Panhardy Dynavia a Dyna (1948-1967) - Povětrné vajíčko

Dva protilehlé válce chlazené vzduchem u poháněných předních kol? Francouzský původ k tomu?

Neukvapujte se, pravdivá odpověď může znít i jinak než kachna Citroën 2 CV! Panhard posílal do světa podobný podvozek v odvážnějších, vejčitých karoseriích.

Malý vůz snů začal Louis Bionier vyvíjet v roce 1945, krátce po osvobození Francie. Od počátku třicátých let zodpovídal za design automobilů firmy Panhard, coby Panhard & Levassor známé již od roku 1891!

Zaoblený projekt Dynavia zaujal na pařížském autosalonu 1948 centrálním světlometem a dvěma pozičními svítilnami. Karoserie měla co nejvěrněji kopírovat vodní kapku, proto klenutá příď a záď sbíhající se do špičky.

Čtyřmístná Dynavia o vnějších rozměrech zhruba odpovídajících dnešní Škodě Superb vážila pouhých 650 kg. Vděčila za to jednoduchým nosníkům podvozku, tenké slupce karoserie a široké aplikaci slitiny hliníku s hořčíkem a mědí: duralinoxu. A tak při výkonu jen 20 kW dosáhla tato kapka na čtyřech kolech rychlosti až 130 km/h při průměrné pětilitrové spotřebě. Vozidlo s nízkou hmotností a rozvorem 2120 mm však moc pohodlné nebylo, nepříjemně totiž poskakovalo. Nakonec zůstalo u dvou prototypů.

Sériové panhardy z přelomu 40. a 50. let měly mnohem střídmější karoserie, byť podvozek řady Dyna X v podstatě odpovídal Dynavii. Iksko představovalo na domácí půdě nejvážnějšího konkurenta citroënovské kachny. Na odvážnou designovou kreaci navázala až s šestiletým odstupem nová generace Dyna Z, první dva roky (1954-1956) s karoserií z hliníku. Po válce totiž jeho cena dramaticky klesla, neboť se všude válely vraky vyřazených vojenských letadel. Když se zásoba vyčerpala a aluminium zase začalo cenou odpovídat energeticky náročné výrobě, nastoupily ocelové karoserie.
Méně zkušení řidiči se těžko vyrovnávali s nezvykle malým rozsahem záběru spojky, ostřílení v tom viděli sportovní talent, chválili také lehké a přesné řízení. Před půlstoletím ještě zákazníci nedocenili soustředění ovladačů světel včetně směrových do jediné páčky.

Mrštným lehkým automobilům sázejícím na hliník a přední pohon odzvonilo v roce 1967, dvanáct let po splynutí Panhardu s Citroënem. Ovšem Louis Bionier se neztratil, modernizovaná karoserie kachny, nazvaná Dyane (1967-1983), je hlavně jeho dílem.

Přepólování
V roce 1955 koupil Citroën 25 % Panhardu a během dvou let spojil prodejce obou značek „pod jednu střechu“. Starší a slabší z partnerů se však nehodlal vzdát. Na Dynu Z navázal Panhard PL 17 dlouhý jako dnešní Octavia, ale vybavený jen dvouválcovou osmsetpadesátkou. Díky ještě kulatější a aerodynamičtější karoserii mu ve verzi Tigre o hmotnosti 830 kg stačilo 45 kW na maximum 145 km/h při průměrné spotřebě něco přes 6 l. V roce 1965 povolil Citroën uvedení posledního osobního panhardu – typu 24. O dvě léta později už slavná značka zmizela ze scény a uplatnila se prakticky jen u nákladních armádních speciálů. Zcela se tak změnila charakteristika panhardů: od muší váhy k těžkým boxerům.

Zdeněk Vacek