. Přístrojová deska byla ryze účelová a poměrně dlouhá řadicí páka umožňovala rychlé řazení. Poprvé v historii Ferrari se na všech kolech objevily kotoučové brzdy. V letech 1959–1962 bylo vyrobeno přibližně 180 vozů a řada z nich se uplatnila při závodech na okruzích, závodech do vrchu a dokonce i při automobilových soutěžích.

Závodní Ferrari 250 GT SWB Competizione s hliníkovou karoserií nemělo nárazníky a doplňování paliva usnadňoval velký plnicí otvor s chromovaným krytem.

V roce 1960 se čtyři vozy Ferrari 250 GT SWB zúčastnily 12hodinového závodu v Sebringu a umístily se v první desítce. Po homologaci FIA se vozy SWB ukázaly také v Le Mans (první čtyři místa ve třídě) a na Targa Florio. Poslední verze SWB byly připraveny pro Le Mans 1961, kde opět vyhrály třílitrovou třídu GT a celkově se umístily na čtvrtém až sedmém místě. Velká vítězství slavily Ferrari 250 GT SWB na Tourist Trophy v Goodwoodu. V roce 1960 a 1961 zde na tomto voze vyhrál slavný závodník Stirling Moss.

Ferrari pro čtyři

Prvním sériovým čtyřsedadlovým (2+2) vozem Ferrari bylo kupé 250 GT 2+2 (foto), nazývané také GTE nebo GT/E, kde E připomínalo použitý motor typu 128 E. Poprvé jej bylo možno vidět v roce 1960 v roli zaváděcího vozu na okruhu v Le Mans a na pařížském autosalonu. Pinin Farina použil pochopitelně podvozek s nezkráceným rozvorem 2600 mm. Ke zvětšení vnitřního prostoru karoserie s rozměry 4700 x 1710 x 1340 mm byl motor posunut o 200 mm dopředu. Elegantní dvoudveřové kupé mělo nižší masku chladiče, větrací otvory na bocích a svisle uspořádaná trojitá koncová světla.

Elegantní dvoudveřové kupé 250 GTE mělo větrací otvory na bocích a svisle uspořádaná trojitá koncová světla.

Luxusní interiér Ferrari 250 GTE byl potažený kůží Connolly a přístroje měly chromované rámečky. Celkovým počtem kolem 1000 vyrobených vozů (v letech 1960–1963) se tento model stal do té doby nejvíce vyráběným vozem značky Ferrari. Dva z nich byly dodány v černé barvě italské policii.

Krátký luxus

Posledním modelem řady 250 GT bylo kupé Ferrari 250 GT Lusso (foto), nazývané také zkráceně 250 GTL. Debutovalo na pařížském autosalonu v roce 1962. Používalo podvozek SWB (rozvor 2400 mm) a bylo luxusnější variantou modelu 250 GT SWB s ocelovou karoserií. Pininfarina (v roce 1961 bylo prezidentským dekretem změněno jméno Battisty Pinin Fariny na Pininfarina) vytvořil vůz, kterému právem patří označení „bella macchina.“ Lusso (italsky luxus) mělo nízkou příď s velkými mlhovkami po stranách a třídílným nárazníkem. Za dveřmi mělo Lusso výklopná boční okna a na protažené useknuté zádi kruhová koncová světla.

Lusso (italsky luxus) mělo nízkou příď s velkými mlhovkami po stranách a třídílným nárazníkem.

V karosárně Scaglietti bylo do roku 1964 postaveno 350 vozů, než byly nahrazeny modelem 275 GTB. Se zvýšenou hmotností kolem 1300 kg si snadno poradil motor s výkonem 250 koní. Udávala se maximální rychlost 240 km/h. I když Lusso nebylo určeno k závodění, vzniklo několik vozů Competizione, které se například zúčastnily závodů Taormina–Tacci a Targa Florio. Mezi slavné majitele tohoto typu patřili Steve McQuenn a rocková hvězda Eric Clapton.

Velké množství modelů řady 250 neumožnilo věnovat se jednotlivým vozům podrobněji, záměrně jsme pominuli i čistě závodní verze řady 250 (250 Testarossa, 250 Monza, 250 P a 250 LM). Některým z nich a také nástupci typu 250 GT, modelu 250 GTO, se budeme věnovat v dalších článcích Veterána.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas