Lamborghini Miura – etalon krásy

Jeden z nejkrásnějších sportovních automobilů historie má karoserii Bertone, kterou navrhl Marcello Gandini a motor V12.

O vzniku automobilů Lamborghini se vypráví historka, podle které italský výrobce traktorů Ferruccio Lamborghini nebyl spokojený s kvalitou svého Ferrari 250 GTO a obrátil se osobně na Enza Ferrariho s žádostí o nápravu. Ferruccio předložil Ferrarimu návrh na úpravu spojky, ale ten jej odbyl slovy, ať zůstane u svých traktorů. Lamborghini se proto rozhodl, že vyrobí lepší vůz než Ferrari. Jeden z nejkrásnějších automobilů historie, Lamborghini Miura, tak možná vděčí za svůj vznik nedokonalosti vozů Ferrari.

Feruccio Lamborghini zahájil útok na Ferrariho v roce 1963 typem 350GT, jehož 3,5litrový motor V12 se čtyřmi vačkovými hřídeli v hlavě zkonstruoval Giotto Bizzarrini. Ten mimochodem dříve pracoval u firmy Ferrari. Později byl zdvihový objem motoru zvětšen na 3929 cm3 a automobil dostal označení 400 GT. Zatímco se vozy 350GT a 400GT vyráběly v Lamborghiniho boloňské továrně na traktory, pustili se mladí ambiciózní technici Gian Paolo Dallara, Paolo Stanzani a Bob Wallace do konstrukce vozu třídy GT s motorem uloženým napříč mezi nápravami. Stejnou koncepci, ale s podélně uloženými motory měly v polovině šedesátých let úspěšné závodní vozy Ford GT40 a Ferrari 250LM.

Nejdříve podvozek, potom karoserie

Když počátkem roku 1965 Lamborghini tento projekt schválil, dokončili Dallara a Stanzani návrh podvozku nového supersportu zamontováním motoru z modelu 400 GT s výkonem zvýšeným na 350 k (257 kW). Podvozek nového automobilu s rozvorem náprav 2500 mm byl bez karoserie a beze jména vystaven v listopadu 1965 na turínském autosalonu a setkal se s velkým zájmem a očekáváním odborníků a tisku. Měl nezávislé zavěšení všech kol a pérování vinutými pružinami. Na všech kolech byly kotoučové brzdy Girling.

Karoserii chtěl Lamborghini objednat u firmy Touring, se kterou měl zkušenosti z modelu 350/400 GT. Firma však nemohla zajistit výrobu a proto se Lamborghini obrátil na studio Bertone. Návrhu se nejdříve ujal Giorgetto Giugiaro a po jeho odchodu od Bertoneho pokračoval v práci tehdy pětadvacetiletý Marcello Gandini. Narychlo dokončený vůz, nazvaný Lamborghini Miura (foto) byl představen v březnu 1966 na ženevském autosalonu. Jméno Miura dostal podle známého chovatele býků určených k býčím zápasům. Typové označení nového vozu bylo P400, kde P znamenalo umístění motoru za řidičem (Posteriore) a číslice 400 vyjadřovala objem motoru 4,0 litru. Miura P400 měla venkovní rozměry 4360 x 1760 x 1060 mm, byla tedy mimořádně nízká.

Krásné dvoumístné kupé Lamborghini Miura P400 bylo poprvé představeno v březnu 1966 na ženevském autosalonu.

Oranžově zbarvené dvoumístné kupé se stalo hvězdou autosalonu (přesto že údajně nemělo namontovaný motor) a okamžitě získalo řadu vážných zájemců. K charakteristickým rysům karoserie patřily otvory na kapotě odvádějící horký vzduch od chladiče (umístěného vpředu), nasávací otvory v prazích přivádějící vzduch k zadním kolům a mřížkované štěrbiny za bočními okny, přivádějící vzduch k motoru. Poněkud diskutabilní „řasy“ kolem světlometů dodávaly vozu osobitý vzhled. Karoserie měla výklopnou celou přední a zadní část, což usnadňovalo servisní úkony a zlepšovalo přístup k motoru a malým zavazadlovým prostorům vpředu a vzadu. Na přístrojové desce poutaly pozornost dva kruhové přístroje před volantem (rychloměr a otáčkoměr s maximálními údaji 320 km/h a 10000 otáček za minutu) a vysoká „kaplička“ s řadou přístrojů, přecházející do středového tunelu.

Léčba dětských nemocí

Ferrucio Lamborghini počítal s tím, že Miura bude sloužit především k propagaci značky a ke zvýšení publicity ostatních vyráběných vozů. Měla být jako vlajková loď značky vyrobena v počtu kolem 30 exemplářů. Tato skutečnost měla vliv na výši vývojových nákladů, takže není divu, že zpočátku měla Miura řadu nedostatků. Docházelo k přehřívání motoru a uvnitř vozu byla příliš vysoká teplota. Prosklené zadní okno, které bylo zároveň víkem motorového prostoru, bylo proto brzy nahrazeno žaluziemi a mezi motor a interiér byla vložena skleněná přepážka. Ke zvýšení stability vozu se začaly montovat širší pneumatiky a byly zesíleny prvky zadní nápravy.

Miura se vyvíjela po celou dobu výroby a ještě před zahájením prodeje (první prodejní kus byl vyroben v březnu 1967) prošla řadou změn. Baterie byla například přemístěna ze středového tunelu do přední části a po vyrobení první stovky vozů se zvětšila tloušťka plechů pro svařovanou konstrukci podvozku z 0,9 na 1 mm. Za většinou úprav Miury stál Novozélanďan Bob Wallace, vynikající konstruktér závodních vozů a testovací jezdec. Miura P400 se vyráběla do roku 1969 a jejich majiteli se stalo kolem 470 zákazníků, ochuzených o nemalou částku 20000 amerických dolarů.

S jako sprint

Na turínském autosalonu v listopadu 1968 se předvedla první vylepšená verze Miura P400 S. Označení S bylo zkratkou italského sprinto, což znamená „zrychlený“ nebo také „vyladěný“. Motor dostal větší sací hrdla a odlišný tvar spalovací komory, což vedlo ke zvýšení výkonu na 370 k (272 kW). Brzdové kotouče byly vylepšeny o vnitřní ventilaci, pohodlí posádky zvýšila klimatizace dodávaná na přání a elektrické ovládání oken. Zvnějšku se Miura S (foto) lišila od předchůdce jen nepatrně: přední a boční okna dostala chromované rámečky, v interiéru přibyly luxusní doplňky. Od prosince 1968 do března 1971 bylo vyrobeno kolem 140 kupé Miura P400 S. Jedno z nich patřilo americkému zpěvákovi Franku Sinatrovi.

Na turínském autosalonu v listopadu 1968 se předvedla první vylepšená verze Miura P400 S s výkonem motoru zvýšeným na 370 koní.

S nebem nad hlavou

Otevřenou Miuru typu Targa (bez střešních dílů) postavil v roce 1968 sám Bertone a nazval ji Miura Roadster (foto). Několik kupé bylo dodatečně přestavěno na roadstery, vznikaly ale problémy s tuhostí karoserie. Jednu z Bertoneho konverzí koupil výzkumný ústav ILZRO (International Lead Zinc Research Organization) zabývající se vývojem nových zinkových technologií. Ve spolupráci s Bertonem byla provedena řada změn dokumentujících možnosti využití zinku. Vůz dostal označení ZN-75 a stal se mezi všemi vyrobenými Miurami raritou. Po provedení více než 50 změn (vůz dostal například zinkový nárazník, dveře, chladič a pozinkovaný tlumič výfuku) byl tento exemplář poslán na propagační okruh.

Jedinou otevřenou Miuru postavil v roce 1968 sám Bertone a nazval ji Miura Roadster. Za sedadly zůstal ochranný oblouk, takže vůz připomínal řešení Targa.

Ještě jedna otevřená Miura vznikla v roce 1980 předěláním z kupé Miura S. Postarala se o to švýcarská firma Lambomotor AG, dovozce vozů Lamborghini. Vůz nazvaný Miura SVJ Spider byl vystavený na ženevském autosalonu v roce 1981 společně s dalšími modely značky Lamborghini (Jalpa a LM002).

Závodní Miura

Ferrucio Lamborghini striktně odmítal účast svých vozů na závodech. Jako důvod se nejčastěji uvádí, že nechtěl, aby jeho syn Tonino riskoval v tomto nebezpečném sportu. Totéž se však nedá říci o jeho konstruktérech, kteří měli většinou zkušenosti z automobilových závodů. Faktem také je, že motor Miury, vidlicový dvanáctiválec, byl původně koncipován jako motor pro Formuli 1. Nelze se proto divit, že v hlavě Boba Wallace vznikl nápad vytvořit závodní verzi Miury. Koncem roku 1970 se pustil do stavby speciálu nazvaného Jota. Tak se totiž vyslovuje ve španělštině písmeno J.

Proti Miuře použil Wallace širší pneumatiky, takže musel rozšířit blatníky. Zlepšil také rozdělení hmotnosti přemístěním nádrží a náhradního kola. Významného snížení hmotnosti dosáhl použitím leteckého hliníku, zapuštěním světlometů, pevnými okny dveří z plexiskla atd. Jota tak dosáhla hmotnosti pouhých 880 kg. Upravený motor měl výkon 440 k (324 kW) a dokázal vozu udělit maximální rychlost 300 km/h (zrychlení z 0 na 100 km/h za 3,6 s).

SV – ještě rychlejší

Konečným vývojovým stupněm Miury byl typ P400 SV (V znamená veloce, tedy rychlý), představený na ženevském autosalonu v březnu 1971. Proti typu S měl širší zadní blatníky, umožňující montáž širších pneumatik. Světlomety již neměly typické „řasy,“ plechy kolem světlometů byly natřeny černě (foto). Byla také přepracována zadní náprava zlepšující jízdní vlastnosti. Hlavní změny se ale týkaly pohonné jednotky. Došlo k oddělení mazací soustavy převodovky od motoru a díky větším sacím ventilům a novým karburátorům se výkon motoru zvýšil na 385 k (283 kW). Maximální rychlost vzrostla na 290 km/h.

Miura SV měla světlomety bez typických „řas,“ plechy kolem světlometů byly natřeny černě. Změnila se i maska chladiče.

Některým milovníkům rychlosti bylo i toto málo a proto bylo na podvozku SV postaveno pět vozů série SVJ s motorem o výkonu zvýšeném na 440 k (324 kW). Jeden z těchto modelů byl v prosinci 1971 dodán íránskému šáhovi Rézovi Pahlavímu a po něm jej vlastnil americký herec Nicolas Cage. Koupil jej v aukci za téměř půl milionu dolarů.

Většinou končí výroba určitého typu auta v okamžiku, kdy poklesne zájem zákazníků. To však nebyl případ Miury. Ta by se dobře prodávala dál, ale za dveřmi již čekal nový supersport Countach a Lamborghini si vzhledem k omezeným výrobním možnostem nemohl dovolit vyrábět dva modely současně. Lamborghini Countach LP 400 se stal plnohodnotným nástupcem Miury se stejnou koncepcí, motorem V12 (tentokrát umístěným podélně) a karoserií od Bertoneho. I když designérem byl opět Marcello Gandini, nedosáhl Countach elegance svého předchůdce, přidal ale na agresivitě.

Výroba vozů Lamborghini Miura byla ukončena v říjnu 1973, když továrnu v Sant’ Agata u Bologny opustil poslední ze 142 vyrobených modelů Miura SV. Ferrucio Lamborghini v té době předal vedení továrny synovi Toninovi a začal se plně věnovat další své vášni, pěstování vína. Na etiketě jeho špičkového vína Sangue Di Miura (Krev Miury) je zobrazen společně se svým přítelem Donem Eduardem Miurou, který dal legendárnímu automobilu své jméno. Celkem bylo vyrobeno 762 vozů Lamborghini Miura a motorističtí nadšenci se dodnes přou, zda za úspěchem Miury stál více krásný design Gandiniho karoserie nebo vynikající Bizzariniho motor. Každopádně byla Miura nejoblíbenějším vozem Ferrucia Lamborghiniho a do automobilové historie se zapsala jako první výkonný cestovní automobil se středovým motorem.

Po čtyřiceti letech si na Miuru vzpomněl slavný designér Walter de’Silva a navrhl studii, zachovávající všechny rysy Miury. Statická studie Miura Concept byla vystavena na detroitském autosalonu 2006 a dnes je umístěna v muzeu Lamborghini v Sant’ Agata Bolognese společně s původní nesmrtelnou Miurou.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas